Sousedovic karí..... pardon pes

    Indická jídla jsou skvělá. To o Manipuru nemohu říci. Zatímco normálně se všude po Indii člověk při pohledu na jídelníček oblizuje, tak tady obzvlášť překvapený nejsem. Nejrozšířenější jídlo je tu Thali. Což je rýže a k tomu různé přílohy. Podobné jako v jižní Indii, ale s tím rozdílem, že tady je většina příloh dost hnusná. Několik našich setkání s rice hotelem, jak se honosně nazývají jídelny s touto pochoutkou, nás odehnalo ke skromnějším pokrmům. Ale občas člověk dostane chuť na kousek masa a tak jsme v Imphalu zamířili do jednoho rice hotelu na kus flákoty. Když se ptáme co mají, tak nám slečna oznamuje, že tu je rybí karí, slepičí karí, ovčí karí a pak se začne potutelně usmívat a říká že mají psí karí. Legrace, to mám rád. Ptám se, jestli mají i krysí karí. Slečnu jsem zastihnul očividně nepřipravenou a tak se tváří trochu zmateně. No nic.
    Kozáč si objednává slepici, já psa. Sranda se má dotáhnout. Když nám to přinesli, tak se chvíli dohadujem, co je čí. Jedno je dost podezřelý a na druhým je silná tučná kůže. Beru tlusťáka, to určitě není kuře. Kozáč do toho kouše a proklíná mě, že žere mýho psa. Já zkouším to svý zvíře a kuře to opravdu není. Je to maso něco mezi prasečím a hovězím, s příchutí divočiny. To je nějaká koza :o) Kozáčovi se jeho maso pořád nezdá a tak volá obsluhu a ptá se co to je. Kuře. Když na to koukám, tak ať už mám cokoliv, je to určitě výhra. Ačkoliv se slečna pořád usmívá a vtipkuje, tak tady už nás neuvidí. O pár dní a pár set kilometrů později narážíme v hospodě na první menu psané v angličtině na stěně. Jedna z položek je psí karí. O ou. No pořád lepší než suposlepice.

Papričky pro drsňáky Jedny z nejpálivějších papriček světa pocházejí z Manipuru

    Jak se pohybujeme na sever, tak nás všichni varují před bandity. Nagaland je jich prý plný, ale i tady v Manipuru se jich lidé celkem dost obávají. Jízda potmě je tak velký risk, že tady po setmění na silnici neuvidíte jediné auto nebo motorku. Jedině někoho, kdo to nestihl včas a teď letí jak blázen aby to dohnal. My se toho samozřejmě držíme a tak za tmy nevystrkujeme ani nos. Severovýchodní Indie má trochu nevýhodu v časovém pásmu. Celá Indie má jen jedno a tak zatímco v 2000km vzdušnou čarou vzdáleném Dillí je v šest hodin rušné odpoledne, tak v Manipuru je už plnohodnotná noc.

Podvečerní Kohima Už jen to moře chybí a je to hotová Itálie

    Těšili jsme se na místního Janošíka a tak jsme se vřítili do země banditů - Nagalandu. Pravdou je, že Nagové jsou hrdý národ složený z mnoha kmenů. Ještě když byla Vespa malá(před 50 lety) tak se tu ve velkém praktikoval lov lebek. Po zabití nepřítele se jeho hlava vypreparovala a vybělená lebka se buď dala na stojan, nebo vyzdobila například bůvolími rohy a pověsila v chatrči. Celé to sloužilo k rozšíření moudrosti kmene.
    Jaký národ, takové hlavní město. Kohima je město postavené jako pevnost - rozkládá se na vrcholu kopce a ve strategickém sedle, kde za války Indové odrazili příval japonských jednotek. Při pohledu z dálky připomíná nějaké italské městečko na břehu moře.

Moderní kostel Velká kapacita vyvážená podzemní garáží

    V Kohimě musíme vyřešit naše problémy s plynem. Zatím jsme jeli na zásoby, které jsme nabrali ještě v Barmě, ale ty už docházejí. Během parkování se objevuje další problém - opět brzda, tentokrát prodřená hadička, Ta se nedá zaletovat ani zkrátit, jedině vyměnit. Ouha Indický systém koncovek je přesně obrácený než Thajský. Žádná z asi 250 hadiček, co jsem tam viděl prostě nepasuje. Nakonec nás spasila Marutka. Jedna koncovka sedí a druhou stranu prostě uděláme jinak. Jak se s tím rveme, tak se začíná pomalu stmívat. Po umytí vyrážíme do ulic, ale tam už panuje totální tma a pusto. Na ulici, kde ještě před půl hodinou vládl čilý ruch je jen pár lidí. Téměř všechny obchody mají stažené rolety. Kolem 6-té je otevřená jediná restaurace v okolí a ta zavírá v 8. Večeři stíháme jen tak tak.

    Řešení našeho plynového problému se celkem zjednodušilo díky našim opravám. Jeden chlapík, co si s námi chodí popovídat má celkem kontakty a když mu říkáme o našich problémech, tak nás odkazuje na black market - černý trh. Za chvíli do toho zapojuje půl ulice a najednou je tu nosič, který se nabízí, že nám plnou bombu sežene za 4500Rs (asi 1800 Kč). Berem, dál se uvidí.

Čajové plantáže uprostřed horka

   Ačkoliv jsme z Nagalandu nadšení a určitě by stál za větší průzkum, tak nás to dost odklání od našeho směru a zabralo by to moc času. Posouváme se dál přes několik nevýrazných městeček do Assamu - země čaje. Jak když luskne prstem, tak pár set metrů za hranicí se objevují první plantáže. Pro mě nezvykle v rovinách. zatím jsem vždy viděl plantáže jen v kopcích tak prudkých, že odtamtud padaly i srnky.

Přátelské podání chobotů Tukan musel podávat hadici na vzduch

    Krajina je dost pralesní a tak když zjišťujeme, že jsme kousek od národního parku Kaziranga, tak tam hned razíme. Všechny ostatní parky jsou zavřené. Cestou potkáváme cvičitele slonů při vyjížďce na slůňatech. Jak zahlédli tukana, tak se k němu nahrnuly a cpaly mi do kabiny choboty. Tak přece jen mají sloni tukana rádi a považují ho za kamaráda. Ubytování máme v bungalovu, který patří k stařičkému hotelu a obojí je očividně z dob kolonie. Připadáme si, jako když jsme sem přijeli doplnit si velkou pětku. Do parku se sice dá jít, ale jen kousek za vstup, protože je po sezóně. Tady kousek za říčkou se k našemu překvapení v klidu pasou dva nosorožci. Při odjezdu z téhle krásné oblasti ještě vidíme stádo divokých slonů. Divočina je tu opravdu na dosah.