Opět Bangkok Když jsme odtud odfrčeli, už jsme si mysleli, že se nevrátíme. Člověk míní...

    Zatímco čekáme na vyřízení povolení dohání nás další problém - víza. Při překročení pozemní hranice dává Thajsko víza zdarma, ale jen na 14 dní. Nám se to pomalu chýlí ke konci a tak nám začíná to co se tu nazývá visa run(běh za vízy). Vyberete si jednu z okolních zemí, která má víza na hranicích a vydáte se tam. Po překročení hranic se většinou hned vracíte zpátky. Malajsie má víza zdarma a tak je to pro nás jasná volba. Je to sice hrozná dálka, ale při cenách vlaku se to pořád vyplatí. Čas máme, s penězma je to horší. Vlak jede 19 hodin a třetí třída je dost strohá. Naštěstí je vlak celkem prázdný a tak se dá natáhnout na lavici. Teda natáhnout... lavice je stavěná na dva thajský zadky a tak když se člověk dost zkroutí, tak dokonce i leží. Hranice je v pohodě - první, kde nám prohlédli obsah zavazadel. Dost je udivilo, že máme jen polštář(nezbytná výbava na dlouhé cesty vlakem), jedno tričko a spoďáry. Hraniční městečka jsou většinou dost nevýrazná a tak se hned vracíme. Jakmile Thajci zjistili, že se vracíme, tak se opevnili a nechtěli nás vpustit zpátky, že ať si nás užije na chvilku někdo jinej. Prej furt couráme sem a tam. Co maj, tohle jsou teprve naše pátý thajský víza. Nakonec se přece jen rozmysleli a přijali nás. Museli jsme si jen desetkrát kleknout před obrazem krále a políbit mu rám. Za každé překročení hranice dvakrát.

Učitel v Thajsku Děvče prohrálo třikrát a tak podstupuje potupné foto - rohy byly mezitím smazány

    Na hotelu v Bangkoku narážíme na Čecha Martina. Ten už několik let učí po světě angličtinu a vede o tom svůj vlastní blog, dříve známý jako Učitel v |Thajsku. V současnosti učí na škole, která je na úplném okraji Bangkoku asi 20 km od nás. Stojí to za prozkoumání a tak se domlouváme, že nás vezme na exkurzi s návštěvou hodiny a my ho za to odvezeme tukanem do práce. Kozáč si nakonec vymyslel průjem a tak jsem taxíkařil sám. Ze školy je výhled na linii maličkých mrakodrapů Bangkoku někde v dálce a z druhé strany už jsou jen palmové háje. Klasická Thajská škola je stavěná tak, aby se děti těšily až odtud vypadnou a půjdou do práce, kde budou mít hezčí prostředí. Ale abych jim nekřivdil, tak ve všech okolních zemích to vypadá stejně. Tahle škola je ale prominentní Bangkokské gymnázium a tak má dokonce i okna. Díky superschopnostem našeho tukana jsme ve škole o půl hodiny dříve, než je Martin zvyklý a tak to máme s celou parádou. Na začátku se celá škola sejde na nádvoří, zazpívá se hymna, vytáhne vlajka a pak přijde na řadu projev. Ani jeden z nás mu pořádně nerozumí, ale Martin říká, že je to o tom, jaký jsou Thajci skvělý národ a že se jim nikdo nevyrovná. Prý je to tak denně.

Trh s amulety Amulety se v Thajsku prodávají snad víc než rýže. Každý tuktukář musí nějaký mít

    Učitelé jsou prý v Thajsku velice vážení a ve společnosti jsou téměř hned pod mnichy. Ve škole mají opravdu vysoký respekt - nikdo si nedovolí nepozdravit. Hodina začíná samozřejmě představením naší expedice a poté už se to rozjíždí klasickým stylem. Trochu mě zaráží probíraná látka. Učí se říkat, kolik je hodin z času napsaného na tabuli. Děti už vypadaly jako teenageři, ale tahle látka se u nás probírá v prvním roce výuky. Když jsem se potom ptal, jak dlouho se učí angličtinu, tak mi bylo řečeno, že už 8 let. Thajci jsou mezi východními národy jedni z těch, kteří angličtinu moc neovládají. Kambodžané jsou oproti nim na úplně jiné úrovni.

Divočina v Bangkoku Varani jsou mrchožrouti a tak není divu, že jsou tu vypasení jako prasátka

    Nejdřív se opakuje a je to dost uspávající. Potom ale Martin přišel s Komenského škola hrou a udělal jim z toho závod. Dva žáci si stoupnou k tabuli a ten kdo dřív správně napíše číslicemi čas, který pan učitel říká, ten si může sednout a zároveň vybírá dalšího, kdo půjde k tabuli. Ten kdo třikrát prohraje musí se vyfotit s namalovanými bůvolími rohy. Ty jsou tady symbolem hlouposti. Musím říct, že se mi hodina nakonec dost líbila.

    Na odjezdu ze školy se mi tuk porouchal takovým způsobem, že jsem děkoval bohu, že se to nestalo za úprku po Barmě. Motor se točil, ale kola nic. Po rozebrání v nejbližší dílně(z nářadí neměl jsem s sebou ani takovej ten klíček z Merkura). Poloosa se protáčela v držáku kola(automechanici prominou můj profesionální slovník). Za tu dobu, co takhle blbla kompletně sežrala všechny zuby. Dílna dělá tunning a tuka tu mají prvně v životě. Po marných pokusech o dočasnou opravu je zastavuju, že raději zajedu díl koupit a vymění se. Chlapíci mě naloží na motorku a jede se přes půl města do tuktukshopu. Po dvouhodinové jízdě a výměně mi chlapík řekl lámanou angličtinou: "Give me no money" (Dej mi žádné peníze). Dokonce i v Bangkoku jsou skvělí lidé, i když se to občas nezdá.

Zdobení chrámu Kompletně celá výzdoba je malovaná ručně

Detailní prácička Nádherná detailní práce je vykoupená spoustou času

   Jeden den jsem se šel projít po Bangkoku a zatoulal jsem se jen kousek od místa, kde jsme bydleli. Vlezl jsem do jednoho téměř zavřeného chrámu, kde byly všude nápisy zákaz fotografování. Tyhle věci celkem dodržuju a tak mě najednou překvapilo, když mi jeden člověk zničeho nic říká, že tam fotit můžu. Výzdoba chrámu není ještě hotová a tenhle člověk je jedním ze dvou, kteří jí zrovna dělají. Je to celkem zajímavé tak se pouštím do focení. Povídám si s chlapíkem a jsem ohromený. Všechny malby jsou vyvedené v úžasných detailech a tenhle malíř tady dělá výzdobu už 25 let. Podle jeho odhadu bude trvat ještě alespoň 10 let, než bude celý interiér hotový. Je to nepředstavitelné, že člověk stráví většinu svého života na jednom jediném díle. Vím, že většina lidí také dělá celý život stejnou práci, ale tohle mi prostě přijde úžasné. Dozvídám se ještě mnoho dalších věcí o významu jednotlivých maleb a i nějaké pozadí jejich vzniku. Třeba to, že mezi lidmi na zdi je namalovaný také jeden Američan, kamarád tohoto umělce. Se slibem, že se přijdu podívat na dokončené dílo se loučím. Snad to nebude pořád na stejné expedici.