Zákaz jízdy jako s hnojem Co se dá dělat, musíme zrychlit

Jakmile jsme na území EU, tak neváháme a upalujeme co nejrychleji domů. Je polovina listopadu a meteorologové slibují silnou a brzkou zimu. Z hranice je to domů pouhých 1700km, v nejhorším případě to už dotlačíme. Naše stroje ale nejsou na takový spěch zvyklé a dávají nám to dost najevo. Téměř denně něco opravujeme od lehčích závad až opravdové lahůdky, jako třeba že nám nedrží zařazená 4ka v tuktuku.

Kdesi v Bulharsku si povídám s jedním pánem, který neumí ani slovo anglicky, zato solidně mrská němčinu. Říká mi:"Im zwei tage schlechte wetter komme. Viele regne. Fahre schnell." Oprášil jsem své dlouholeté znalosti němčiny a řekl jsem:"Was?"(můj učitel němčiny by byl hrdý). Nevím, co to znamenalo, ale začínám mít dojem, že nám jsou Němci v patách. Tak raději zrychlujeme ještě víc.

Cestu nám už zpříjemňují jen občasné veselé příhody.

Klidná loučka na přespání

    V Bulharsku jsme hledali nocleh a zajeli jsme na louku daleko od silnice. Kousek od nás se pásly krávy, jinak klid. Sotva postavíme stan a rozeberem převodovku, tak se najednou objeví policejní hlídka. Ptají se co tam děláme, tak s klidem říkáme, že opravujeme tuktuka. Policajti si vyžádali naše pasy a pečlivě je zkoumají, zatímco my se vracíme k opravě. Když si prohlédnou všechna naše razítka a víza, tak si povídáme: - "Vy jste na nějaké světové tour?"
"No něco takovýho..."
"My jsme byli zavolaní, protože místní mají podezření, že tady kradete krávy."
Použil jsem nejmodernějších detektivních metod a pokusil jsem se celou věc zrekonstruovat. Jak můžete vidět z přiložené fotografie, tak kromě krávy už se na Vespu nikdo nevejde a s tuktukem je to v podstatě to samé.

Kudy tady do Londýna? Naštěstí nejsme jediní blázni na cestě. To potěší

    V Maďarsku jsem se zase zastavili na jídlo na benzínce uprostřed ničeho. Nabaštěný vylezem ven a tam je nějakej kluk na kole s brašnama. Přiřítí se k nám a už zdáli křičí: "To je thajskej tuktuk!!" Říkáme mu o co jde a on celej nadšenej povídá: "Já jedu z australskýho Perthu do Londýna a teď už je zima a brzo tma. Je to na tom kole občas takový smutný. Ale vy, vy jste mi udělali obrovskou radost." Nám to taky udělalo velikou radost, protože jsme zjistili, že nejsme jediný debilové co jsou touhle dobou na cestě.

Pořád ještě v Maďarsku už potmě hledali místo ke spaní. Pokukujem po polňačkách a jak tak hledáme, tak se najednou objeví řada budek a našli jsme Slovensko. Když už jsme po večeři, tak jsme si vzpomněli, že kousek odtud je benzínka a my můžeme pokračovat v jednou našem rituálu - v každé zemi si musíme dát místní pivo. Jdu na benzínku, kde mi chlapík nabízí Kozla a Plzeň, což odmítám a kupuju Zlatýho bažanta. Když zaplatím, tak chci poděkovat a na jazyk se mi dere dnes a denně používané "Thank you". Najednou mi dojde, že už nemusím a tak říkám "Děkuji" s úplně šíleným úsměvem na rtu.

Domov :-) Děkujeme slovenské policii za momentku

Hranice mezi jednotlivými zeměmi nám nedělají vůbec žádné problémy. Zástupy uprchlíků, které v tuhle chvíli prý dělají všude velké problémy a před kterými jsme byli varováni, nepotkáváme vůbec. Se zelenou kartou v ruce se cítíme neporazitelní když se náhodou objeví na hranici někdo s pochybami, tak se okamžitě objeví někdo totálně nadšený tukanem a pochyby jsou pryč. Těsně před Česko-Slovenskou hranici potkáváme hlídku slovenských policistů. Ti nás nechávají bez zastavení projet. 200 metrů od nich je na mostě cedule Česká republika a tak zastavuji výpravu, aby jsme tenhle okamžik zvěčnili. Policisté se na nás přijdou podívat a když to celé zhlédnou, tak se zeptají na papíry. Po jejich shlédnutí policista říká:"Nám už je to jedno, ale jsem zvědavý, co s tímhle budou dělat český policajti." Ještě jsme si popovídali a nakonec nás ještě vyfotili.

    Během cesty k mojí sestře, která bydlí kousek od Brna nás stíhá tak silná chumelenice, že musíme zastavit a přečkat jí na benzínce. Vypadá to, že domů dorážíme opravdu na poslední chvíli. Večerní zledovatělou silnici kolem brněnské přehrady zvládáme dost opatrně. Konečně nás čeká první noc v teple a první sprcha od Istanbulu. Ráno vyrážíme na poslední etapu. Zbývá nám 250km a tak bysme mohli být do večera v cíli - v mých rodných Horních Řepčicích. Průjezd Mladou Boleslaví, kde se narodil Kozáč a já posledních několik let žiju a pracuju jsme raději vynechali. Důvod byl prostý - báli jsme se, že se zasekneme a do cíle už ten den nedorazíme.

Nehodička Pro Vespinu je to konečná

    Při startování Vespy zůstává nakopávačka dole a když za ní vezmem, tak upadne i s kusem převodovky. Závada není až tak hrozná, ale přece jen by nás zdržovala a mohlo by se to i zhoršit. A tak necháváme princeznu garážovanou u sestry. Skáčeme oba do tukana a pádíme dál. Po několika kilometrech se našemu tukánkovi zastesklo po Vespině a najednou přestal táhnout. Zkoumáme to a přisuzujeme to zimě, kdy je teplota kolem nuly. Plyn se pak hůř odpařuje. Ale nepomáhá už ani trik s naplnění nádrže po strop, který nás párkrát zachránil. Když míjíme Čáslav, tak tukan v kopci začne řvát a už odmítá táhnout kompletně.

Nehodička č.2 Potom, co jsme rozdýchali finální poruchu, se už zase usmíváme

    Rychlá prohlídka napovídá problém s pístem. Volám kamarádovi, který přislíbil rychlou pomoc: "Cože? To jako fakt? Ty vole vlek má soused, jdu to zařídit." Mezitím ještě zkoumáme stav vozidla, ale nemá to význam. Člověk má vědět, kdy přestat a několik dnů opravovat tukana pár kilometrů od domova je přece jen blbost. Záchrana na sebe nedá dlouho čekat. Do Horních Řepčic dorážíme už za tmy. Stavíme na kopečku a tukana sundaváme z vleku. Do cílové pásky dojel napůl setrvačností a napůl za pomoci kamarádů, kteří ho tam dotlačili. Je tady připravené skvělé přivítání během něhož zní naše Řepčická neoficiální hymna Přátelé Zeleného údolí. To je perfektní tečka za naší výpravou a jsme za takové přivítání opravdu vděční.

    Náš konec připomínal výstup na posvátnou horu Kančendžengu, kdy výpravy nesmějí na vrchol a tak se expedice otáčí 80 metrů pod vrcholem. A s tím jsme celou výpravu také ukončili.

    Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás podporovali, pomáhali nám, nebo jen fandili. Přátelům doma i těm, které jsme si udělali po cestě. Rodině a vůbec všem.
Korp kun kap , O kon tom tom, Kap džaj laj laj, Džaj zů, Danjavád, Mote šekeram, Tešekyr ederim, Blagodarja, Mulcumesk mult, Késenem, Ďakujem veľmi pekne, Děkujeme mnohokrát

Ještě pár foteček z vítání

Malý souhrn

Celkem ujeto kilometrů: cca 19 100, od poruchy tachometru v Íránu je to dopočítané podle map

Doba trvání: 8 měsíců 14 dní

Celkové náklady: 550 000Kč včetně nákupu strojů, letenek, jídla, trenýrek...

Zemí projeto: 12 včetně ČR ;-]