Bihar je prý jeden z nejchudších států Indie. A to i přesto, že má bohaté zásoby uhlí a železa. Důvodem je prý vláda, ve které se střídají mafiáni a to, že se celý stát občas zmítá v občanské válce. Od roku 2005 se to prý zlepšilo k lepšímu a dál ukáže čas. My jsme mafii nepotkali a občanská válka tu taky neprobíhala( teda když nepočítáme rvačku o poslední mango - sezona končí). Takže asi dobrý. Chudoba je tu ale viditelná.
Obydlí jsou ve velké většině jednoduché bambusové chatrče a nebo neomítnuté domy z cihel. Některá místa jsou jako z nějaké pochmurné pohádky. Uprostřed planin a polí se najednou tyčí kopec obsypaný polorozpadlými domky. Já jsem si tenhle stát přezdil na Itálii po Indicku. Téměř každý domek má střechu pokrytou prejzovými taškami, stejně jako městečka v Itálii - na rozdíl od zbytku Indie, sem vlnitý plech tolik nezasáhnul.
Při průjezdu oblastí narážíme na dobytčí trh, který už skoro zavírá. Vydávám se s foťákem na průzkum. Když chlapi zmerčili, že fotím jejich kravky, tak se hned rozvášnili a začali mi ukazovat svoje krasavice a tahat mě od čerta k ďáblu. Jeden mě takhle popotahuje, až se dostanu ke zlatýmu hřebu večera - nakládání buvolů na náklaďák.
Chlapíci si tam přivedou takové odrostlé tele, jeden ho chytna za rohy, druhý je u zadku a jedním chvatem je buvol na zemi. Tam ho svážou do kozelce a šoupnou si ho kam chtějí, jak pytel brambor. Jak tak fotím v předklonu, abych měl foťák ve správné výšce a přitom neklečel v hovnech, tak najednou cítím mezi stehny ruku, jak mi jede nahoru. Co to dopr..(tam teda radši ne). Scvakávám jak železa na medvěda a uskakuju(co jen železa dovolí :o). Koukám, kdo si koleduje. Chlapík, co to udělal mi naznačuje, jako že mě tu složej jako tele, svážou a odvezou. Všichni kolem se chechtají. Směju se s nimi, ale při pohledu na ně mě napadá, že kdyby to nebyla legrace, tak už pravděpodobně touhle dobou někde u novýho majitele přežvykuju trávu a přemejšlím, jak to udělat, abych nadojil víc.
V Biharu máme jako turistický cíl Bodhgayu. Je to místo, kde Buddha došel osvícení a tak je to jedno z nejdůležitějších budhistických míst. Jedeme celkem na pohodu, je to jen 90 km a my máme ještě tak 3 hodiny. Silnice je úplně perfektní, bez děr. Najednou zčistajasna tu leží na silnici několik kusů cihel. Já na Vespě jim uhýbám, ale Kozáč je v závěsu za džípem a cihly vidí až na poslední chvíli. Úhybný manévr se nepovedl a kolo na tukanovi je okamžitě prázdné. No není to první nehoda, sundáme kolo a něco s tím provedem. Chyba lávky. Jeden šroub v kole se protáčí a matka nejde povolit. Všechno co by se dalo povolit je boužel schované v kole. Mordujeme se s tím až do setmění, až se nám podaří vzpříčit šroub a matku povolit. Pneumatika je v pohodě, ale ráfek to odnesl. V pneuservisu to chlapík šalamounsky vyřešil vložení duše do gumy.
Hledáme něco k přespání, ale je to marné. Padá rozhodnutí dojet do Bodhgayi ještě teď za tmy. Oproti cestování ve dne to má velkou výhodu, jako zázrakem není žádný provoz, netoulají se tu žádná zvířata po silnici a při průjezdu městem jsou ulice liduprázdné. Asi začneme jezdit jen v noci.
Do Bodhygayi dorážíme v půl dvanácté. Všechno je už zavřené, ale po zabouchání nám přece jen otevírají. Dokonce se ještě nechali ukecat na ceně, což bych v tuhle hodinu nečekal.
Bodhgaya je opravdu zajímavé místo. V podstatě všechny země praktikující budhismus tady mají svůj klášter. Samozřejmě ve velkém stylu. Celý den procházíme z jedné země do druhé. Hlavně nás zajímají ty, kam se jen tak nepodíváme. Nejhonosnější, který jsme navštívili byl Bhůtánský - všechny obrazy na zdech byly plastické. Paráda. Za celý den jsme pěkně utahaní. Vzpomněl jsem si na Buddhův strom, a pochopil jsem, jak dosáhnout nirvány. V tom horku si pod něj sednete... pustíte si mp3ku... a už to jede..."Hello, hello, how low."