Stopařka, která s námi nejela Jak už to tak bývá, někdo si nás stopne, ale pak nemá odvahu se s námi svézt. Jako tahle paní. Ale jak vidíte, tak jí to pobavilo

   Naše stopařské štěstí se v Indii totálně obrátilo. Zatímco v JV Asii se nám nedařilo lidi přesvědčit k jízdě s námi, tady se nám nedaří přesvědčit je aby s námi nejezdili. Dříve jsme sami zastavovali lidem na krajnici, teď čekáme až si na nás zamávají. A to se děje opravdu často. Natolik, že dokumentuju jen zajímavější případy a spoustu jich prostě odmítáme svézt. Jinak bysme nikam nedojeli. Občas to bývá dost zážitek.

    Jeden z mých nejlepších zážitků byl, když jsem zastavil zuřivě mávajícím lidem u silnice - včetně dětí jich bylo 7. Chlapík se mnou začal jednat o tom kam jedem a kolik to bude stát. Říkám mu, že beru maximálně dva lidi - máme to trochu naházený a místa není moc. Chlapík říká, že tři. Ok, snad se tam nějak nacpou. Dovnitř leze první ženská, na klín jedno dítě. Druhá ženská, mimčo do náruče. Najednou další dítě leze přes opěradlo a ještě jedno na bágl. Allright. Najednou se mi na stupínek u řidiče začne lýzt i celkem vypasená hlava rodiny a sedá si čtvrt zadkem na nádobku na olej. Kdyby měl tukan zástěrky, tak už na nich sedí.

    Dost překvapenej se zkouším rozjet. Takovejhle náklad tukan za naší éry nezažil. Popojede pár metrů, zablafe a konec. Nejde nastartovat. Chlapík vyskočí aby nepřekážel a tukan startuje. Okoukal asi nějaký manýry a stávkuje. Chlapík si sedá, popojedem pár metrů a zase mrtvo. Všude je cítit plyn. Tak tuhle závadu jsme tady ještě neměli. Po dalším pokusu jdem na opravu. Všichni ven. Abych nestál v silnici zkouším ještě jednou štěstí a vrčíme. Zkoušíme tukana projet a všechno v pohodě. Očividně si odvyknul na Asijskou zátěž. Rozmazlili jsme ho. Rodinku jsem si bohužel nevyfotil, nebyl nárok. Závada mi vrtala v hlavě - silou by na to tukan měl, to bylo na těch pár metrech poznat. Při podrobnější prohlídce objevuju promáčklou hadici na vzduch. Sádelník nám ucpal zadkem přívod vzduchu do motoru :o)

Dopravní uzel - klaksonová opera Některá městečka Indie jsou jen dopravní uzly, lepší tam ani nezastavovat

    Indie má 3 národní sporty. První je všeobecně známý kriket a pak je to očumování a troubení. Jen nevím, v jakém pořadí je seřadit podle oblíbenosti. I když se kriket hraje skoro na každém volném prostranství, tak by stejně v popularitě asi zůstal poslední. Civění jsem už popsal, tak teď se vrhnu na troubení.
    Jakmile se ocitnete na ulici zaplaví vás symfonie klaksonů. Bohužel klasickou hudbu nesnáším a Kozáč je na tom podobně. Jedu v koloně aut, za mě se přilepí chlapík a začne troubit. Uhnout kvůli předjetí není kam, dopředu se taky nedá jet, ale to řidičovi nebrání v tom, aby držel tlačítko klaksonu stisknuté jen s občasnou pauzou na přehození prstů, když už je má otlačené. Nějakou chvíli se to vydržet dá, ale tohle se bohužel opakuje alespoň 200 krát denně. Po celém dni na silnici si připadáte jak po koncertu kapely Slipknot. Občas nám z toho trochu hrabe a tak když se chlapík konečně protlačí přede mě, přelepuju knoflík klaksonu izolačkou, abych nemusel dělat pauzy. A to byste nevěřili - chlapík je z toho překvapenej.

Naše lovná zvěř Mafiánský boss se svým "zbožím"

   V Assamu na nás také přišlo poprvé pravé indické lovení plynu, jakých časem bude nepočítaně. Máme s sebou pořád ještě jednu Thajskou bombu a tak jsme hned po prvním nákupu do ní přelili plyn jako rezervu. Indická nám teď už došla a tak připojujeme rezervní a jde se na lov.
První pokus ještě opatrně zkoušíme oficiální cestou. Jdeme do kanceláře prodejců plynu, bez bomby, aby nám jí nemohli sebrat a ptáme se kolik stojí výměna. Okamžitě po nás chtějí registrační knížku. Bez ní to nejde. Máme smolíka, knížka jde vystavit jen na adresu a chtějí 12 000 rupií na rok.
    Další pokus už je jasně nezákonný. Pulp Fiction jsme každej viděli aspoň padesátkrát a tak to máme v malíku. Jdeme k plynárně a jako ohaři vyčmucháváme vozík s plynem, který odtud odjel. Chvíli ho sledujeme zpovzdálí a jakmile jsme z dohledu plynárny a jejích nelítostných bossů tak vozík zastavujeme. Poldové taky nikde a tak domlouváme výměnu bomby a když se chlapík dozví, že nemáme knížku, tak zpozorní a pak z něj vypadává neobvyklá cena 820 rupií(cca 330kč). Předáváme kufřík s penězi a bereme bombu. Jestli bude chlapík mluvit, budem ho muset odkrouhnout. Ale mafiánskej kód cti mu to nedovolí :o) S knížkou přímo na prodejně je to za 650 rupek, ale my jsme za naší cenu šťastní. Jakmile je tady něco nelegálního, tak se ceny šplhají hodně vysoko. Očividně ale nejsme jediní, kdo s tím má problém. Na knížku se dají pořídit jen dvě lahve měsíčně a když to místním nestačí, tak musí na černý trh. Systém který lehce popírá logiku. Později jsme se dozvěděli, že Indická vláda bojuje s černým trhem v oblasti plynu. Možná kdyby ten trh trochu uvolnili, bylo by po problému.

"Výtahová síť" Síť se vytahuje z vody stoupnutím na kládu a jako výtahem člověk sjede k hladině

    Snažíme se vyhýbat dálnicím - zvyk z Thajska. Ovšem podle pohádkové mapy, ve které nechybí místa jako Středozem a Mordor to až tak jednoduché není. Spousta míst a silnic tu jednoduše chybí. I přesto jezdíme po okreskách kde je to jen možné a setkáváme se s výjevy, které už by v tomhle století nikdo nečekal. Právě tu mají žně Volské povozy přivážejí rýži z polí a ta jde hned do obecní mlátičky. U silnice se hromadí stohy vymlácené slámy. Tam kde mlátičku nemají je natažená plachta, na tom je naházená posekaná rýže se stvoly a po ní se v rojnici prochází tam a zpátky celé rodiny. Jakmile ale u nějaké podobné scény zastavíme, je konec a všichni se zajímají jen o tukana. Ale zážitek je to opravdu nesmazatelný.
    Řítíme se do Miriku. To je horská stanice, kde se pěstuje čaj. Má to být nádhera a tak se opravdu těšíme. Mapy už nám kompletně došly. Pohádková mapa severovýchodní Indie končí Assamem a právě jsme překročili do Západního Bengálska. Teď zkoušíme jet podle naší telefonní navigace Boženky. Mapy jsou sice aktuální, ale tady ne moc přesné. Například se nám stalo, že podle GPS jsme byli ve městě, kam nevedla žádná silnice a ani jméno nesedělo. Do Miriku nás Božka vede cestou necestou a když nám oznámí, že jsme v cíli, tak jsme uprostřed plání, kde jsou plantáže několik kilometrů vzdálené. Mirik je podle místních dalších 40 km daleko. Padá tma a my to máme ještě asi 25 km. Když se ptáme na cestu, tak nám chlapík říká, že cestu sebral sesuv půdy a asi tři týdny bude trvat, než to dají dohromady. Těšili jsme se tam. Že bysme tady na to počkali? To asi neklapne.