Vyřizování víz je také jedna ze zvláštních kapitol v našem životě v Bangkoku. Barma je jedna ze zemí, které se teprve nedávno otevřely světu a turizmus tady hraje čím dál významnější roli. Očekáváme, že to bude trochu zvláštní - stále ještě existují části země, kam se turista vůbec nedostane a jiné, které jsou dostupné jen na speciální povolení. Naše očekávání neobvyklého se splnilo - ještě jsme si ani pořádně nevzali lístek s pořadovým číslem a už jdeme na řadu. Na nás se lepí děda s dalším číslem, kterého mezitím také vyvolali. u okýnka nás s dotazem na vjezd odbývají, že informace nemají a ať zaplatíme za víza. Ještě se ptají, jestli chceme víza dnes, nebo až zítra. Zítra stačí. Během 3 minut stojíme venku - Kozáč pořád ještě svírá pořadové číslo, které v té rychlosti ani nestihnul odevzdat. Tolik ambasáda jedné z nejstřeženějších zemí nedávné minulosti. Ovšem jak to bude s vjezdem, to vůbec netušíme. Podle dostupných informací to je téměř nemožné, nebo jen za peníze, které nemáme ani na celou expedici.

    O to překvapivější je ambasáda Indická. Tady po nás chtějí tolik papírů, že to ani nestíháme pobrat. Člověk musí prokázat, že nikdo z jeho rodiny 7 generací zpátky nebyl Pákistánec. Trošku problém je, že díky oficiální indické víře nejde jen o váš rodokmen, ale taky o všechna převtělení, do kterých se vaši předci změnili. Tam jde v podstatě o to samé - prokázat, že žádná z reinkarnací není padouch a tak musíte mít potvrzení z veteriny, že nebyl zdokumentován žádný případ napadení člověka vašimi předky a pokud ano, tak okolnosti této nepříjemnosti. Praprapradědeček byl komár a tak se bojím, že víza snad ani nedostanu. Na tuto ambasádu musíme kvůli papírování opakovaně a na víza si musíme celkem počkat. Přesně jak říkají propagační materiály na ambasádě - Incredible India(neuvěřitelná Indie).

    Při jedné návštěvě se dává trošku do deště. Z trošky je větší troška a z té celkem slušná potopa. Před tím nejprudším deštěm se všichni schovávají, ale jen to začne polevovat už se zase plní ulice. Jenže ulice se zaplnily nejen lidmi. Na chodníku je téměř po kolena vody(po moje kolena, většina Thajců to má skoro po krk:-) Bangkok je nazýván Benátkami východu a očividně podobnost nekončí u kanálové dopravy. Lidi se brodí přes přechody a autobusy s motorkami se tu prohánějí, jak kdyby se nic nedělo. Jen před sebou tlačí vlnu, na které už by se dalo surfovat. Nejlepší ale na tom je, jak to berou lidi. Celkově atmosféra připomíná první zimní sníh ve školce. Většina lidí se směje, občas je slyšet nějaké vřeštění, když se někdo namočí víc než by chtěl. Jediný rozdíl je, že sníh nesmrdí, jako by ho někdo nabíral šoufkem a nejsou v něm chcíplý krysy.