Zastávka v Sukothai Obří Buddha je vyhledávaným posvátným místem

    Cesta k hranicím s Barmou vede přes kopcovatou krajinu. Užíváme si výhledu a chladnějšího podnebí. Do cíle to máme kolem 40ti km. Tušil jsem, že nemáme moc plynu v nádrži, ale stále ještě máme nějaký záložní v bombě. Samozřejmě po nějaké chvíli přepínáme na zálohu. Jenže ta nějakým chybným propočtem také došla. Díky chladnému počasí se plyn méně odpařuje a tak se dá jet přískokem plazením vpřed. Zastaví se, nechá se trochu natlakovat s kousek se jede. Je vidět, že se tady s podobnými problémy počítá a tak jsou v kopci na svodidlech položené kameny na zabrždění. Poslední možností je přepnutí na bombu, která je už dávno prázdná. Kolem projíždí náklaďák plný plynových lahví. Přemýšlíme o přepadení, ale s kudličkou rybičkou je únos náklaďáku komplikovaný, ne li nemožný.

Zatím nejváženější stopař Ani mnich občas nepohrdne svezením :o)

V prázdné bombě se roztáhnul zbytek plynu a jede to. Do cíle chybí kolem 20 km. Cesta vede stále do kopce, ale tukan to dává. Jakmile jsme na vrcholu vypínám motor a už to letí samospádem. Z kopce se snažím brzdit jen minimálně, aby to na protikopci dojelo co nejdál. V jednom místě je nádherný nový asfalt a dlouhý kopec téměř bez zatáček. Tady tukana pouštím takovou rychlostí, jakou snad v životě nejel. Bez tachometru se to nedá odhadnout, ale já si rád představuju, že to bylo alespoň 100 km/h. Tuktučí rychlostní rekord. Teď už se nebojím ani na solný jezero, jen to bude muset někdo naklonit. Plachta je napnutá, všechno co může plápolat ve větru plápolá(dokonce i některé plechy), no prostě paráda. Ještě že to má přední sklo, protože jak se usmívám, tak bych měl zuby plný much(což je ostatně jeden ze snů spousty Thajců - ekvivalent přísloví létání pečených holubů rovnou do pusy ). Kilometry vesele ubíhají a na prázdnou láhev se daří dojet až k LPG stanici na kraji Mae Sot. Tady mi to samo chcíplo. Tohle bylo fakticky na poslední chvíli. Plníme všechno, co se naplnit dá a ještě si bereme nějaký plyn do igelitek. člověk nikdy neví.

Křehká nádhera I přes osvětlení v Thajském stylu si jeskyně uchovává své kouzlo

   Krajina kolem Mae Sot je nádherná a v posledních dnech jsme si moc zábavy neužili a tak odkládáme přechod hranic o den na přírodní relax.
Kousek odtud je vodopád a horký pramen. Vodopád ale nemá moc vody ale i v plném proudu asi nebude až tak zajímavý. Je jen pár metrů vysoký, zato je tu plno betonových bazénků ke koupání. Horký pramen je úplné zklamání. Je to takový parčík dokola obehnaný obchody a uprostřed je fontána napájená vodovodní trubkou. Ale horký je. Objevili jsme ještě nějakou jeskyni a tak se tam bez velkého očekávání vydáváme. Je celkem dost vysoko a tak se potíme jak vejce dole v horkém prameni. U vstupu je boudička na odpočinek a v ní vypínač. Zapíná se jím jeskyně. Cestou jsou žárovky a samozřejmě zhasnuté, vypínač nefungoval. Po pár set metrech narážíme na osvětlené krápníky. Takže přece. Kousek odtud je zamčená branka. Vedle ní je díra, kterou by prošlo i slůně. To nemyslí vážně! Samozřejmě nám to nedá a musíme tam. Procházíme obrovským jeskynním systémem s nádhernými krápníky. Něco takového jsem ještě bez průvodců nenavštívil. Žebra 10m vysoká, 1m hluboká o tloušťce kolem 2 cm. Nádhera. A některé z lepších kusů jsou osvětlené zářivkami. Dojem trochu kazí thajská záliba v barvičkách - zářivky mají barvy od modré přes zelenou po růžovou - maličko cirkus, ale stejně impozantní. Na jednom konci je jezero, které když se přebrodí, tak objevíte další sál. Procházíme to tu celé více jak dvě hodiny a nemůžeme se toho nabažit. Tuhle jeskyni nenajdete v žádném průvodci a na internetu se o ní mlčí. Neuvěřitelné.