Den 3.

Jak se vám líbí ta naše megalománie... Silnice u parlamentu v Naypiytaw v plném provozu

   Od kamarádů z Udon Thani se dozvídáme, jak otevřít dynamo bez sundaváku, ale není čas na větší servis. Tukan chytá na jeden válec a po chvíli blafání se přidává i druhý. Průvodkyně chce, abysme to nechali prohlédnout v servisu - OK, ale jestli nám nepředělají celou elektriku, tak se stejně nic nezmění.
   Naypiytaw je celkem unikát. Podle staré válečnické tradice Barmánci vymysleli přesun hlavního města na nové místo. Za obrovských nákladů postavili město v centru Barmy a přesunuli sem celý vládní aparát. Město je vybudované ve velkém stylu, ale téměř nikdo tu nežije a tak se to tu podobá spíše městu duchů. My jsme se jeli podívat na parlament a vyrazilo nám to dech. Všude se neustále udržují trávníky a obrazce z živých plotů na několika kilometrovém úseku. Silnice, které jsou již teď naddimenzované se začínají rozšiřovat a směrem k parlamentu už je tu 10 pruhů v obou směrech. Během čtvrt hodiny, co jsme tu fotili kolem nás projelo asi 10 aut. Zácpy tady opravdu nehrozí. Úplně nejlepší na tom ale je, že i tady se dá potkat volský povoz.

   Vespa zase blbne a tentokrát nám trvá dost dlouho, než jí seštelujem. Když po hodince začne znova, tak už to nedávám a vyhlašuju generální opravu. Povedlo se, Beer je génius. Vyměňujeme na krajnici rozdělovač a od té doby jsme už na něj nemuseli šáhnout.

Dobyvatelská :o)))) Focení probíhalo za plného provozu, zabrali jsme při něm 3 pruhy

Zvonivý budhismus Každý by měl třikrát bouchnout do zvonu

   Celá Barma je protkaná mýtnými bránami a ještě policejními kontrolami. Náš doprovod jede vždycky vpředu, všechno vyřídí a my už jen projíždíme. Zdá se nám to dost přísný systém, ale časem se nám stává, že jedeme před průvodci a na kontrole jen mávneme, že doprovod s papírama je za námi. Některé tyhle kontroly jsou dost vtipné, chlapíci mají na sobě jen triko s nápisem policie, jinak jsou v civilu. Cestou mi v tukanovi spadla spojka na zem. Ksakru - naštěstí jen upadla matka. Do Mandalay dorážíme kolem 8mý. To je rekord. Dnešní porce asi 300 km.

Vrchol emancipace Sami můžete vidět, jak je slečna šťastná, že může dělat drsnou mužskou práci

   Barma má také veliký náskok co se emancipace týče. Skoro bych řekl, že to je až emancipace na druhou. Ženy můžou dělat v podstatě jakoukoliv práci, která normálně přísluší mužům. A tak vůbec není problém vidět třeba ženy na stavbě baráku, jak si klidně nosí cihly a pístek nahoru na stavbu, zatímco nahoře musí muži trpět při podřadných pracech jako je zdění, nebo míchání malty. Dokonce to došlo tak daleko, že jsou ženy vidět i u prací jako je lámání kamení na novou silnici. V plynárně zase bez jakýchkoliv problémů mohla paní klidně nosit lahve s plynem, zatímco její muž směl tak maximálně pouštět kohouty. Ale to stále není vše: pro zrovnoprávnění obou pohlaví většina mužů nosí sukně. Zdá se, že v těchhle věcech se máme od zdejších lidí stále co učit.

Den 4.

Teakový most

   Myanmar má jednu specialitu. Řídí se tu vpravo. Může to vypadat, že to není nic zvláštního - tady v oblasti se v Laosu, Kambodže i Vietnamu jezdí také vpravo. Jediný rozdíl, zato dost podstatný je v tom, že Barmánci mají i volat vpravo. Díky tomu je tady nepsaná povinnost, že se v autě jezdí nejméně ve dvou. Řidič a navigátor. Ten je potřeba nejvíce při předjíždění. Když náhodou jede někdo sám, tak to hned poznáte na jeho stylu předjíždění. Nejdříve si najede doprava do krajnice, aby ho nikdo netrefil v protisměru, tam chvíli pozoruje provoz a pak když to vypadá dobře, tak letí na druhou stranu silnice a už se předjíždí. Paráda, bezpečnost sama.

   V souvislosti s touhle anomálií jsme dělali menší průzkum inteligence mezi předškoláky a dávali jsme jim známou dětskou hádanku - kterým směrem pojede autobus. Naprostá většina z nich odpověděla špatně. Buďto jsou opravdu blbé, nebo navedené. Je jen pár inteligentních, co na to sice nevypadají, ale dávají to napoprvé. Kdo hádanku nezná, můžeme poslat.

Profesionální odtah Motorka nejde? Ukaž já tě vezmu

   Původní plán na dnešek byl ujet jen 120 km, což jsem se snažil změnit, ale prý protože máme dozor z vlády a hotel už je zamluvený, tak to nejde změnit. Po těch pár dnech si to rozmysleli a tak máme změnu - čeká nás cca 380 km do Kalewy a celkem je to asi 500 km na hranice. Poslední úsek je prý hodně špatný a mělo se vyrážet kolem 4 té ranní. To by mělo tedy připadnout na dnešek, ale vyrážíme až kolem osmé. Navíc se jdem podívat na nějaké památky - jeden chrám posetý kameny s citací Buddhova učení a nejdelší teakový most světa. Je to pěkné, jen naše průvodkyně, která pořád spěchala je nějak v pohodě a když dorážíme na místo srazu, tak ještě objednává nějaké pamlsky. Poté už letíme. V našem původním cíli jsme kolem jedné hodiny. Po obědě pokračujeme a po chvíli se silnice zúží jen na jeden pruh.
   Předjíždí se tak, že zatroubíte a když řidič nebo navigátor v autě před vámi zpozoruje, že se pokoušíte o předjetí, tak uhne do krajnice. Na Vespě je to celkem vtipné. Klakson má své vlastní fyzikální zákony. A tak při nízkých otáčkách jen tak chroupe, jak se rychlost zvyšuje, tak začíná troubit a při vysokých otáčkách už pro jistotu netroubí vůbec. Řeším to tak, že si najedu za náklaďák a čekám až přijede někdo s funkčním klaksonem. Jakmile náklaďák uhne, tak se tam nacpu.

Kudy kam Kalewa... Kalewa... no asi doprava, když to tu píšou

   Po nějaké době se dostáváme do kopců. Začíná se stmívat a cesta se zhoršuje. Pro jistotu ještě pořádně sprchlo. Zápasy s náklaďáky v blátě jsou dost nevyrovnané. Potkáváme několik opravovaných mostů a kolem je tolik bláta, že stačí malá chybka a válíte se i s motorkou v blátě jak vodní buvol. Z místa, kde jsme obědvali to mělo být na hranice 380 km. Po celém odpoledni v sedle nám oznamují, že je to ještě 350 km. Původní silnice je prý zavřená a my jedem zkratkou ve smyslu - je to sice delší, ale za to horší cesta.
V bezejmenné vesničce stavíme na večeři. Náš dnešní cíl rozhodně nestihneme. Deepak, který je v časovém tlaku se rozhoduje, že navzdory tomu dál nepojede. Nám je to celkem jedno. Peníze už jsme zaplatili a jestli strávíme v Barmě den navíc, tak jedině dobře. Průvodkyně se nás snaží tlačit dál, prý je to jen 50 km k nějakému guesthousu, tady je jen homestay(pobyt u někoho doma) ale Deepak je pevný už ani jednu otáčku kola. Náš homestay je v podstatě jen veranda s moskytiérou. Spí se rovnou na prknech. Tohle je Barma, kterou bysme rádi zažívali normálně.

 Den 5.

Hotel Intercontinental Vedlejší barák nehoří, to se jen dělá snídaně

   Ráno vyrážíme v sedm. Deepak je teď tak v presu, že nechce ani snídat. Domluvil, že nám snídani přivezou. Po několika dalších rozbitých mostech se silnice zlepšuje a stavíme na snídani. Za chvíli zase narážíme na čerstvě opravovanou silnici. Vše se dělá přímo na místě - navezou se kameny, ty se tady rozbijí kladivem na makadam další na štěrk a pak už jen zalít asfaltem. V téhle fázi jsou to v podstatě jen nasypané kameny a skoro se po tom nedá jet - jen hrozně pomalu(na náš uspěchaný plán). Na tukanovi se díky tomu odlomil klakson. Naštěstí to bylo jen několik kilometrů.

   S tukanem nabírám dalšího stopaře. Stavíme na dolití benzínu do Vespy a za námi staví náklaďák a prý co je za problém. Lámanou angličtinou mi pak vysvětluje kam chce stopař jet - jako by to nebylo jedno :o) My se tu stejně nevyznáme. Na nějakou dobu se z náklaďáku stává naše další doprovodné vozidlo. Jakmile s tukanem zastavím, zastavují taky a baví se tím co dělám. Jindy mi zase zastavují před mostem a dělají mi místo abych mohl bez zdržení projet. Paráda. Dokonce na rozdíl od našeho originálního doprovodu tady je mi jasné, že v případě problémů by byli schopni snad tukana klidně i odvézt na korbě.

Naše oblíbené písmo Jak je vidět, ve sněhuláčtině jsou nejen babušky, ale i Rosický ve výslužbě

   Před polednem jsme v našem včerejším cíli. V tukanovi je málo vody a tak doléváme. Sotva se rozjedu, tak z chladiče lítá voda jak z gejzíru. Na hlavě motoru je stržený šroub a spaliny profukujou do chladícího systému. Nechápeme, proč nás tu pořád pronásleduje jeden problém za druhým, než jsme to konečně pochopili. Barma si nás tu prostě chce ještě nechat :o) Je to od ní hezký, ani nám se odsud nechce, ale nedá se nic dělat. Tahle oprava už bude muset počkat do Indie. Vody zůstává v chladiči ještě pořád dost a tohle už musíme dojet. Na hranice už je to jen 150 km.

   Jedeme po AH-1, silnici vybudované Indy za 2. světové války. Ta vede nejen přes celou Barmu(dost často jsme po ní jeli) ale také přes Indii až do Dillí. Tady už je silnice úplně super, jen plná mostků, na které se musí najíždět opatrně. Čím víc se blížíme k hranicím, tím víc beru stopařů. Máme moře času - je kolem čtvrté. Před hranicemi na mě čeká Kozáč a Tinmar. Deepak se zbytkem jeli napřed vyřizovat papíry. Tinmar jede se mnou v tukovi, abych už nezdržoval. Je nervózní, že to nestihnem. Hranice se zavírá v 5, což je trochu novinka, protože většina hranic byla doteď otevřená většinou do 8mi. Se zbytkem výpravy se potkáváme na Barmské straně hranice. Trošku jsme bloudili, protože jsou tu dvě brány a ta kterou zná naše průvodkyně je zavřená. Přešli jsme včas.

Dlouhej kouř a pohoda džez

   Na Indické straně byly sice kanceláře už bez lidí, ale normálně nás vyřídili na plastové židličce na dvorku policejní stanice. Byli jsme varováni, že Indové jsou velcí byrokrati. Obávali jsme se, jak obstojí naše dokumenty, které na Thajské hranici dělaly problémy. Úředník si je prohlédl a hned se zeptal na karnet. To je v podstatě celní záruka. Jakmile je uviděl, bylo vše bez problémů.

   Ne tak pro Deepaka. Jeho motorka je z Velké Británie a on jí chtěl přivézt domů do Indie, že tu na ní bude jezdit o dovolené. Karnet pro něj nedával smysl (je určený pro průjezd zemí) a tak si jej nevyřizoval. Celníci ovšem bez tohoto papíru nevpustí žádné cizí vozidlo do země. Nakonec tady musel motorku nechat v úschově a řešit vše s Indickou vládou. Když jsem si s ním nedávno psal, tak říkal, že vše vyřídil i bez karnetů, ale jen díky Indickému občanství.

Shrnutí celého výletu přes Barmu.
Náklady: Placený zájezd 2700$ což při našem kurzu dělalo 72200 Kč.
Palivo: 3500 Kč
Kilometry: cca 1750 zapomněli jsme zapsat přesný stav.
Poruchy: asi 11 nějak už jsme nedokázali počítat kolikrát se rozhodila Vespina
Stopaři: 7

Varování pro všechny, kteří by chtěli jet vlastním vozidlem přes přechod Moreh/Tamu do Indie. Bez karnetu to vůbec nezkoušejte. Celníci tu měli nějaký průšvih a jsou na to teď velice hákliví. Karnet jsme dokonce museli předkládat ještě jednou na cestě do vnitrozemí.