Tak další povídání už je z tepla domova. Ještě vás čeká pěkných pár dílů seriálu :o)

Kláštery v Ladakhu bývají postavené v dramatické krajině

    Pokračujeme směr Ladakh. Krajina se mění s každým kilometrem a stejně tak i lidé. Po ujetí 400 km do Kargilu si člověk téměř netipne, že je ve stejném státě. A o dalších 200 km dále, kde začínají buddhistické kláštery, už by netipoval ani zemi. Tady nastupujeme na trek. Nemáme mapu a všechny informace co máme jsou od jedné Češky, kterou jsme cestou potkali: "Za Khaltse půjdete po silnici a pak bude vidět pěšina do kopce. Není to lehké najít, ale uvidíte."

Praporky v sedle Sedla hor jsou ideálním místem pro modlitební praporky

    Vrháme se na první pěšinu stoupající do kopců. Rozcestíčko. Hodinku šlapeme jednou cestičkou. Na vrcholu kopce odhalujeme mezi námi a předpokládaným směrem hlubokou rokli vyhloubenou řekou a na druhé straně spleť soutěsek. Ale žádnou pořádnou cestu. Ta naše se tu vytrácí. Raději se vracíme a z rozcestí jdeme druhou stezkou. A znova jak říkám u kadeřnice: Do ztracena. Po dalším hledání se vracíme na silnici. Jedno odpoledne krásně strávené hledáním cesty.

Kde ani tráva neroste Život se při sebemenší příležitosti uchytí i v horské poušti

    Další ráno jsme náhodou narazili na francouzské turistky jedoucí džípem. Jejich řidič to tu zná. Dává nám jména vesnic, kterými bychom měli projít a tak už se máme čeho držet. Tenhle trek má přezdívku baby trek, protože je krátký - cca 3-4 dny a chodí se s malinkým batůžkem, protože se spí v Homestay(takový domácí hotel). V našem podání to vypadá trochu jinak. Strana ze které jdeme je prý příkřejší a jdeme s veškerým naším majetkem včetně notebooku (ten jsem několikrát proklel a tak netuším, jak bude nadále fungovat).

    Mezi vesnicemi je vysokohorská poušť a když večer vaříme čaj, tak ráno jsou sáčky totálně suché i přes to, že je v noci poměrně zima. Ani stan se nám přes noc nepodařilo zafunět. Vrchní část, která bývá po ránu mokrá je suchá na troud. Okolní vzduch je tak suchý, že nám málem přes noc vypil flašky s vodou.
    Občas se člověk zamýšlí nad tím, co vidí. Tady se mi pořád do hlavy dere myšlenka, že lidé se uchytí i tam, kde už ani tráva neroste a přemýšlím, proč se zastavili tady, kde je život boj o přežití a všechno co tady získají je vykoupené tvrdou prací. Zatím jediné na co jsem přišel je, že chtějí mít pokoj od ostatních.

Teplo domova Sporáček je v centru téměř každé Ladacké domácnosti

    Pravděpodobně tyhle tvrdé podmínky z nich dělají skvělé lidi. Rádi si popovídají i když nemluví anglicky, poradí a občas něco darují i když jsme relativně bohatší než oni. Turismus tady bohužel nechává své stopy a tak když hledáme nějaké teplé jídlo ve vsi, tak to sice možné je, ale za velké peníze na místní poměry. Až s jedním chlapíkem dohadujeme prima cenu a on nás bere k sobě domů, kde nám vyrábí jídlo na počkání. Po našich jídlech je to paráda. například naše zakoupené špagety s nápisem Italská kvalita - Indická chuť, by mohly mnohem více přejít do té Itálie. Celou dobu si u něj připadáme spíše jako na návštěvě, než jako hosti v restauraci. Když je jídlo hotové, svolává celou rodinu a pak jíme v rodinném kruhu.

    Počasí nám přeje a tak se člověk na sluníčku dokonce i spálí. Když docházíme na konec treku, počasí se kazí. V Lehu - hlavním městě Ladakhu se zatáhlo a když mraky opět odpluly, tak po sobě nechaly čerstvou várku sněhu. Koho by napadlo, že touhle dobou je v Dillí 35 stupňů.
V Lehu právě probíhá místní festival. V klášteře předvádějí obřadné tance s maskami, večer je koncert. Nás nejvíc táhne ochutnávka jídel. Na jedné straně probíhá utkání v lukostřelbě a my to sledujeme s plným talířem thentuku, thukpy a všech ostatních jídel, které tady babičky na místě tvoří.

Čhorten hraje Součástí hřiště na polo je i náboženská stavba

    Největší zážitek je ovšem místní polo. Komentátor nás v úvodu upozornil, že místní hra je světový unikát. Má to být tím, že hřiště je nejvýše umístěné polo hřiště světa a jako povrch používá písek. Pro nás je těch zvláštností ovšem víc. Chlapíci vjeli na hřiště na konících jako ze snu všech malých holčiček. Jen růžová stuha chyběla. Kdybych na některém z nich jel já místo Ladackých čahounů, tak mám sedřené podrážky a na dolíku by kůň z pode mně vyběhnul. No ale takhle to zase odpovídá starému koňáckému pravidlu, že jezdec by měl vidět přes hřbet koně a ne aby mu kůň nedopatřením nepomočil čepici na hlavě.

Hra se občas trošku přiblíží :o)

    Hra má ale opravdu švuňk. Přišli jsme mezi posledními a sedli jsme si na schod, který je přímo u hřiště. Hra se dostává blíž a míč se nám kutálí k nohám. Sotva zvedáme nohy a už je tu chlapík s koněm v plné rychlosti a řeže do míčku dřevěným kladivem. Nechat tam tu nohu, tak možná kluci hrajou chvíli s ní. Na ploše jsou natlačení diváci a pokaždé, když se hra stáčí k nim, tak všichni utíkají do bezpečí. Celou hru také provází místní pes - očividně veterán místních utkání. Běhá mezi koňmi a mistrovsky se vyhýbá ranám pálkou. Hřiště má také pravděpodobně jako jediné na světě umístěný čhorten (buddhistickou kapličku) přímo v hrací ploše. Tahle hra si nás opravdu získala. Zítra bude další zápas a ten rozhodně nevynecháme.

Vyhlášení začátku obřadu Trouby duní údolím

    Ze všech náboženství, která jsem kdy na cestách potkal se mi nejvíce zamlouvá tibetský buddhismus. Jestli budu někdy věřící, tak se určitě stanu buddhistickým mnichem. Trošku mě na tom mrzí, že budu plešatej - už jsem dohola byl a vypadám jak debil. Ale co. Když mě to zachrání od pekla, tak proč ne. Ladakh má přezdívku malý Tibet a vzhledem k dnešní situaci se tu možná tibetská kultura dochovala lépe než v samotném Tibetu.

...čaj, rum, bum Mnich už je téměř u portrétu nejvyššího sympaťáka

    Vydávám se do kláštera Thiksey kousek od Lehu. Kozáč zase z nějakého důvodu nejede. Místní sdílené taxi je super levné a jedu s babičkama, které se celou cestu modlí. Asi znají řidiče. Procházím se po klášteře a najednou přímo nad mojí hlavou začne houkat lokomotiva. Vyběhnu tam a na střeše dva chlapíci vytrubují začátek modlitby. Klášter je na kopci a troubení se neuvěřitelně nese krajem. Na modlitbě jsou vítáni všichni. Na uvítanou dostáváme slaný tibetský máslový čaj. Pravděpodobně kvůli tomu, aby se cizinci už nevraceli. Slabší nátury tenhle zvyk nenesou dobře :o) Obřad má silnou atmosféru, ale je dost dlouhý. Abych to přiblížil, tak pravidla obřadu silně připomínají dětskou hru Cukr, káva, limonáda. Uprostřed uličky stojí chlapík a v ruce drží vázu s větvičkou jabloně. Všichni ostatní mniši se modlí. Na chvilku zastaví modlitbu a začnou vyhrávat muziku. Během toho se mnich s vázou vydá vpřed k portrétu nejvyššího sympaťáka. Jakmile hudba ustane vázonoš se zastaví. Na rozdíl od Cukr, káva chlapík nemá soupeřů a tak jde hrozně pomalu. Takže celá hra je dopředu jasná a dost dlouhá. Chlapík si to dost užívá. Jen mám strach, aby mu kytka nechcípla než tam dojde.

Předváděné tance jsou dost fyzicky náročné

Bude se baštit Babičky připravují tradiční pochoutky

Modlitební mlýny