Naší návštěvu Barmy popíšu ve stylu v jakém jsme jí projeli - bleskově ale přitom se pokusím stihnout vše co půjde :o) Díky tomu, že mám pokrýt celou zemi a asi 1700 km, tak jsem stvořil dva články. Předem se omlouvám za případné nepřesnosti, měli jsme na tuto zemi jen 5 dnů a to na poznání není dost.

Během příprav jsme se pokusili na našich strojích dát vše do pořádku a odstranit drobné chybky, které nás občas trápí. Vše vyladěno, připraveno, celou Barmu na to nebudeme muset šáhnout.

Den 1.

Výprava připravena Naše výprava - vlevo Deepak, nás poznáte, úplně vpravo vedoucí výpravy. Chlapík uprostřed je ten, který nám spíše nadělal problémy - Peter. Ta malá ženština je z agentury a první den jela také s námi.

   Překročení hranic celkem šlo, jak už je zvykem je větší problém na straně opouštěné země, než té do které jedeme. Vláda určuje cizincům určitá pravidla pro pohyb vlastními vozidly po Barmě. Musíme mít připevněné dočasné značky a neměli bysme se vzdalovat od našeho doprovodu. Ten tvoří řidič, vedoucí výpravy Tinmar Win a jeden člověk nasazený vládou, který dohlíží, jestli je vše jak má být.

K naší výpravě se přidal ještě jeden člověk bez našeho vědomí. Ind jménem Deepak. Trochu to popírá důvod, proč jsme se nemohli k nikomu přidat. Nikdo není tak blbej, aby jel přes Barmu 50 km/h v nejlepších místech a už vůbec nikdo to nechce ujet za 5 dní. Přece se někdo našel, ale na jeho obranu on má zase časový tlak a musí být do pěti dnů v Indii. Má Hondu Transalp, která by to mohla ujet za dva dny. Snad se z nás nezblázní, ale je to jeho boj - my jsme všechny varovali, že to bude zážitek.

Barmští mniši jsou velice stydliví

Scéna jako z filmu 300 Většina Barmských Buddhů má zlatou masku

Když jedete chvilku z kopce, nebo v zatáčkách, kde se musí více brzdit, tak někde před hospodou leží hadice s vodou a aby brzdy moc nehřály, tak vám je někdo ochotně prolije vodou. Při naší zastávce přímo pod kopcem okamžitě přibíhá ochotný chlapík a za syčení jako z naštvaného pavilonu plazů brzdy prolévá. Máme štěstí, že nám neprasknul kotouč. Po naší nehodě s brzdovou trubičkou máme ještě zavzdušněné brzdy a při odvzdušňování se od našeho doprovodu dozvídáme, že nám to nebrzdí, protože jsme v minulosti málo chladili. Jiný kraj jiný mrav. Odteď budeme prolévat brzdy každých 500 metrů a snad to ještě napravíme.

Náš úlovek v hijackhikingu Tenhle mnich se naštěstí nestyděl

   Pokračujeme v našem poslání, pro které jsme vymysleli nové slovo v angličtině Hijackhiking(únosostopování). To proto, že občas musíme lidi skoro unést abychom je svezli. Beru prvního stopaře a i když je to jen pár set metrů, tak je to dost v pohodě. Po nějaké chvíli další a tentokrát mnich. Ti se v Thajsku několikrát odmítli svézt. Stmívá se a začíná pršet. Prý to bude ještě alespoň 2 hodiny cesty. Začíná zlobit rozdělovač na Vespě - problém, který se nedávno objevil a neustále se opakuje. Máme náhradní díl, ale nedokážeme se dostat pod kryt dynama bez speciálního sundaváku. Ladíme a můžeme dál. Sotva jsme zavřeli kryt motoru už jsou tu policisté a co prý je za problém. Netrvalo to ani 5 minut. V cíli jsme v 11 večer a máme za sebou asi 380 km. Na hotelu jsme se šli ještě podívat na Vespinu. Potkali jsme tam dva chlapíky, jak jí oblézají a prý že jsou z turistické policie(asi něco jako salám u nás, taky tam nacpou všelijaká kopyta). Kontrolují a fotí si naše stroje i se značkami.

Den 2.

Nebezpeční domorodci? Za jejich úsměvy se pravděpodobně skrývá nebezpečí

   Ráno vyrážíme na místní tržnici. Byli jsme překvapeni, jak jsou místní lidé nebezpeční. Každý z nás dostal na ochranu jednoho svého turistického policistu, který se od nás nehnul na krok. Místní lidé se sice usmívají, ale jak uděláte krok do vedlejší uličky tak Bum! Prásk! a už se válíte na zemi. Pro trochu adrenalinu jsem svého policistu střásl a šel na vlastní pěst. Samozřejmě připravený. V karatistickém postoji vylepšeném slzným plynem v přední ruce se pomalu posouvám tržištěm. Díky tomu se žádný z nich o nic nepokusil a jen si se mnou přátelsky povídali. Ale stačil by jen náznak a už by se váleli se slzami v očích a monoklem po zemi.

Stále netušíme jestli se dá těm úsměvům věřit. I když tady bychom věřili rádi :o)

   S motorkami očividně nesmíme na dálnici a tak jedeme různýma silničkama směr hlavní město Naypiytaw. Už se začínáme zabíhat a tak pokaždé když na chvilku zastavíme: focení, záchod a podobně, tak náš doprovod počká a ptá se, jestli je všechno v pohodě. LPG stanice tu nejsou a tak jezdíme zase z lahví s plynem na vaření. Jde se na první lov plynárny. V jednom městečku neznámo kde se vydáváme do uliček a pořád se motáme, až končíme u nějakého dědy na dvoře. Výměna bomby se tu nevede a chlapík nám musí plyn přelít. Nastává zmatek při vyúčtování. Podle váhy byla bomba prázdná 10 a plná 20, ale chlapík nám účtuje 16 kg. Po chvíli rozhovorů nám průvodkyně vysvětluje, že to na váze nejsou kilogramy, ale barmská jednotka peittha, která je 1,6 kg.
   Celou Barmou projíždíme v podstatě poslepu. Nemáme mapu, městečka a vesnice vypadají, že nemají žádné cedule a když potkáme nějakou značku(kterých je opravdu poskrovnu) tak je ve sněhuláčtině neboli v barmském skriptu. Občas se dozvíme kde jsme od průvodkyně a občas od Deepaka, který má GPS. A tak v podstatě téměř netušíme kudy jedeme.

Naši ochránci Turistická policie v plné síle. Už se nemusíme ničeho bát

   Barma občas vypadá jako ve středověku, všude jezdí povozy tažené voly, orání to samé navíc s ruchadlem za které by se ani bratranci Veverkové nemuseli stydět. Chvíli pozorujete tuhle scénu z minulosti, když tu se ozve vyzvánění mobilu. Oráč hrábne do kapsy a vyndá zbrusu nový dotykový telefon a pokračuje v orbě. Když už si myslíme, že tu jiná zemědělská technika není, tak kolem prosviští moderní traktor Kubota snad ještě zabalený v igelitu.
   Vzhledem k tomu, že naše jízda je spíše podobná závodu, tak už na žádných památkách nestavíme. K večeru začíná Vespina znovu blbnout, ladíme jí a sotva vyrazíme strhává se nádherný monzunový slejvák. Do cíle už jen 30 km. Najednou Kozáč s tuktukem stojí. Po projetí jedné hlubší louže to cáklo a konec. Zkoušíme všechno co nás napadá, ale očividně je voda někde v elektrice. Tukan má v sobě tolik kroutilových spojek, že když zapnete klíčky, tak lehce září a hřeje. Hledat, kde je ten problém je beznadějné. Náš doprovod vymýšlí co dál. Prý nás někdo s dodávkou přijede odtáhnout. Náš tukan je kapesní ultralight a tak není problém ho táhnout i za koloběžkou. Tak je přesvědčujeme k tomu, že nás odtáhnou sami. Zažíváme divadlo, jaké jsme ještě neviděli. Profi řidič neumí táhnout na laně. Ostatně ho ani ve výbavě nemá. Rozjede se a když se náš špagát napne a zabere, tak se řidič lekne a přibrzdí. Těmito přískoky jedeme asi 5 km/h. Musím z Vespiny do jedoucího auta křičet povely, aby se to rozjelo. Povedlo se a celí promočení jsme v 10 hodin na hotelu. Dnešní porce cca 350 km.

19. století? Vláčení probíhá po celé Barmě podobně

   V ceně našeho zájezdu je i jídlo a hotely(naštěstí). Kdykoliv stavíme na jídlo, tak jsme okamžitě zavaleni obří hromadou jídla. Jakmile něco odjíme, tak to doplní, nebo přinesou něco nového. Po našich hladových dnech si připadáme jako Jeníček s Mařenkou. Pro jistotu si schováváme do kapsy bambusový klacík, kdyby náhodou přišla kontrola vypasenosti.
S hotely je to divné nejen na naší výpravě, ale v Barmě jako celku. Nebyli jsme schopni o podobě našeho zájezdu nijak vyjednávat a tak bydlíme v tříhvězdičkových hotelech. V něčem tak okázalém jsem ještě nikdy nebydlel a dlouho nebudu. Z jiných výprav jsme se dočetli v podstatě stejný problém, jen je často nechávají platit hotely extra. Podle všech našich vědomostí je i nejzaplivanější hotel pro turisty nejméně za 15 dolarů. Jsou i levnější, ale tam turisti nesmějí. Pro zájezdy jako je náš musí všechny hotely mít schválení od vlády a ty pak nejsou vůbec levné.