Laoská hranice Je tu tak malý provoz, že všechny pruhy přechodu, až na jeden, slouží jako parkoviště pro zaměstnance

    Na hranicích s Laosem se nám přihodila drobná nepříjemnost. Jelikož jsme tu s tuktukem tak trochu nelegálně, tak postrádáme vstupní proclení, které chce chlapík vidět. Nedá si říct a že musíme mít dopis od krále. Král sice s čechama kamarádí, ale že bysme si psali, to si nepamatuju. Na naše argumenty , že je to potřeba pro vstup do země, ale my chceme vystoupit odpovídá ať se tedy vrátíme 600 km do Poi Petu, kde nás vpustili.

Hučíme do něj tak dlouho, až nás nechal jít, že nás stejně bez toho papíru do Laosu nevpustí. To by mohla bejt legrace, protože pak by nás nemusel pustit zpátky a museli bychom žít v bezcelní zóně. Asi bysme si tu zřídili Duty free obchod, ty jsou vždycky nejdražší. Na Laoské straně ale po králi ani nevzdechli a naše soukromá korespondence je už vůbec nezajímá.

V proudech Mekongu se čile rybaří

Vodopády Khone Phapheng

Cesta od hranic vede podél Mekongu. Kdysi tu byl záměr využít této řeky pro lodní dopravu z Číny až do Vietnamu. Překazily jim to vodopády Khone Phapheng a přilehlé. Údajně jedny z nejvodnatějších vodopádů světa. Jsou mezi ostrovy v celé šíři řeky, v tomto případě i s ostrovy asi 8 km. Masy vody, které se tu valí jsou neuvěřitelné. Kousek nad vodopády si vesele rybaří chlapíci na loďce. Očividně vědí co dělají. O 30 km výše přichází naše příležitost užít si také nějakou tu plavbičku. Za řekou se nachází památka Unesco Wat Pho.

Vzhůru na palubu, dálky volají S takovouhle lodí by se dalo jet i na moře :o)

O Laosanech se říká, že jsou líní. Asijské přísloví říká, že Vietnamci rýži sázejí, Kambodžani pozorují jak rýže roste a Laosané už jen její růst poslouchají. Není jasné, jestli je to kvůli této lenosti, nebo z nedostatku představivosti, ale Laos má kartografický fenomén. Vesničky mezi dvěma městečky jsou pojmenované podle vzdálenosti od jednoho z těch míst. Takže mapa se hemží názvy jako Ban Lak 35 - vesnice kilometr 35, Ban Lak 20 vesnice kilometr 20 a podobně. Absolutní zmatek je v tom, že po celém jižním Laosu se dá najít spousta vesnic se stejným názvem, jen je daná vzdálenost počítaná od jiného města. Pro nás to má ještě nevýhodu v tom, že i když je to na značkách napsané latinkou, tak čísla jsou psaná slovy v Laoštině. Musím oprášit znalosti jazyka a najít vesnici 35, kde je přívoz.

 Najít cestu k přívozu nebylo jednoduché. Ve vesnici 35 se ptáme místních kudy se jede na Champasak, a oni vždy jen ukážou od silnice směrem k řece. Přívoz samotný snad nikdo nezná. Když už přemýšlíme o možnosti přeplavat na druhou stranu, tak dostáváme radu, že je to ještě 10km. Oprášení znalostí se nepovedlo úplně, ale 5 jsem trefil :o) U přívozu se nás snaží nacpat s tukem na lodičku, kam se sotva vejde babka se psem(jezevčíkem, vlčák už musí jet sólo jízdu). Chvíli se dohadují po telefonu a pak na nás sází sumu 250 000 kipů(cca 850 kč). Neuvěřitelné. Přejíždíme k velké lodi, která nás uveze určitě. Tam cena klesla na 100 000 (340 kč). To už je celkem přijatelné, ale nedokážu si představit, že by někdo z místních za tu cenu jel. Po zemi se to dá objet, ale vyšlo by to téměř nastejno. Naloďujeme se, ale při nájezdu tukan serval nájezdové  fošínky a opřel se spodkem. Je to prostě divoch. Naštěstí je to kapesní vozítko, na kterém jsou nejtěžší naše krámy a tak není problém ho nadzvednout a odnést. Po příjezdu na místo se dozvídáme, že turistické ceny přívozu jsou téměř desetinásobně vyšší než lokální. To se dalo tušit.

   Wat Pho je skvělý. Narážíme tu na skupinku vojáků z organizace MAG, která má za úkol čistit území zamořená nevybuchlou municí z Vietnamské války. Na Laos bylo svrženo několik set miliónů bomb, vetšinou protipěchotních. Z Laosu se tak stala nejvíce bombardovaná zem světa. Chlapíci chodí s minohledačkou několik metrů před námi a tak chodíme po nejbezpečnějších stezkách v celé oblasti. Když si člověk trochu připlatí, tak mu dokonce prohlédnou i postel, aby neměl příliš lehké spaní.

Pěšinou nejbezpečnější Takovouhle jistotu, že nešlápnu na minu jsem neměl ani doma(to víte máme psa)

Wat Pho Krásná památka procházející částečnou rekonstrukcí

Mírové využití Celkem často munice dostává nový účel. Tady slouží jako zvon v klášteře

Jsme ryze česká rodinná firma, která vám již od roku 2004 pomáhá přírodními produkty s léčbou. Zabýváme se výrobou bylinných čajů, bylinných a pupenových tinktur, čajových koncentrátů a jednodruhových bylin. V souladu s matkou přírodou a pod dohledem odbornice na alternativní medicínu paní Anety Benediktové, vyrábíme s láskou a porozuměním jedinečné přírodní produkty, které, jak doufáme, budou pomáhat vašemu zdraví. Toto poselství můžeme šířit díky bohatým zkušenostem shrnujícím poznatky alternativní medicíny, tradiční čínské medicíny, hluboké znalosti bylin a jejich účinků, ale také díky stálému učení se a bádání.
Hodnoty společnosti se zakládají na etických principech spolupráce. Dbáme na kvalitu a spokojenost. Ctíme ruční výrobu. Využíváme pouze prvotřídní suroviny z ekologicky čistých oblastí a vyhýbáme se konzervačním látkám, dochucovadlům, barvivům, přidaným cukrům a jiným chemickým aditivům.

Podpořte Vaše zdraví přírodními přípravky a tělo Vám poděkuje!

Tady končí legrace, začíná zábava :o)

    Nejsme ještě úplně zvyklí na značky v Kambodže a tak se nám stalo, že jsme lehounce zabloudili. Ale jen asi 100 km. Trošku nás mate, že se tu města jmenují stejně jako kraje. Na značkách je vždycky vyznačená křižovatka a je tam napsaný i kraj. Takže když si to sypeme na Preah Vihear a na všech značkách to je napsané, tak je jasné, že jedeme dobře. Dokud se nám nepodaří najít městečko, kterým právě projíždíme, na mapě.

Zmýlení nás dotáhlo do pěkného kraje poblíž hranic s Thajskem a pak s Laosem. Ve vesnici, kde zůstáváme jednu noc jsme atrakcí číslo jedna. Rozhodujeme se, že odtud pojedeme po silnici, která lemuje národní park. Ihned jí pojmenováváme Forrest highway(lesní dálnice). Dozvídáme se, že po 20 km je konec asfaltu a to nás trochu překvapuje. No co jde se na věc, má to být 50km a tak to snad nějak přežijem. Po 12 km narážíme na červenou. Práší to jak v cementárně, ale jinak cesta celkem dobrá. Po pár kilometrech se ptáme na cestu. Jedem podle rad a cesta se čím dál tím víc zhoršuje. Začíná to být divné a lidi kolem také. Ptáme se na cestu chlapíka, který sklízí mák. Je trochu zvláštní, má skelný pohled a mák bere ještě zelený. Podivín. No ale podle něj jsme na hranici a kdyby jsme ještě pokračovali, tak jsme zase v Thajsku a bez proclení. Vracíme se a pokračujeme v prachové krasojízdě.

Forest highway

Na další křižovatce jsme si 100% jistí, že tady půjde zdrhnout z dirtroady (polňačky). Po 50km je naše jistota na 20% a po několika dalších je naše jistota opět na 100%, že jedeme špatně. Klepe to tak krásně, že se nám na Vespě ulomilo zrcátko. Po několika hodinách narážíme na Mekáč, jak tady místní říkají Mekongu. Víme kde jsme, ale nevíme proč. Vypadá to na chybku v navigaci nebo v mapových podkladech. Spíš ty podklady, protože když jsme jeli přesně podle mapy, tak jsme museli uhýbat stromům.

Naše stroje prošli zátěžovou zkouškou, u které si nejsme úplně jistí, jak dopadla. Výlet se nám protáhnul na cca 150 km prachem a hrbolama. Každopádně víme, že na další takovouhle srandu musíme ty naše mazliky trochu poladit. Tuktuk nemá prachový filtr vůbec a na Vespě je něco spíš jen aby tam nevlítla moucha.

Vesnička uprostřed ničeho Satelit po kambodžsku - takhle pravidelnou vesničku jsme ještě neviděli

Mlha přede mnou, mlha za mnou Po projetí autobusu není chvíli vidět na metr

Aby toho nebylo dost, zajeli jsme se ještě dále na východě kouknout na vodopád. Předtím jsme navštívili krásné jezero a vykoupali jsme se. Cesta k vodopádu začínala stejně jako normální dirtroada a tak jsme se po ní vydali. Dojíždíme na kopec, který je dost prudký a díky tomu, že tu jezdí celkem dost aut a prohrabávají se jim tu kola, tak je pokrytý jemňounkým prachem, do kterého noha zapadne po kotník. Ukazuje se, že prach ukrývá mnoho hlubokých výmolů, kde dosahuje hladina prachu až do půli kol. Jeden místňák kolem frčí na motorce a když mu spadla žabka z nohy přímo do prachu, tak se s ní ihned rozloučil a ani se jí nepokusil hledat. Na vodopád to má být 17km a tohle vypadá jako výzva :o) Je nám jasné, že možná zpátky pojedem traktorem.

Koupačka Místní si dokážou atrakce opravdu užít. Zkuste tohle na Mumlavě :o)

Téměř v každém kopci je to podobné. Výmoly takové, že některé musíme objíždět a spousta jemňounkého prachu, který se při průjezdu místních offroadů zvedá a vytváří červenou mlhu. Cesta na vodopád trvala více 1,5 hodiny. Nějaká poetická duše, která psala průvodce o tom výletu prohlásila, že se cesta krásně vine mezi gumovníkovými plantážemi a domky zemědělců. Ten musel jít pěšky! Jinak si nedokážu vysvětlit, jak to všechno vnímal. Nám se obraz klepal jak při práci se sbíječkou. Vodopád samotný ani pořádně za tu námahu nestál, už jsme na této cestě potkali lepší. Při návratu jsme se dostali k tomu prvnímu kopci, který byl jasně nejprudší a nezbylo nám konstatovat nic jiného, než že je tukan stěnolez. Ani se nezadejchal :o) Dorazili jsme zpátky k jezeru, odkud jsme celkem čistí odjeli. Kluci, vybírající vstupné, kterým se při první návštěvě náš tuktuk velice líbil na nás křičí "For free, for free" - zdarma, zdarma. Netušíme, jestli to je proto, jak vypadáme, nebo jak vypadá tukan, ale do jezera jsme skočili oblečení jak jsme byli. Tukan nemá vodu rád a tak si s námi neskočil, ale protože to byl fakt rachot, tak dostal u hotelu pořádnou koupel, čuník jeden.

Přípravy na nový rok  Všude kam se podíváte je spousta lampionů a nové se stále vyrábějí

Po delší době se znovu ozýváme, řešili jsme problémy s našimi miláčky. Teď bohužel řešíme další velký problém. Jak odjet tady z východu. Máme 3 možnosti. Buď přes Barmu, na což nemáme peníze Chtějí cca 120 tisíc :o( Nebo transportovat stroje po moři do Indie, což vypadá na cca 50-60 tisíc. Poslední možnost je to tady prodat, zajet do Indie a tam pořídit nové stroje. Zatím se nejvíce přikláníme k možnosti číslo 2, ale bude to komplikované. Uvítáme komentáře k tématu, ale zatím si počtěte co nás potkávalo.

První večer v Kambodže jsme se rozhodli, že na oslavu vstupu ochutnáme místní pivo. Chvíli jsme si nesměle prohlíželi nabídku. Piva jsou postavená přímo na sluníčku a značky mají vtipné názvy - Angkor(nejznámější památka Kambodži), Anchor(kotva), Cambodia...Jedno jsme si objednali a dostali ho jak jinak než nalité na ledu a brčkem :o) Po večeři jsme se jen tak procházeli městem a jako komáry nás přitahovalo barevné světlo v jedné velké zahradě. Je tam nějaká velká sláva a tak zpovzdálí nakukujem, jak se tu slaví. Ve vteřině po nás jdou nějaký chlapíci, asi nás vyhodit. Než se nadějeme, tak sedíme u stolu a v ruce máme pivo a v ksichtě napatlanej pudr s příměsí kafru(ten je tady na východě snad i na kondomech).

Rok Kozla jsme si prostě nemohli nechat ujít

    Místní vládce kraje uspořádal pro zaměstnance oslavu kambodžského nového roku a jak nás uviděl, tak nás pozval na jedno. Podle místních zvyklostí je pro štěstí dobré potírat si navzájem tváře pudrem. Všichni jsou bílí a pudr mají všude. Krásnej zvyk, až na to, že to leze do očí a do piva. Nevím co je horší. Slavnost je dost zajímavá. Všichni tančí kolem fontány ve volném stylu. V podstatě se jen chodí a do toho všelijak vlní rukama. Nechali jsme se strhnout a taky se zavlnili. To je asi poprvé co někdo viděl Kozáče tančit :o)) Bohužel jsem si do té tmy vůbec nebral foťák a tak není žádný důkaz. Dozvídáme se tu, že kambodžský král studoval za svých mladých let v Praze. Pravděpodobně vysokou školu U Fleků.

Slaví se všude a ve velkém

   Slavnost je v plném proudu a místní policista, v civilu DJ, to roztáčí na plné pecky. Pivo, které jsme ten den chtěli jen ochutnat do nás lejou pod tlakem. Najednou padne jedenáctá hodina a je to jak když se střelí do hejna vrabců. Všichni naskáčou do aut a je po legraci. Ani na půlnoc nepočkali.

Nový rok nás provázel dále a občas i trochu nepříjemně. Když jsme dorazili do Siam Reapu, města proslulého chrámem Angkor Wat, tak nám oznámili, že hotel za 5$ na noc bude stá během oslav 30$ a téměř všude už je plno. Po opuštění tohoto města jsme zase narazili na problém, že byly zavřené všechny hospody a nebylo se kde najíst.

Polévání Jak jen trochu přibrzdíte, tak to schytáte :o)

   Během naší cesty přes vesničky na severu jsme zažili ještě jinou stránku nového roku. Jedete si takhle v klídku po silnici a najednou vidíte dav lidí, kteří se vás pokoušejí zastavit. Přibrzdíte - asi nějaká havárka, možná buvol přejetej terou, protože nic jinýho se tu po silnicích nepohybuje - a najednou šplouch, přistane na vás kyblík vody. Zabrzdíte a hned se je tu starý známý pudr, který se vám všichni kolem stojící lidé pokoušejí napatlat do obličeje. Spousta lidí to radši pořádně rozjede, aby to neschytali. Zato já to pro jistotu schytávám hned třikrát.

Neobvyklá Kambodžská krajina   Kopec v krajině působí magicky - po mnoha kilometrech placky od něj nejdou odtrhnout oči.

    Jízda po Kambodži má svá pravidla, která se musíme rychle naučit. Díky rázu krajiny není lehké tady řídit. Kambodža je totálně plochá a silnice jsou navrhované chlapíkem, který si chtěl ověřit teorii o nekonečnosti přímek. Řízení je nejen nudné, ale také uspávající. Místní proto přišli na způsob, jak se udržet při stálé pozornosti. Jezdí takovým stylem, aby udrželi vysokou hladinu adrenalinu nejen sobě, ale také všem ostatním účastníkům provozu. Ve dne vám kdykoliv někdo vjede do cesty bez jediného rozhlédnutí, motorkář jedoucí 30 km/h klidně změní směr jízdy aniž by ho zajímalo co se děje za ním. Předjíždění ve dvou řadách je také na běžném denním pořádku. Do toho po krajnici zničeho nic přiletí motorkář v protisměru. V noci je to ještě napínavější. Aby se vám nezavíraly oči, tak má každé druhé auto v protisměru rozsvícené dálkové a jako bonus se tu a tam objeví takzvané auto duchů - jezdec bez jediného světla. Garance toho, že za volantem neusnete je skoro 100%. Kdo usne, tak většinou už na věky. Po dokončení první jízdy jsem si jistý, že adrenalinové sporty nejsou nic pro mě - po téhle zkušenosti bych u většiny z nich usínal nudou.

Rozptýlení pro oči Pro zahnání únavy jsou Kambodžané provádět nejrůznější kousky

Motorex, silná značka, která spojuje inovaci s tradicí. Za každou silnou značkou jsou mimořádné produkty, komplexní servis a oddaní zaměstnanci. Zakladatel společnosti a průkopník Arnold Bucher začal vyrábět REX leather a produkty pečující o podlahu v Bützbergu blízko Langenthalu v roce 1917. Rostoucí motorizace vedla ke změně v obchodních aktivitách a REX se stal MOTOREXEM v roce 1947. Bucher – Motorex Group je nezávislý rodinný podnik. To se skládá z Bucher AG Langenthal, mateřské společnosti, která je zodpovědná za vývoj, výrobu a distribuci MOTOREX značky maziv,péči a čisticích prostředků. Motorex AG Lagenthal, jenž se specializuje na průmyslové maziva a Motorex – Toptech AG, kteří prodávají a montují pracovní vybavení.

Společnost sleduje kvalitu vedoucího postavení ve svých produktech a souvisejících s neochvějnou kontinuitou. V současnosti jsou Motorex produkty celosvětově spojovány se závodními úspěchy, top kvalitou a průmyslovou dokonalostí. Naši specializovaní a dobře vyškolení a motivovaní zaměstnanci jsou v každodenním kontaktu se zákazníky. Oni používají tento kontakt k neustálému

zlepšování veškerých produktů a služeb. Naše portály na celém světě, jako například prodej, účinné a spolehlivé služby zákazníkům a naší laboratoři, jsou ztělesněním profesionality.

Perfektní řešení pro všechny potřeby mazání Nakupování z MOTOREX znamená, že se můžete spolehnout na vyhledání toho správného produktu pro každé mazací potřeby v našem širokém rozsahu. Špičková kvalita je závazek, který u Motorexu platí v každém cenovém segmentu od založení společnosti. Tento princip vede cestu pro kontinuální inovaci ve firmě MOTOREX. Spolehlivý partner pro lidi a životní prostředí. Produkovat chemické a technické výrobky, vyžaduje smysl pro zodpovědnost. MOTOREX je pečlivý v jednání s lidmi a životní prostředí se odráží v našich produktech a službách a v našich mnoha letech úspěch.

Hranice s Kambodžou Moc pěkná hranice, bohužel pro nás nefunkční

    Vzhledem k tomu, že nám pomalu vyprchávají víza pro Thajsko tak máme dvě možnosti. Buď si víza prodloužit v Bangkoku = další zdržování, nebo překročit hranice. Samozřejmě jsme pro druhou možnost a tak letíme s větrem o závod(v našem případě spíš s vánkem až bezvětřím). Jediný budík v tuku je ampérmetr. Podle něj to sypeme skoro celých 15A(odhadem 50 km). Jakmile se člověk vymotá z Bangkoku (což je skoro 20Ah = 40km) začne být krajina přívětivá - všude samé políčko s rejží a po téměř měsíci stráveném ve městě je to super pohled. Cestou nás zlobí tuktuk a tak hledáme nějakého opraváře, ale co se neděje - nikde v okolí nemají ani tuka o tuktucích. Co jsme opustili Bangkok, tak jsme za 300 km nenarazili ani na jediného. Musíme na hranice tak jako tak. Víza už nám propadla a za každý den je pokutička. Hranice je pěkná, ale bohužel nedokáže odbavit mezinárodní dopravu. Aby jsme se vyhnuli dalším sankcím a získali nová víza, tak musíme překročit hranici alespoň pěšky - získat Kambodžská víza a zase se vrátit do země. Protože sháníme informace, tak pendlujeme z jedné strany na druhou v podstatě načerno a bez pasů. Nakonec víza za nás vyběhá nějakej chlapík a tak po získání víz už do Kambodže vstupujeme pouze virtuálně. Udělali jsme si krásnej výlet za pokutou a už zas můžem blbnout v Thajsku.

Thajská celní úřednice v havajské uniformě

    Po opravě tukana na zemi před autobusovou stanicí se vydáváme opět na Kambodžskou hranici. Tentokrát jiný přechod. Byli jsme předem varováni, že to je s tuktukem téměř nemožné. Prý kambodžani nemají Thajce v lásce a tuktuk je symbolem Thajska. Chvíli lámeme paní úřednici na thajské straně, aby nás vypustila ze země. Není jim jasné, jak je to s vlastníkem našich plavidel. Techničák je psaný na původního majitele, ale my máme kupní smlouvu. Vypouštějí nás a teď je míček na kambodžské straně. Kambodžská víza už máme v malíku, neděláme to přece poprvé. K tomu vyplňujeme spoustu papírů a jedeme. Hranicí probrumlávám v tukovi tak jak cedule vyžadují. Závora je nahoře a tak všichni včetně mě projíždějí. Kozáče na Vespě zastavují a kontrolují. Za chvíli se ke mě přidává a jsme tu. JÓÓÓÓ KAMBOOOOOO BEJBY. Dojíždí nás chlapík na motorce a že jsem projel bez proclení a musím zpátky na hranice. V kanceláři je celkem příjemný chlapík a vybavuje se se mnou. Pak mi úplně klidně řekne, že mě do Kambodži nepustí. Cože???? Musím mít nějaký dopis z hlavního města abych mohl pokračovat. Říkám mu polopravdu, že kamarád projel (už mu neříkám, že na motorce - ty jsou bez problémů). Nakonec mě propouští s tím, že on mi razítko nedá a nechá na celnících, jestli mě bez něj pustí. Jeden z celníků vypadá, že má dobrou náladu a když mu vysvětluju, co a jak, tak říká: "Já tě mám zkontrolovat, jestli máš víza a vstupní razítko. To máš. Tak za mně je to všechno v pořádku". _{Jóóóó Kamboooo bejby.}

Tuk přespávající v gumovém háji

    Dnes popíšu výhody řízení tuktuka. Profesionální řidič tuktuku má na rozdíl od například řidiče náklaďáku opálené obě ruce. Další výhoda - nejvýraznější věc, které si při jízdě naším povozem všimnete je jeho rychlost. Maximální dosažená je cca 58 km/h, ale to už přes motor neslyšíte ani lodní sirénu. Taková běžná cestovní rychlost je tak 50 km/h. To je ideální rychlost na cestování světem, protože vám nic neunikne. Zároveň nemáte skoro problém s dopravními omezeními - vesnice nevesnice, můžete to kulit co to dá. Jen občas tam mají 60ku a tak musíme přidat. Pokutu za rychlost jsme ještě nedostali, ale snažíme se co to jde. Samozřejmě na 30ce by to bylo nesportovní, až srabárna a tak to tam necháváme být. Ne že by se nám pokuty vyhýbaly, ale rychlost zatím ani jedna.

První oficiální Když dostanete takovýhle papírek, tak musíte svoje papírky odezvdat

    Pokuty jsou kapitola sama o sobě. Jakmile nás v Thajsku zastaví policajti, tak je jasné, že se bude platit. Zatím nejhorší pokuta byla za dvě věci najednou - nemáme zaplacenou silniční daň(a ani jí sami jako cizinci zaplatit nemůžeme) a ke všemu podle policisty nesmíme ani tuka řídit. Končí to odebráním řidičáku a musím se pro něj stavit další den. Zábavně vypadající stanice složená ze 2 unimo buněk a skrývající se pod dálničním nadjezdem se stává ještě zábavnější při pokusu o podání vysvětlení přestupku. Na stanici nikdo neumí anglicky a tak se domlouváme pomocí tenkého policejního slovníčku, obsahujícího pouze fráze:"Dobrý den, jak se máte.","Bude to *doplňte částku* bátů.","Na shledanou" a pomocí pěkně vyvedeného thajsko-anglického pokutového menu. Snažím se vysvětlit že můj mezinárodní řidičák pokrývá i tříkolky a že náš tuk už není taxík, ale soukromé vozidlo(rozdíl ve značkách). Jde to dost těžko, protože oba pořád opakujeme to samé, ale jak se říká opakování matka moudrosti a tak se chlapík pomalu umoudřuje a z 1000 bátů sešplháváme na 300. Spokojenost na obou stranách. Prozatím to byla jediná oficiální pokuta(všechny ostatní jedou jako úplatečky) a zatím suverénně nejlevnější.

Začíná se nám stávat, že nás poznávají lidé na ulici - hlavně profesionální řidiči jako jsou ostatní tuktukáři a taxikáři. Od těch máme asi největší podporu. Kdykoliv někde jedeme, tak nám mávají a ukazují zvednutý palec. V jednom obchodě na nás najednou promluví tuktukář. Myslíme si, že nám bude nabízet svoje služby, jak to dělají vždycky, ale z něj vypadne jen:"Vy jste koupili tuktuk". A palec. Už je na čase abysme vypadli.

Podcenění situace? Po zhlédnutí toho, jak se vybavují místní se naše jistota vytrácí

Přípravy vrcholí Vybavujeme vším co uvezeme

Naše přípravy na cestu jsou již téměř u konce. Dokoupili jsme poslední náhradní díly, které potřebujeme a které se nám vejdou do výbavy. Nejradši bysme vzali Vespu i tuktuka 2 krát na náhradní díly. Díky všemožným komplikacím se nám to z původně plánovaných 2-3 týdnů protáhlo na 4, což už je na nás trochu moc. Bangkokem už začínáme jezdit poslepu a můžeme si otevřít info kancelář s informacemi, jak se kam dostat.

Důvěra místních ve Vespu nezná mezí. Při dokupování náhradních dílů bereme lanka, žárovky a pneumatiky. Už nás nic nenapadá a tak chlapíkovi vysvětlujeme, že nás čeká cca 15 tisíc km a co by nám doporučil za náhradní díly. Očekáváme, že nám začne přinášet půl krámu, ale chlapík se jen otočí a dá na pult zapalovací svíčku. Dvě. Doufejme, že jeho důvěra bude opodstatněná. No což, kostky jsou vrženy :o)

Původce nehod Jak je vidět povinný obraz do státních budov není zrovna drobek

Thajsko mělo donedávna vysoké procento nehod ve školách. Pro nás celkem nepochopitelné. Od lehčích, přes polámané končetiny až po několik tragických případů končících smrtí. Spadnul na ně, ve třídě povinný, obraz krále. Dokud jsme neviděli obraz na vlastní oči, tak nám to nedávalo smysl. Nakonec, aby se tomu zabránilo, bylo vydáno nařízení, že stěna na které je obraz uchycen musí být betonová a obraz musí být připevněn ocelovou skobou o průměru 3 cm.

Tréning musí být

Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to

Musíme přiznat barvu. Než jsme si troufli přímo na ostrý provoz s Tuktukem, tak jsme si radši trochu zatrénovali nanečisto :o)