Země plná hesel... Ne všichni lidé uklízí svá města, ale ti správní ano

    Dorazili jsme do země, která je plná citátů a hesel, která ovšem zůstávají jen prázdnými slovy. Země Taty a Jindry Mahindry. Země barev, chutí a vůní. Země, o které jeden z jejich v současnosti nejznámějších obyvatel Rajesh Kutrapálí prohlásil, že tu žije 1,2 miliardy lidí a nikdo z nich nemá pevnou stolici. Ano tušíte správně - dorazili jsme do mé zamilované a občas trochu nenáviděné Indie.

    Celá oblast severovýchodní Indie byla ještě donedávna uzavřená pro turisty a dostat se sem šlo jen na povolení. Překročením Barmských hranic jsme se dostali do státu Manipur. Dovolím si citovat průvodce Lonely Planet 2007, který mám po ruce: "Kopce Manipuru poskytují úkryt vzácným ptákům, pašerákům drog a tuctům guerilových armád, což z něj dělá zdaleka nejnebezpečnější stát východní Indie. Cizinci, kterým se zázrakem podaří získat povolení , jsou nuceni letět sem letadlem přes hlavní město Imphal. Dokonce ani zde nemůže být zajištěna jejich bezpečnost. Imphal má tourist office, muzeum. Shri Govindajee Mandir má 2 sugestivní kopule. Na bojišti Lokpachin je hřbitov vojáků z 2.sv. války a japonský památník. Jezero Loktak, známé plovoucími ostrovy z trávy je údajně domovem Sangai - tančícího jelena." To není žádný výtažek, ale celý záznam o státu Manipur, o rozloze téměř třetiny ČR. Dnes už ale tyhle informace neplatí. Vzácní ptáci odlétli :o)

Hostinec u Supa by se tu určitě někde našel

    Hraniční městečko Moreh je dost svérázné. Trochu připomíná království z pohádky 3 veteráni. Jediné, co mu chybí je prostý pobíječ much Eda a nápisy Vítejte cizincové. Ihned se dozvídáme, že silnice je uzavřená kvůli protestům a dva dny se odtud nedostaneme. Alespoň se trochu zaklimatizujeme.

    Nejprve nás čeká oprava strženého závitu. Indické dovednosti jsou opravdu zázračné. Šroub byl "modifikován", jak říkají naši opraváři. V praxi to znamená, že ho roztloukli kladivem, obrousili a nacpali zpátky. Nejvíc mě ale fascinovalo, když mi chlapík vrtal díru do plechu svářečkou a kus železa na výztuhu uřízl svářečkou jakbysmet. Nové pracovní postupy, které se můžeme naučit.

Copak se to tu děje? Jen se podíváme a hned zas půjdeme :o)

    Lidé v Indii mají sklony k tomu nechat se bavit vším, co jim zrovna přijde pod ruku. U nás se tomu říká očumování. Jakmile někde na chvíli zastavíme, tak nás obstoupí a čekají co se bude dít. Občas je to dost psychicky náročné, ale na druhou stranu to má i veliké plus. Je jasné, že pokud dodržíte jednoduché pravidlo, tak se vám nemůže stát, že byste zemřeli o samotě. Minimálně se na vás bude 20 lidí koukat jak umíráte. Modelová situace. Poušť západního Radžastánu. Nikde ani živáčka. Náhle porucha tuktuku. V okruhu 100 km žádná vesnice ani baráček. Půl dne bloumáte kolem při hledání pomoci a nic. Rozkrytujete motor, aby jste se podívali, jestli s tím náhodou nebude schopni provést něco sami. Řeknete si parťákovi o klíč třináctku a najednou zjistíte, že k vám musí klíč putovat přes živý řetěz, protože by kolega neprošel davem přihlížejících. Kde se vzali nikdo netuší, ale nejjednodušší vysvětlení je nějaký druh telekineze. Takže moje rada je, pokud se chystáte do nějaké opuštěné oblasti Indie, tak si vemte něco, v čem se můžete v případě nutnosti šťourat. Třeba i jen hodinky. jakmile sundáte zadní kryt tak jste zachráněni.

Netradiční stopař Hans jede cyklovýlet kvůli postiženým Kambodžanům

V Morehu jsme potkali dalšího blázna. Hans jede na kole z Kambodži až do Londýna a cestou učí jógu. To celé podniká za účelem sehnání peněz pro postižené lidi v Kambodže. Tenhle zajímavý projekt najdete na www.hansonwheels.org Zvláštní je, že pokaždé, když s někým takovým potkáme, tak si o sobě navzájem myslíme, že nápad toho druhého je fakt šílenost. Hans se stal naším netradičním stopařem. V jednom kopci jsme mu nabídli svezení a tak se zaháknul i s kolem a kus jsme ho popovezli. Jestli to takhle dělá pořád, tak pěkně švindluje :o)

    Ihned po příjezdu jsme byli přesvědčoeni, že není bezpečné nechávat naše mazliky na ulici a nejlepší bude, když je dáme na policejní stanici. S trochou nejistoty je tam dáváme, přece jen jsme trošku rebelové, kteří se s policií neradi paktují. Když po opravě tukana vracíme stroj zpátky na stanici, tak se najednou objeví náčelník a hlasem nepřipouštějícím opak, trénovaným tisícerým opakováním Pane řidiči jestlipak víte čeho jste se dopustil, říká:"Excuse me, I want to drive your vehicle.(Promiňte, chci řídit vaše vozidlo )". Chlapík naskočí do tuka, zašaltruje řadičkou, zeptá se, kde jsou který rychlosti. Nastartuje a s trochu cukání se rozjede. Udělá kolečko po dvoře stanice, vyleze a tím samým oficiálním hlasem řekne jen "Thank you.(Děkuji)" a zmizí zpátky ve služebně. Náš tukan tak prošel policejním zátěžovým testem a podle toho, že nás pak nechali bez problémů odjet, je i způsobilý pro provoz na Indických silnicích.

Manipurské kopce Tady někde se pravděpodobně ukrývají ti pašeráci drog :o)

    Cesta z Morehu je lemovaná vojákama a pořád tu projíždí těžká vojenská technika. Cestou jsou kontroly a hned na první dokonce musí všechna zavazadla projít rentgenem. U rentgenu se chlapík vyptává na předměty na obrazovce. Tyhle obrázky mě vždycky hrozně baví. Je to jako koukat na mrak, ve kterém najednou rozpoznáte obličej Boba Marleyho. Tady občas musíte dlouho přemýšlet, co to vlastně vezete. Když se mě chlapík ptá asi už na pátou věc, dostávám hroznou chuť mu říct, že to je přece normál - nějakej heroin a destička hašiše. Ale při pohledu na jeho kamennej obličej a představu následné kontroly podvozku mě to okamžitě přechází.

Tukan je prostě výjmečný a nepřehlédnutelný

    Indie má pro nás jednu velkou nepříjemnou novinku. Nejsou tu LPG stanice(normálka) a plynovou bombu jde legálně sehnat jen po přihlášení k odběru(pouze pro Indy). Navíc je používání plynu rozdělené podle použití - domácnost, podnikání a auta - záměna použití je trestná. Snažíme se problém řešit nejdříve legálně tím, že zkoušíme tukana předělat na benzín. V první dílně v Imphalu se rozhodli, že do toho půjdou i když to vůbec neznají a nebude to lehké.
   Poté co odpojují naší dvoulitrovou nádobku na olej a diví se, že to není benzín s křikem prcháme. V dalším už je to o dost nadějnější, chlapík po prohlídnutí dochází k názoru, že stávající se vyčistí a pak se uvidí. Večer poprvé startujeme na benzín. Po počátečním ostychu se motor krásně rozjíždí. Super. Druhý den se pouštíme do montáže nádrže a poté už snad frrrr. Start opět divný a když se to rozhýbe tak berem tuka na projížďku. Po kilometru ztrácí výkon a už to nejede. Do háje. Zažíváme zvláštní věc, která se ještě několikrát opakuje. Chceme zkoušet další věci na karburátoru - zůstala tam jedna nevyčištěná tryska, která nešla povolit a pár dalších věcí, ale v dílně už to nikoho nezajímá. Všichni se rozprchli po dalších pracech a nás nechávají, ať se v tom šťouráme sami. Alespoň můžeme využít vybavení dílny. Udělali jsme ještě několik pokusů, ale skončili jsme tam co předtím. Budeme se muset spustit na temnou stranu zákona a celou Indii kupovat a používat plyn načerno.