Itálie po Indicku Většina domků má střechu z pálených tašek

    Bihar je prý jeden z nejchudších států Indie. A to i přesto, že má bohaté zásoby uhlí a železa. Důvodem je prý vláda, ve které se střídají mafiáni a to, že se celý stát občas zmítá v občanské válce. Od roku 2005 se to prý zlepšilo k lepšímu a dál ukáže čas. My jsme mafii nepotkali a občanská válka tu taky neprobíhala( teda když nepočítáme rvačku o poslední mango - sezona končí). Takže asi dobrý. Chudoba je tu ale viditelná.

    Obydlí jsou ve velké většině jednoduché bambusové chatrče a nebo neomítnuté domy z cihel. Některá místa jsou jako z nějaké pochmurné pohádky. Uprostřed planin a polí se najednou tyčí kopec obsypaný polorozpadlými domky. Já jsem si tenhle stát přezdil na Itálii po Indicku. Téměř každý domek má střechu pokrytou prejzovými taškami, stejně jako městečka v Itálii - na rozdíl od zbytku Indie, sem vlnitý plech tolik nezasáhnul.

Vyprázdněný dobytčí trh

    Při průjezdu oblastí narážíme na dobytčí trh, který už skoro zavírá. Vydávám se s foťákem na průzkum. Když chlapi zmerčili, že fotím jejich kravky, tak se hned rozvášnili a začali mi ukazovat svoje krasavice a tahat mě od čerta k ďáblu. Jeden mě takhle popotahuje, až se dostanu ke zlatýmu hřebu večera - nakládání buvolů na náklaďák.

Ty budeš další Je libo kravku? Zabalit a dovést není problém

    Chlapíci si tam přivedou takové odrostlé tele, jeden ho chytna za rohy, druhý je u zadku a jedním chvatem je buvol na zemi. Tam ho svážou do kozelce a šoupnou si ho kam chtějí, jak pytel brambor. Jak tak fotím v předklonu, abych měl foťák ve správné výšce a přitom neklečel v hovnech, tak najednou cítím mezi stehny ruku, jak mi jede nahoru. Co to dopr..(tam teda radši ne). Scvakávám jak železa na medvěda a uskakuju(co jen železa dovolí :o). Koukám, kdo si koleduje. Chlapík, co to udělal mi naznačuje, jako že mě tu složej jako tele, svážou a odvezou. Všichni kolem se chechtají. Směju se s nimi, ale při pohledu na ně mě napadá, že kdyby to nebyla legrace, tak už pravděpodobně touhle dobou někde u novýho majitele přežvykuju trávu a přemejšlím, jak to udělat, abych nadojil víc.

Buddha pod budhovým stromem

    V Biharu máme jako turistický cíl Bodhgayu. Je to místo, kde Buddha došel osvícení a tak je to jedno z nejdůležitějších budhistických míst. Jedeme celkem na pohodu, je to jen 90 km a my máme ještě tak 3 hodiny. Silnice je úplně perfektní, bez děr. Najednou zčistajasna tu leží na silnici několik kusů cihel. Já na Vespě jim uhýbám, ale Kozáč je v závěsu za džípem a cihly vidí až na poslední chvíli. Úhybný manévr se nepovedl a kolo na tukanovi je okamžitě prázdné. No není to první nehoda, sundáme kolo a něco s tím provedem. Chyba lávky. Jeden šroub v kole se protáčí a matka nejde povolit. Všechno co by se dalo povolit je boužel schované v kole. Mordujeme se s tím až do setmění, až se nám podaří vzpříčit šroub a matku povolit. Pneumatika je v pohodě, ale ráfek to odnesl. V pneuservisu to chlapík šalamounsky vyřešil vložení duše do gumy.
    Hledáme něco k přespání, ale je to marné. Padá rozhodnutí dojet do Bodhgayi ještě teď za tmy. Oproti cestování ve dne to má velkou výhodu, jako zázrakem není žádný provoz, netoulají se tu žádná zvířata po silnici a při průjezdu městem jsou ulice liduprázdné. Asi začneme jezdit jen v noci.

Nejhonosnější chrám Bhůtánský chrám nás opravdu ohromil svojí výzdobou

Do Bodhygayi dorážíme v půl dvanácté. Všechno je už zavřené, ale po zabouchání nám přece jen otevírají. Dokonce se ještě nechali ukecat na ceně, což bych v tuhle hodinu nečekal.
    Bodhgaya je opravdu zajímavé místo. V podstatě všechny země praktikující budhismus tady mají svůj klášter. Samozřejmě ve velkém stylu. Celý den procházíme z jedné země do druhé. Hlavně nás zajímají ty, kam se jen tak nepodíváme. Nejhonosnější, který jsme navštívili byl Bhůtánský - všechny obrazy na zdech byly plastické. Paráda. Za celý den jsme pěkně utahaní. Vzpomněl jsem si na Buddhův strom, a pochopil jsem, jak dosáhnout nirvány. V tom horku si pod něj sednete... pustíte si mp3ku... a už to jede..."Hello, hello, how low."

AgroPunk Důležitá přísada do správného Indického provozu

    Historici zkoumají souvislosti mezi národy a jejich kořeny na základě historických nálezů. My jsme se rozhodli, že na to půjdeme jinak a zkoumáme spíše současné chování. Tak se nám podařilo zjistit, ze Kambodža je pokrevně příbuzná s Indií protože vše co jsem psal o Kambodžském provozu očividně pochází odsud, jen Kambodžané část znalostí předků pravděpodobně zapomněli.
    Teď vám dám návod na něco, čemu říkáme Indický dopravní guláš tedy po místním Transporta masala.
Nejprve vezmeme základ - dálniční provoz. Musí být šťavnatý a takže je potřeba aby v jednom pruhu jezdily osobáky a v druhém náklaďáky a to tak, že když se jede trochu rychle, tak se osobáky předjíždí zprava a náklaďáky zleva. Pokud chcete mít extra šťavnatý přidejte to samé ve vašich pruzích v protisměru s tím, že auto si vybere po které straně chce jet.

Období dešťů je tu Jak se to pozná? Podle toho mokrého pole v pozadí

    Pro obohacení do toho přidáme cyklisty, vozíky se zeleninou, chodce a mícháme do zhoustnutí. Na závěr přidáme trochu AgroPunku jako jemné podtrhnutí chuti. Kvůli nedostupnosti některých přísad je raději popíšu, abyste si mohli vytvořit domácí náhražku. Agropunk znamená, že na krásném zeleném pásu uprostřed se pase domácí zvířena, většinou přivázaná provazem, který je bohužel delší než je šířka všech pruhů dohromady. Srážka s volem tak tady nabírá jiný, původnější význam. Protože některé úseky vedou mezi poli zaplavenými vodou, používá se jeden pruh ještě k sušení úrody, sena nebo klacků. Zdechliny psů, které nikdo neodstraňuje ze silnice nejsou vůbec na škodu - dodávají aroma.

    To celé necháte bublat za silného zvuku klaksonů až do doby, kdy začnete zlehka šílet. Poté vezmeme silnici místy připomínající ementál a touto delikatesou zalijeme. Doporučuji konzumovat v nějakém velkém, co nejméně rozbitném dopravním prostředku např. autobusu. My už jsme na místní pokrmy navyklí a tak si vychutnáváme tuto lahůdku v plné síle během řízení našich mazliků.

Totální přeindovanost Lehčí případ pozornosti kolem tukana. Tady je to cca minutu po zastavení

    Jak se posouváme Indií, stává se nám, že se dostáváme do míst, kde turistu nikdy neviděli. Je to pochopitelné, v okolí není nic zajímavého a ani doprava tudy nevede. V takových místech býváme atrakcí větší než všechny hindu svátky dohromady. Zatím nejhorší to ale bylo v Biharu. Zaválo nás to do městečka, kde jsme se rozhodli vyhledat hotel. Nic tu ale nebylo a byli jsme posláni do jedné hospody, že budou něco mít. Jdu to domluvit a když se vrátím, tak je u tukana lidí jak při demonstraci za vyšší platy a v jejich centru je rocková hvězda Kozáč. Nějaký místňák mu nabídl informace a když se to vydal prozkoumat, tak jde celý dav s ním. Já jdu mezitím k tukanovi. Kdyby se kluci rozhodli vzít si suvenýr, tak nám nezbyde ani kryt od motoru.

    Dav se chvíli baví sledováním domluvy, ale když Kozel zmizí v obchůdku, tak se zklidní. Najednou se pomalu začnou stahovat ke mně. Dav houstne a všichni sledují každý můj pohyb, jako bych měl každou chvíli vytáhnou z blinkru králíka. Jeden chlapík přived druhýho a že si se mnou má ten přivedenej podat ruku. Divný, ale což. Najednou je tu další ruka a další a strhává se davové šílenství. Všichni si chtějí se mnou podat ruku. Po chvíli potřásání se už tak tlačí, že to začíná být o život. Zakřičím v hindí "Dost" a je zase klid. Masakr. Prostě totální přeindovanost. Jakmile se Kozáč vrací, tak urychleně mizíme. I když přes ten dav to není úplně jednoduché.
    Tím se dostávám k otázce čundrování v Indii. Je zrovna období dešťů, což tady po zemědělsku znamená jaro. Všude se sází rýže(pro rejpaly - vím co říkám, neseje, sází) a všechna pole jsou zaplavená vodou. Většina nížinné Indie je tvořená poli nebo vesnicemi. Rozhodit stan u vesnice znamená strávit noc mezi skalními fanoušky. K stanování na poli zase potřebujete šnorchl. K večeru většinou trčíme uprostřed krajiny, kde jsou pole kam jen oko dohlédne. Tenhle večer už nebylo na vybranou a po hodinovém hledání příhodného místa končíme na skládce nepovedených cihel z místní palírny.

Málem jsme byli na holičkách Tohle je bohužel holič, na tom bych byl nerad

    Ještě zpátky v Bangkoku, když jsme nechávali opravit tukana před Barmou, tak nás chlapík varoval, že máme špatnej diferenciál(to je ta část co přenáší otáčky motoru na jednotlivá kola). Chlapík se z nás pořád pokoušel nějak vytlouct peníze a tak jsme to nechali být, protože to bylo moc drahý a nám přišlo že je to v pořádku.
    Teď uprostřed Indie se ze spodku ozývají strašné zvuky. Klepání, které nás straší, se projevuje občas a při nízkých otáčkách(při vysokých neslyšíme ani tryskáč, takže tam netušíme). Diferenciál. Tohle sami nedáme a bude malý zázrak, když to tu někdo opraví. V první dílně to dlouze pozorují, pak se hodinu nic neděje, potom se na to podívá další a konec. Je to špatný, ale oni to dělat nebudou. Hledáme další dílny, ale většinou končíme stejně.

    Zkoumáme možnosti a tak v záchvatu zoufalství zkoušíme sami odhalovat co se tam děje. Jak ví každý, navodit poruchu není jednoduché, zvlášť když nemáte ani šajna co to je. Ale daří se a objevujeme, že rachot je z vejfuku :o) Tlumič je sešroubovanej a celé to povolilo. Po utažení je náš problém s diferenciálem vyřešen :-) Autosugesce je strašná věc. Časem jsme diferenciál nechali ještě zkontrolovat. Podle místních mechaniků je vše OK. Doufejme, že mají pravdu a dotáhne nás to až dom.

Tohle je náš Laoský stopař. Bylo právě po dešti, jeli jsme z kopce a chlapík mi začal klepat na rameno jak blázen. Zastavil jsem, protože jsem myslel, že chce vystoupit a chlapík mi jen ukazoval, že je to mokrý a klouže to, ať jedu opatrně :o) Bez starostí paninko.

Začíná to nevinně Ještě nevíme do čeho jdeme

Během našeho návratu z nepovedeného výletu do Miriku jsme jeli kolem rodinného cirkusu. Jak říkají amíci Woooow. V Indickým cirkusu jsem ještě nebyl a Kozáč už vůbec. Přemýšlíme, co tam asi bude k vidění. Pravděpodobně to bude něco, co je pro Indy hodně neobvyklé. Stůl a dva lidi co obědvají příborem. Nebo kousek ulice a budou tam koše a nikde žádnej svinčík. S velkým očekáváním jdeme na představení. Pohled na šapitó naše očekávání jen umocňuje. Po střeše se probíhá nějakej maník a protože je po dešti, tak vylévá vodu z kapes. Šapitó je děravé jak řešeto a voda tak teče rovnou dovnitř.

Nedozírné výšiny Ještě pár salt a už to rozjedeme

    Představení se rozjíždí bez jakýchkoliv ceremonií. Nejdřív trochu zahraje Andží Rajma, což je místní obdoba Michala Davida a pak už ve výšinách začíná představení. Vypadá to, že se rozcvičují a když už začnou metat kozelce, tak je najednou po představení. Účinkující vypadají často dost nejistě. Před začátkem každého čísla všechno tak trochu nanečisto vyzkoušejí, jako by byli v zácviku. Je tu jen pár opravdových profíků. Z celého cirkusu máme dojem, že se rodinka rozhodla rozjet cirkus a právě se to učí. Celé to probíhá dost po Indicku. Nářadí vypadá jako vyrobené ještě když tu bylo království a zabezpečení je dost pofidérní. Všechny artistky se jistí smyčkou ocelového lanka kolem pasu. Když dojde na představení, kdy děvče visí hlavou dolů a přechází manéž tak, že zahakuje nohy do popruhů, tak náhle slečna letí vzduchem. Ocelová smyčka jí zachytila a očividně to dost bolí. Vyprostit se musí sama. Jeden popruh to nevydržel a prasknul.

Práce na čerstvém vzduchu I ve vedrech je tu příjemný vánek

    Další velkou atrakcí je jízda smrti. Vchodem do šapitó vskočí dvě motorky - asi Bažáže :o) V ústraní úplně u stěny mimo manéž je koule s vchodem. Chlapíci zamíří přímo tam a začnou jezdit po stěnách. Většina návštěvníků to musí sledovat s vyvrácenými hlavami, aby tam vůbec viděli. Když se tam chlapíci vyblbnou, tak prostě odjedou. Pusťte tam nás s Vespou a to teprv uvidíte vzrůšo. Kdyby se nám na stropě zakuckala a zdechla kvůli špatnému palivovému kohoutu, tak by diváci ani nedýchali :o)

Jezdecký veterán I po letech služby stále připraven

    Jedno z dalších představení nás nenechalo v klidu. Gymnastika na kolech. Samotné představení by nebylo až tak výjmečné, ale ať děláme co děláme nemůžeme odtrhnout oči od jezdkyně, které je tak kolem 50 a má silnou nadváhu. Na kole blbne obstojně, to se jí musí nechat. S takovým pupkem je to dost solidní výkon. Samozřejmě nechybí klauni, žongléři a plivání ohně. Jen na žádná zvířata nedošlo. Asi už je někdo snědl. Během představení se pokouším v těch špatných světelných podmínkách fotit. Najednou přiběhne pohůnek a křičí, že to je zakázané. Asi se bojí, abych nevynesl Know-How.

    Venku bizardní obrázky pokračují. Před šapitó je karousel poháněný klikou. Jezdí se na dřevěných konících, kteří už mají Chuchli dávno za sebou. Jeden z nich má v noze víc hřebíků než Jožo Ráž. Má to prostě své zašlé kouzlo. Celé to působí tak trošku snově. Kdyby jsme ještě na něco podobného narazili a měli čas, tak určitě zopakujeme.

Stopařka, která s námi nejela Jak už to tak bývá, někdo si nás stopne, ale pak nemá odvahu se s námi svézt. Jako tahle paní. Ale jak vidíte, tak jí to pobavilo

   Naše stopařské štěstí se v Indii totálně obrátilo. Zatímco v JV Asii se nám nedařilo lidi přesvědčit k jízdě s námi, tady se nám nedaří přesvědčit je aby s námi nejezdili. Dříve jsme sami zastavovali lidem na krajnici, teď čekáme až si na nás zamávají. A to se děje opravdu často. Natolik, že dokumentuju jen zajímavější případy a spoustu jich prostě odmítáme svézt. Jinak bysme nikam nedojeli. Občas to bývá dost zážitek.

    Jeden z mých nejlepších zážitků byl, když jsem zastavil zuřivě mávajícím lidem u silnice - včetně dětí jich bylo 7. Chlapík se mnou začal jednat o tom kam jedem a kolik to bude stát. Říkám mu, že beru maximálně dva lidi - máme to trochu naházený a místa není moc. Chlapík říká, že tři. Ok, snad se tam nějak nacpou. Dovnitř leze první ženská, na klín jedno dítě. Druhá ženská, mimčo do náruče. Najednou další dítě leze přes opěradlo a ještě jedno na bágl. Allright. Najednou se mi na stupínek u řidiče začne lýzt i celkem vypasená hlava rodiny a sedá si čtvrt zadkem na nádobku na olej. Kdyby měl tukan zástěrky, tak už na nich sedí.

    Dost překvapenej se zkouším rozjet. Takovejhle náklad tukan za naší éry nezažil. Popojede pár metrů, zablafe a konec. Nejde nastartovat. Chlapík vyskočí aby nepřekážel a tukan startuje. Okoukal asi nějaký manýry a stávkuje. Chlapík si sedá, popojedem pár metrů a zase mrtvo. Všude je cítit plyn. Tak tuhle závadu jsme tady ještě neměli. Po dalším pokusu jdem na opravu. Všichni ven. Abych nestál v silnici zkouším ještě jednou štěstí a vrčíme. Zkoušíme tukana projet a všechno v pohodě. Očividně si odvyknul na Asijskou zátěž. Rozmazlili jsme ho. Rodinku jsem si bohužel nevyfotil, nebyl nárok. Závada mi vrtala v hlavě - silou by na to tukan měl, to bylo na těch pár metrech poznat. Při podrobnější prohlídce objevuju promáčklou hadici na vzduch. Sádelník nám ucpal zadkem přívod vzduchu do motoru :o)

Dopravní uzel - klaksonová opera Některá městečka Indie jsou jen dopravní uzly, lepší tam ani nezastavovat

    Indie má 3 národní sporty. První je všeobecně známý kriket a pak je to očumování a troubení. Jen nevím, v jakém pořadí je seřadit podle oblíbenosti. I když se kriket hraje skoro na každém volném prostranství, tak by stejně v popularitě asi zůstal poslední. Civění jsem už popsal, tak teď se vrhnu na troubení.
    Jakmile se ocitnete na ulici zaplaví vás symfonie klaksonů. Bohužel klasickou hudbu nesnáším a Kozáč je na tom podobně. Jedu v koloně aut, za mě se přilepí chlapík a začne troubit. Uhnout kvůli předjetí není kam, dopředu se taky nedá jet, ale to řidičovi nebrání v tom, aby držel tlačítko klaksonu stisknuté jen s občasnou pauzou na přehození prstů, když už je má otlačené. Nějakou chvíli se to vydržet dá, ale tohle se bohužel opakuje alespoň 200 krát denně. Po celém dni na silnici si připadáte jak po koncertu kapely Slipknot. Občas nám z toho trochu hrabe a tak když se chlapík konečně protlačí přede mě, přelepuju knoflík klaksonu izolačkou, abych nemusel dělat pauzy. A to byste nevěřili - chlapík je z toho překvapenej.

Naše lovná zvěř Mafiánský boss se svým "zbožím"

   V Assamu na nás také přišlo poprvé pravé indické lovení plynu, jakých časem bude nepočítaně. Máme s sebou pořád ještě jednu Thajskou bombu a tak jsme hned po prvním nákupu do ní přelili plyn jako rezervu. Indická nám teď už došla a tak připojujeme rezervní a jde se na lov.
První pokus ještě opatrně zkoušíme oficiální cestou. Jdeme do kanceláře prodejců plynu, bez bomby, aby nám jí nemohli sebrat a ptáme se kolik stojí výměna. Okamžitě po nás chtějí registrační knížku. Bez ní to nejde. Máme smolíka, knížka jde vystavit jen na adresu a chtějí 12 000 rupií na rok.
    Další pokus už je jasně nezákonný. Pulp Fiction jsme každej viděli aspoň padesátkrát a tak to máme v malíku. Jdeme k plynárně a jako ohaři vyčmucháváme vozík s plynem, který odtud odjel. Chvíli ho sledujeme zpovzdálí a jakmile jsme z dohledu plynárny a jejích nelítostných bossů tak vozík zastavujeme. Poldové taky nikde a tak domlouváme výměnu bomby a když se chlapík dozví, že nemáme knížku, tak zpozorní a pak z něj vypadává neobvyklá cena 820 rupií(cca 330kč). Předáváme kufřík s penězi a bereme bombu. Jestli bude chlapík mluvit, budem ho muset odkrouhnout. Ale mafiánskej kód cti mu to nedovolí :o) S knížkou přímo na prodejně je to za 650 rupek, ale my jsme za naší cenu šťastní. Jakmile je tady něco nelegálního, tak se ceny šplhají hodně vysoko. Očividně ale nejsme jediní, kdo s tím má problém. Na knížku se dají pořídit jen dvě lahve měsíčně a když to místním nestačí, tak musí na černý trh. Systém který lehce popírá logiku. Později jsme se dozvěděli, že Indická vláda bojuje s černým trhem v oblasti plynu. Možná kdyby ten trh trochu uvolnili, bylo by po problému.

"Výtahová síť" Síť se vytahuje z vody stoupnutím na kládu a jako výtahem člověk sjede k hladině

    Snažíme se vyhýbat dálnicím - zvyk z Thajska. Ovšem podle pohádkové mapy, ve které nechybí místa jako Středozem a Mordor to až tak jednoduché není. Spousta míst a silnic tu jednoduše chybí. I přesto jezdíme po okreskách kde je to jen možné a setkáváme se s výjevy, které už by v tomhle století nikdo nečekal. Právě tu mají žně Volské povozy přivážejí rýži z polí a ta jde hned do obecní mlátičky. U silnice se hromadí stohy vymlácené slámy. Tam kde mlátičku nemají je natažená plachta, na tom je naházená posekaná rýže se stvoly a po ní se v rojnici prochází tam a zpátky celé rodiny. Jakmile ale u nějaké podobné scény zastavíme, je konec a všichni se zajímají jen o tukana. Ale zážitek je to opravdu nesmazatelný.
    Řítíme se do Miriku. To je horská stanice, kde se pěstuje čaj. Má to být nádhera a tak se opravdu těšíme. Mapy už nám kompletně došly. Pohádková mapa severovýchodní Indie končí Assamem a právě jsme překročili do Západního Bengálska. Teď zkoušíme jet podle naší telefonní navigace Boženky. Mapy jsou sice aktuální, ale tady ne moc přesné. Například se nám stalo, že podle GPS jsme byli ve městě, kam nevedla žádná silnice a ani jméno nesedělo. Do Miriku nás Božka vede cestou necestou a když nám oznámí, že jsme v cíli, tak jsme uprostřed plání, kde jsou plantáže několik kilometrů vzdálené. Mirik je podle místních dalších 40 km daleko. Padá tma a my to máme ještě asi 25 km. Když se ptáme na cestu, tak nám chlapík říká, že cestu sebral sesuv půdy a asi tři týdny bude trvat, než to dají dohromady. Těšili jsme se tam. Že bysme tady na to počkali? To asi neklapne.

V rychlém sledu další - na facebooku jsem s tím začal již dříve, tak ať je to nastejno.

Kambodžský stopař. Nabral jsem ho na prašné cestě uprostřed lesů. Po 500 metrech jsem musel zastavit, protože Kozáčovi klekla Vespa, tak jsme se v tom chvíli vrtali. Když jsme se rozjeli, tak mě po dalších 500 metrech zastavil a uprostřed ničeho odešel do lesa :o) Možná kdyby šel pěšky, tak tam byl o dost dřív :o))

Zatím jsem trochu zanedbával fotky našich stopařů. Ze začátku se nám tolik nedařilo a navíc občas prostě fotka nejde udělat. Budu tady představovat některé naše úlovky :o)

Jedni z našich prvních stopařů, jeli s námi málem až do Kambodžy. Když na křižovatce vystupovali, začali se s námi bavit a vůbec jim nevadilo, že už máme zelenou a brzdíme provoz :o)

Sousedovic karí..... pardon pes

    Indická jídla jsou skvělá. To o Manipuru nemohu říci. Zatímco normálně se všude po Indii člověk při pohledu na jídelníček oblizuje, tak tady obzvlášť překvapený nejsem. Nejrozšířenější jídlo je tu Thali. Což je rýže a k tomu různé přílohy. Podobné jako v jižní Indii, ale s tím rozdílem, že tady je většina příloh dost hnusná. Několik našich setkání s rice hotelem, jak se honosně nazývají jídelny s touto pochoutkou, nás odehnalo ke skromnějším pokrmům. Ale občas člověk dostane chuť na kousek masa a tak jsme v Imphalu zamířili do jednoho rice hotelu na kus flákoty. Když se ptáme co mají, tak nám slečna oznamuje, že tu je rybí karí, slepičí karí, ovčí karí a pak se začne potutelně usmívat a říká že mají psí karí. Legrace, to mám rád. Ptám se, jestli mají i krysí karí. Slečnu jsem zastihnul očividně nepřipravenou a tak se tváří trochu zmateně. No nic.
    Kozáč si objednává slepici, já psa. Sranda se má dotáhnout. Když nám to přinesli, tak se chvíli dohadujem, co je čí. Jedno je dost podezřelý a na druhým je silná tučná kůže. Beru tlusťáka, to určitě není kuře. Kozáč do toho kouše a proklíná mě, že žere mýho psa. Já zkouším to svý zvíře a kuře to opravdu není. Je to maso něco mezi prasečím a hovězím, s příchutí divočiny. To je nějaká koza :o) Kozáčovi se jeho maso pořád nezdá a tak volá obsluhu a ptá se co to je. Kuře. Když na to koukám, tak ať už mám cokoliv, je to určitě výhra. Ačkoliv se slečna pořád usmívá a vtipkuje, tak tady už nás neuvidí. O pár dní a pár set kilometrů později narážíme v hospodě na první menu psané v angličtině na stěně. Jedna z položek je psí karí. O ou. No pořád lepší než suposlepice.

Papričky pro drsňáky Jedny z nejpálivějších papriček světa pocházejí z Manipuru

    Jak se pohybujeme na sever, tak nás všichni varují před bandity. Nagaland je jich prý plný, ale i tady v Manipuru se jich lidé celkem dost obávají. Jízda potmě je tak velký risk, že tady po setmění na silnici neuvidíte jediné auto nebo motorku. Jedině někoho, kdo to nestihl včas a teď letí jak blázen aby to dohnal. My se toho samozřejmě držíme a tak za tmy nevystrkujeme ani nos. Severovýchodní Indie má trochu nevýhodu v časovém pásmu. Celá Indie má jen jedno a tak zatímco v 2000km vzdušnou čarou vzdáleném Dillí je v šest hodin rušné odpoledne, tak v Manipuru je už plnohodnotná noc.

Podvečerní Kohima Už jen to moře chybí a je to hotová Itálie

    Těšili jsme se na místního Janošíka a tak jsme se vřítili do země banditů - Nagalandu. Pravdou je, že Nagové jsou hrdý národ složený z mnoha kmenů. Ještě když byla Vespa malá(před 50 lety) tak se tu ve velkém praktikoval lov lebek. Po zabití nepřítele se jeho hlava vypreparovala a vybělená lebka se buď dala na stojan, nebo vyzdobila například bůvolími rohy a pověsila v chatrči. Celé to sloužilo k rozšíření moudrosti kmene.
    Jaký národ, takové hlavní město. Kohima je město postavené jako pevnost - rozkládá se na vrcholu kopce a ve strategickém sedle, kde za války Indové odrazili příval japonských jednotek. Při pohledu z dálky připomíná nějaké italské městečko na břehu moře.

Moderní kostel Velká kapacita vyvážená podzemní garáží

    V Kohimě musíme vyřešit naše problémy s plynem. Zatím jsme jeli na zásoby, které jsme nabrali ještě v Barmě, ale ty už docházejí. Během parkování se objevuje další problém - opět brzda, tentokrát prodřená hadička, Ta se nedá zaletovat ani zkrátit, jedině vyměnit. Ouha Indický systém koncovek je přesně obrácený než Thajský. Žádná z asi 250 hadiček, co jsem tam viděl prostě nepasuje. Nakonec nás spasila Marutka. Jedna koncovka sedí a druhou stranu prostě uděláme jinak. Jak se s tím rveme, tak se začíná pomalu stmívat. Po umytí vyrážíme do ulic, ale tam už panuje totální tma a pusto. Na ulici, kde ještě před půl hodinou vládl čilý ruch je jen pár lidí. Téměř všechny obchody mají stažené rolety. Kolem 6-té je otevřená jediná restaurace v okolí a ta zavírá v 8. Večeři stíháme jen tak tak.

    Řešení našeho plynového problému se celkem zjednodušilo díky našim opravám. Jeden chlapík, co si s námi chodí popovídat má celkem kontakty a když mu říkáme o našich problémech, tak nás odkazuje na black market - černý trh. Za chvíli do toho zapojuje půl ulice a najednou je tu nosič, který se nabízí, že nám plnou bombu sežene za 4500Rs (asi 1800 Kč). Berem, dál se uvidí.

Čajové plantáže uprostřed horka

   Ačkoliv jsme z Nagalandu nadšení a určitě by stál za větší průzkum, tak nás to dost odklání od našeho směru a zabralo by to moc času. Posouváme se dál přes několik nevýrazných městeček do Assamu - země čaje. Jak když luskne prstem, tak pár set metrů za hranicí se objevují první plantáže. Pro mě nezvykle v rovinách. zatím jsem vždy viděl plantáže jen v kopcích tak prudkých, že odtamtud padaly i srnky.

Přátelské podání chobotů Tukan musel podávat hadici na vzduch

    Krajina je dost pralesní a tak když zjišťujeme, že jsme kousek od národního parku Kaziranga, tak tam hned razíme. Všechny ostatní parky jsou zavřené. Cestou potkáváme cvičitele slonů při vyjížďce na slůňatech. Jak zahlédli tukana, tak se k němu nahrnuly a cpaly mi do kabiny choboty. Tak přece jen mají sloni tukana rádi a považují ho za kamaráda. Ubytování máme v bungalovu, který patří k stařičkému hotelu a obojí je očividně z dob kolonie. Připadáme si, jako když jsme sem přijeli doplnit si velkou pětku. Do parku se sice dá jít, ale jen kousek za vstup, protože je po sezóně. Tady kousek za říčkou se k našemu překvapení v klidu pasou dva nosorožci. Při odjezdu z téhle krásné oblasti ještě vidíme stádo divokých slonů. Divočina je tu opravdu na dosah.

Země plná hesel... Ne všichni lidé uklízí svá města, ale ti správní ano

    Dorazili jsme do země, která je plná citátů a hesel, která ovšem zůstávají jen prázdnými slovy. Země Taty a Jindry Mahindry. Země barev, chutí a vůní. Země, o které jeden z jejich v současnosti nejznámějších obyvatel Rajesh Kutrapálí prohlásil, že tu žije 1,2 miliardy lidí a nikdo z nich nemá pevnou stolici. Ano tušíte správně - dorazili jsme do mé zamilované a občas trochu nenáviděné Indie.

    Celá oblast severovýchodní Indie byla ještě donedávna uzavřená pro turisty a dostat se sem šlo jen na povolení. Překročením Barmských hranic jsme se dostali do státu Manipur. Dovolím si citovat průvodce Lonely Planet 2007, který mám po ruce: "Kopce Manipuru poskytují úkryt vzácným ptákům, pašerákům drog a tuctům guerilových armád, což z něj dělá zdaleka nejnebezpečnější stát východní Indie. Cizinci, kterým se zázrakem podaří získat povolení , jsou nuceni letět sem letadlem přes hlavní město Imphal. Dokonce ani zde nemůže být zajištěna jejich bezpečnost. Imphal má tourist office, muzeum. Shri Govindajee Mandir má 2 sugestivní kopule. Na bojišti Lokpachin je hřbitov vojáků z 2.sv. války a japonský památník. Jezero Loktak, známé plovoucími ostrovy z trávy je údajně domovem Sangai - tančícího jelena." To není žádný výtažek, ale celý záznam o státu Manipur, o rozloze téměř třetiny ČR. Dnes už ale tyhle informace neplatí. Vzácní ptáci odlétli :o)

Hostinec u Supa by se tu určitě někde našel

    Hraniční městečko Moreh je dost svérázné. Trochu připomíná království z pohádky 3 veteráni. Jediné, co mu chybí je prostý pobíječ much Eda a nápisy Vítejte cizincové. Ihned se dozvídáme, že silnice je uzavřená kvůli protestům a dva dny se odtud nedostaneme. Alespoň se trochu zaklimatizujeme.

    Nejprve nás čeká oprava strženého závitu. Indické dovednosti jsou opravdu zázračné. Šroub byl "modifikován", jak říkají naši opraváři. V praxi to znamená, že ho roztloukli kladivem, obrousili a nacpali zpátky. Nejvíc mě ale fascinovalo, když mi chlapík vrtal díru do plechu svářečkou a kus železa na výztuhu uřízl svářečkou jakbysmet. Nové pracovní postupy, které se můžeme naučit.

Copak se to tu děje? Jen se podíváme a hned zas půjdeme :o)

    Lidé v Indii mají sklony k tomu nechat se bavit vším, co jim zrovna přijde pod ruku. U nás se tomu říká očumování. Jakmile někde na chvíli zastavíme, tak nás obstoupí a čekají co se bude dít. Občas je to dost psychicky náročné, ale na druhou stranu to má i veliké plus. Je jasné, že pokud dodržíte jednoduché pravidlo, tak se vám nemůže stát, že byste zemřeli o samotě. Minimálně se na vás bude 20 lidí koukat jak umíráte. Modelová situace. Poušť západního Radžastánu. Nikde ani živáčka. Náhle porucha tuktuku. V okruhu 100 km žádná vesnice ani baráček. Půl dne bloumáte kolem při hledání pomoci a nic. Rozkrytujete motor, aby jste se podívali, jestli s tím náhodou nebude schopni provést něco sami. Řeknete si parťákovi o klíč třináctku a najednou zjistíte, že k vám musí klíč putovat přes živý řetěz, protože by kolega neprošel davem přihlížejících. Kde se vzali nikdo netuší, ale nejjednodušší vysvětlení je nějaký druh telekineze. Takže moje rada je, pokud se chystáte do nějaké opuštěné oblasti Indie, tak si vemte něco, v čem se můžete v případě nutnosti šťourat. Třeba i jen hodinky. jakmile sundáte zadní kryt tak jste zachráněni.

Netradiční stopař Hans jede cyklovýlet kvůli postiženým Kambodžanům

V Morehu jsme potkali dalšího blázna. Hans jede na kole z Kambodži až do Londýna a cestou učí jógu. To celé podniká za účelem sehnání peněz pro postižené lidi v Kambodže. Tenhle zajímavý projekt najdete na www.hansonwheels.org Zvláštní je, že pokaždé, když s někým takovým potkáme, tak si o sobě navzájem myslíme, že nápad toho druhého je fakt šílenost. Hans se stal naším netradičním stopařem. V jednom kopci jsme mu nabídli svezení a tak se zaháknul i s kolem a kus jsme ho popovezli. Jestli to takhle dělá pořád, tak pěkně švindluje :o)

    Ihned po příjezdu jsme byli přesvědčoeni, že není bezpečné nechávat naše mazliky na ulici a nejlepší bude, když je dáme na policejní stanici. S trochou nejistoty je tam dáváme, přece jen jsme trošku rebelové, kteří se s policií neradi paktují. Když po opravě tukana vracíme stroj zpátky na stanici, tak se najednou objeví náčelník a hlasem nepřipouštějícím opak, trénovaným tisícerým opakováním Pane řidiči jestlipak víte čeho jste se dopustil, říká:"Excuse me, I want to drive your vehicle.(Promiňte, chci řídit vaše vozidlo )". Chlapík naskočí do tuka, zašaltruje řadičkou, zeptá se, kde jsou který rychlosti. Nastartuje a s trochu cukání se rozjede. Udělá kolečko po dvoře stanice, vyleze a tím samým oficiálním hlasem řekne jen "Thank you.(Děkuji)" a zmizí zpátky ve služebně. Náš tukan tak prošel policejním zátěžovým testem a podle toho, že nás pak nechali bez problémů odjet, je i způsobilý pro provoz na Indických silnicích.

Manipurské kopce Tady někde se pravděpodobně ukrývají ti pašeráci drog :o)

    Cesta z Morehu je lemovaná vojákama a pořád tu projíždí těžká vojenská technika. Cestou jsou kontroly a hned na první dokonce musí všechna zavazadla projít rentgenem. U rentgenu se chlapík vyptává na předměty na obrazovce. Tyhle obrázky mě vždycky hrozně baví. Je to jako koukat na mrak, ve kterém najednou rozpoznáte obličej Boba Marleyho. Tady občas musíte dlouho přemýšlet, co to vlastně vezete. Když se mě chlapík ptá asi už na pátou věc, dostávám hroznou chuť mu říct, že to je přece normál - nějakej heroin a destička hašiše. Ale při pohledu na jeho kamennej obličej a představu následné kontroly podvozku mě to okamžitě přechází.

Tukan je prostě výjmečný a nepřehlédnutelný

    Indie má pro nás jednu velkou nepříjemnou novinku. Nejsou tu LPG stanice(normálka) a plynovou bombu jde legálně sehnat jen po přihlášení k odběru(pouze pro Indy). Navíc je používání plynu rozdělené podle použití - domácnost, podnikání a auta - záměna použití je trestná. Snažíme se problém řešit nejdříve legálně tím, že zkoušíme tukana předělat na benzín. V první dílně v Imphalu se rozhodli, že do toho půjdou i když to vůbec neznají a nebude to lehké.
   Poté co odpojují naší dvoulitrovou nádobku na olej a diví se, že to není benzín s křikem prcháme. V dalším už je to o dost nadějnější, chlapík po prohlídnutí dochází k názoru, že stávající se vyčistí a pak se uvidí. Večer poprvé startujeme na benzín. Po počátečním ostychu se motor krásně rozjíždí. Super. Druhý den se pouštíme do montáže nádrže a poté už snad frrrr. Start opět divný a když se to rozhýbe tak berem tuka na projížďku. Po kilometru ztrácí výkon a už to nejede. Do háje. Zažíváme zvláštní věc, která se ještě několikrát opakuje. Chceme zkoušet další věci na karburátoru - zůstala tam jedna nevyčištěná tryska, která nešla povolit a pár dalších věcí, ale v dílně už to nikoho nezajímá. Všichni se rozprchli po dalších pracech a nás nechávají, ať se v tom šťouráme sami. Alespoň můžeme využít vybavení dílny. Udělali jsme ještě několik pokusů, ale skončili jsme tam co předtím. Budeme se muset spustit na temnou stranu zákona a celou Indii kupovat a používat plyn načerno.

Den 3.

Jak se vám líbí ta naše megalománie... Silnice u parlamentu v Naypiytaw v plném provozu

   Od kamarádů z Udon Thani se dozvídáme, jak otevřít dynamo bez sundaváku, ale není čas na větší servis. Tukan chytá na jeden válec a po chvíli blafání se přidává i druhý. Průvodkyně chce, abysme to nechali prohlédnout v servisu - OK, ale jestli nám nepředělají celou elektriku, tak se stejně nic nezmění.
   Naypiytaw je celkem unikát. Podle staré válečnické tradice Barmánci vymysleli přesun hlavního města na nové místo. Za obrovských nákladů postavili město v centru Barmy a přesunuli sem celý vládní aparát. Město je vybudované ve velkém stylu, ale téměř nikdo tu nežije a tak se to tu podobá spíše městu duchů. My jsme se jeli podívat na parlament a vyrazilo nám to dech. Všude se neustále udržují trávníky a obrazce z živých plotů na několika kilometrovém úseku. Silnice, které jsou již teď naddimenzované se začínají rozšiřovat a směrem k parlamentu už je tu 10 pruhů v obou směrech. Během čtvrt hodiny, co jsme tu fotili kolem nás projelo asi 10 aut. Zácpy tady opravdu nehrozí. Úplně nejlepší na tom ale je, že i tady se dá potkat volský povoz.

   Vespa zase blbne a tentokrát nám trvá dost dlouho, než jí seštelujem. Když po hodince začne znova, tak už to nedávám a vyhlašuju generální opravu. Povedlo se, Beer je génius. Vyměňujeme na krajnici rozdělovač a od té doby jsme už na něj nemuseli šáhnout.

Dobyvatelská :o)))) Focení probíhalo za plného provozu, zabrali jsme při něm 3 pruhy

Zvonivý budhismus Každý by měl třikrát bouchnout do zvonu

   Celá Barma je protkaná mýtnými bránami a ještě policejními kontrolami. Náš doprovod jede vždycky vpředu, všechno vyřídí a my už jen projíždíme. Zdá se nám to dost přísný systém, ale časem se nám stává, že jedeme před průvodci a na kontrole jen mávneme, že doprovod s papírama je za námi. Některé tyhle kontroly jsou dost vtipné, chlapíci mají na sobě jen triko s nápisem policie, jinak jsou v civilu. Cestou mi v tukanovi spadla spojka na zem. Ksakru - naštěstí jen upadla matka. Do Mandalay dorážíme kolem 8mý. To je rekord. Dnešní porce asi 300 km.

Vrchol emancipace Sami můžete vidět, jak je slečna šťastná, že může dělat drsnou mužskou práci

   Barma má také veliký náskok co se emancipace týče. Skoro bych řekl, že to je až emancipace na druhou. Ženy můžou dělat v podstatě jakoukoliv práci, která normálně přísluší mužům. A tak vůbec není problém vidět třeba ženy na stavbě baráku, jak si klidně nosí cihly a pístek nahoru na stavbu, zatímco nahoře musí muži trpět při podřadných pracech jako je zdění, nebo míchání malty. Dokonce to došlo tak daleko, že jsou ženy vidět i u prací jako je lámání kamení na novou silnici. V plynárně zase bez jakýchkoliv problémů mohla paní klidně nosit lahve s plynem, zatímco její muž směl tak maximálně pouštět kohouty. Ale to stále není vše: pro zrovnoprávnění obou pohlaví většina mužů nosí sukně. Zdá se, že v těchhle věcech se máme od zdejších lidí stále co učit.

Den 4.

Teakový most

   Myanmar má jednu specialitu. Řídí se tu vpravo. Může to vypadat, že to není nic zvláštního - tady v oblasti se v Laosu, Kambodže i Vietnamu jezdí také vpravo. Jediný rozdíl, zato dost podstatný je v tom, že Barmánci mají i volat vpravo. Díky tomu je tady nepsaná povinnost, že se v autě jezdí nejméně ve dvou. Řidič a navigátor. Ten je potřeba nejvíce při předjíždění. Když náhodou jede někdo sám, tak to hned poznáte na jeho stylu předjíždění. Nejdříve si najede doprava do krajnice, aby ho nikdo netrefil v protisměru, tam chvíli pozoruje provoz a pak když to vypadá dobře, tak letí na druhou stranu silnice a už se předjíždí. Paráda, bezpečnost sama.

   V souvislosti s touhle anomálií jsme dělali menší průzkum inteligence mezi předškoláky a dávali jsme jim známou dětskou hádanku - kterým směrem pojede autobus. Naprostá většina z nich odpověděla špatně. Buďto jsou opravdu blbé, nebo navedené. Je jen pár inteligentních, co na to sice nevypadají, ale dávají to napoprvé. Kdo hádanku nezná, můžeme poslat.

Profesionální odtah Motorka nejde? Ukaž já tě vezmu

   Původní plán na dnešek byl ujet jen 120 km, což jsem se snažil změnit, ale prý protože máme dozor z vlády a hotel už je zamluvený, tak to nejde změnit. Po těch pár dnech si to rozmysleli a tak máme změnu - čeká nás cca 380 km do Kalewy a celkem je to asi 500 km na hranice. Poslední úsek je prý hodně špatný a mělo se vyrážet kolem 4 té ranní. To by mělo tedy připadnout na dnešek, ale vyrážíme až kolem osmé. Navíc se jdem podívat na nějaké památky - jeden chrám posetý kameny s citací Buddhova učení a nejdelší teakový most světa. Je to pěkné, jen naše průvodkyně, která pořád spěchala je nějak v pohodě a když dorážíme na místo srazu, tak ještě objednává nějaké pamlsky. Poté už letíme. V našem původním cíli jsme kolem jedné hodiny. Po obědě pokračujeme a po chvíli se silnice zúží jen na jeden pruh.
   Předjíždí se tak, že zatroubíte a když řidič nebo navigátor v autě před vámi zpozoruje, že se pokoušíte o předjetí, tak uhne do krajnice. Na Vespě je to celkem vtipné. Klakson má své vlastní fyzikální zákony. A tak při nízkých otáčkách jen tak chroupe, jak se rychlost zvyšuje, tak začíná troubit a při vysokých otáčkách už pro jistotu netroubí vůbec. Řeším to tak, že si najedu za náklaďák a čekám až přijede někdo s funkčním klaksonem. Jakmile náklaďák uhne, tak se tam nacpu.

Kudy kam Kalewa... Kalewa... no asi doprava, když to tu píšou

   Po nějaké době se dostáváme do kopců. Začíná se stmívat a cesta se zhoršuje. Pro jistotu ještě pořádně sprchlo. Zápasy s náklaďáky v blátě jsou dost nevyrovnané. Potkáváme několik opravovaných mostů a kolem je tolik bláta, že stačí malá chybka a válíte se i s motorkou v blátě jak vodní buvol. Z místa, kde jsme obědvali to mělo být na hranice 380 km. Po celém odpoledni v sedle nám oznamují, že je to ještě 350 km. Původní silnice je prý zavřená a my jedem zkratkou ve smyslu - je to sice delší, ale za to horší cesta.
V bezejmenné vesničce stavíme na večeři. Náš dnešní cíl rozhodně nestihneme. Deepak, který je v časovém tlaku se rozhoduje, že navzdory tomu dál nepojede. Nám je to celkem jedno. Peníze už jsme zaplatili a jestli strávíme v Barmě den navíc, tak jedině dobře. Průvodkyně se nás snaží tlačit dál, prý je to jen 50 km k nějakému guesthousu, tady je jen homestay(pobyt u někoho doma) ale Deepak je pevný už ani jednu otáčku kola. Náš homestay je v podstatě jen veranda s moskytiérou. Spí se rovnou na prknech. Tohle je Barma, kterou bysme rádi zažívali normálně.

 Den 5.

Hotel Intercontinental Vedlejší barák nehoří, to se jen dělá snídaně

   Ráno vyrážíme v sedm. Deepak je teď tak v presu, že nechce ani snídat. Domluvil, že nám snídani přivezou. Po několika dalších rozbitých mostech se silnice zlepšuje a stavíme na snídani. Za chvíli zase narážíme na čerstvě opravovanou silnici. Vše se dělá přímo na místě - navezou se kameny, ty se tady rozbijí kladivem na makadam další na štěrk a pak už jen zalít asfaltem. V téhle fázi jsou to v podstatě jen nasypané kameny a skoro se po tom nedá jet - jen hrozně pomalu(na náš uspěchaný plán). Na tukanovi se díky tomu odlomil klakson. Naštěstí to bylo jen několik kilometrů.

   S tukanem nabírám dalšího stopaře. Stavíme na dolití benzínu do Vespy a za námi staví náklaďák a prý co je za problém. Lámanou angličtinou mi pak vysvětluje kam chce stopař jet - jako by to nebylo jedno :o) My se tu stejně nevyznáme. Na nějakou dobu se z náklaďáku stává naše další doprovodné vozidlo. Jakmile s tukanem zastavím, zastavují taky a baví se tím co dělám. Jindy mi zase zastavují před mostem a dělají mi místo abych mohl bez zdržení projet. Paráda. Dokonce na rozdíl od našeho originálního doprovodu tady je mi jasné, že v případě problémů by byli schopni snad tukana klidně i odvézt na korbě.

Naše oblíbené písmo Jak je vidět, ve sněhuláčtině jsou nejen babušky, ale i Rosický ve výslužbě

   Před polednem jsme v našem včerejším cíli. V tukanovi je málo vody a tak doléváme. Sotva se rozjedu, tak z chladiče lítá voda jak z gejzíru. Na hlavě motoru je stržený šroub a spaliny profukujou do chladícího systému. Nechápeme, proč nás tu pořád pronásleduje jeden problém za druhým, než jsme to konečně pochopili. Barma si nás tu prostě chce ještě nechat :o) Je to od ní hezký, ani nám se odsud nechce, ale nedá se nic dělat. Tahle oprava už bude muset počkat do Indie. Vody zůstává v chladiči ještě pořád dost a tohle už musíme dojet. Na hranice už je to jen 150 km.

   Jedeme po AH-1, silnici vybudované Indy za 2. světové války. Ta vede nejen přes celou Barmu(dost často jsme po ní jeli) ale také přes Indii až do Dillí. Tady už je silnice úplně super, jen plná mostků, na které se musí najíždět opatrně. Čím víc se blížíme k hranicím, tím víc beru stopařů. Máme moře času - je kolem čtvrté. Před hranicemi na mě čeká Kozáč a Tinmar. Deepak se zbytkem jeli napřed vyřizovat papíry. Tinmar jede se mnou v tukovi, abych už nezdržoval. Je nervózní, že to nestihnem. Hranice se zavírá v 5, což je trochu novinka, protože většina hranic byla doteď otevřená většinou do 8mi. Se zbytkem výpravy se potkáváme na Barmské straně hranice. Trošku jsme bloudili, protože jsou tu dvě brány a ta kterou zná naše průvodkyně je zavřená. Přešli jsme včas.

Dlouhej kouř a pohoda džez

   Na Indické straně byly sice kanceláře už bez lidí, ale normálně nás vyřídili na plastové židličce na dvorku policejní stanice. Byli jsme varováni, že Indové jsou velcí byrokrati. Obávali jsme se, jak obstojí naše dokumenty, které na Thajské hranici dělaly problémy. Úředník si je prohlédl a hned se zeptal na karnet. To je v podstatě celní záruka. Jakmile je uviděl, bylo vše bez problémů.

   Ne tak pro Deepaka. Jeho motorka je z Velké Británie a on jí chtěl přivézt domů do Indie, že tu na ní bude jezdit o dovolené. Karnet pro něj nedával smysl (je určený pro průjezd zemí) a tak si jej nevyřizoval. Celníci ovšem bez tohoto papíru nevpustí žádné cizí vozidlo do země. Nakonec tady musel motorku nechat v úschově a řešit vše s Indickou vládou. Když jsem si s ním nedávno psal, tak říkal, že vše vyřídil i bez karnetů, ale jen díky Indickému občanství.

Shrnutí celého výletu přes Barmu.
Náklady: Placený zájezd 2700$ což při našem kurzu dělalo 72200 Kč.
Palivo: 3500 Kč
Kilometry: cca 1750 zapomněli jsme zapsat přesný stav.
Poruchy: asi 11 nějak už jsme nedokázali počítat kolikrát se rozhodila Vespina
Stopaři: 7

Varování pro všechny, kteří by chtěli jet vlastním vozidlem přes přechod Moreh/Tamu do Indie. Bez karnetu to vůbec nezkoušejte. Celníci tu měli nějaký průšvih a jsou na to teď velice hákliví. Karnet jsme dokonce museli předkládat ještě jednou na cestě do vnitrozemí.