Po čase blbnutí kolem expedice se zase hlásím s článkem, snad už se mi povede psát trochu pravidelněji :o)

Znervózňující počasí Před dvěma dny nebyla na kopcích v pozadí ani vločka

    Náš čas v Indii se blíží ke konci. Na útěk zpátky do Dillí, odkud nám letí letadlo jsme si nechali 4 dny. S nástupem podzimu se tady v Ladakhu některé věci dost mění. Třeba to, že se uzavírají cesty. Celou dobu nám to tu připadalo jako pohoda, ale do téhle oblasti vedou jen 2 cesty a ty se na zimu uzavírají. Když začalo sněžit v okolí Lehu, trochu jsme znervózněli. Směrem na Manali už přestaly jezdit autobusy a tak to vypadá, že pojedeme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Ještě je možnost vzít to na Manali soukromým minibusem, ale to je dražší. Nakonec ale vítězí zvědavost a tak jedeme tím dražším minibusem. Zase ušetříme na ubytování, protože tímhle směrem jede všechno přes noc a navíc to bude časově kratší.

Horský hotel Jak je vidět se zvyšující se nadmořskou výškou stoupá i kvalita ubytování

    Cesta vede okrajem Himaláje a krajina je úžasná, dokonce i v noci, kdy je vidět jen něco málo osvětleného měsícem. Když se začne rozednívat, tak se objevují nejen výhledy na krajinu ale bohužel taky na silnici a na řidičský um našeho závodního pilota. Některý kousky bych nechtěl opakovat ani u nás na rovné silnici, natož tady, kde je pod některými úseky skalní sráz.  Krajina začíná být dost nehostinná. Teplota je někde kus pod nulou a fičí tu vítr. Jakmile je nějaká pauza, všichni cestující okamžitě mizí do tepla a závětří některého z "Hotelů" na čaj. A to je teprve podzim. Co zdejší lidé dělají v zimě netuším. Pravděpodobně rozdělávají ohníčky pod ovcema, aby jim nezmrzly.

Baracha-La Někde tam nahoře se ukrývá nejvyšší bod naší cesty

    Cestou máme jedno sedlo jménem Buralacha-La vysoké 4890m a celou dobu se modlíme, aby bylo ještě průjezdné. S přibývajícími metry nastupuje sníh a kousek pod sedlem je menší sněhová vánice. Tady už je regulérní zima. Naštěstí náš řidič očividně není z Prahy a tak ví co to je sníh a když ho vidí na silnici, tak se ho nezalekne.
    Na okraji Himáčal Pradéše (Indický stát) jsou ještě silnice poničené po nedávném sesuvu půdy. Když jsme se konečně dostali z tohoto pásu hor mohli jsme si oddechnout. Teď už to do odletu stíháme.

Zájezd Skupinka busíků má výhodu, že si můžou pomoci. Nevýhodu v tom, že při poruše čekají všichni

    Náš řidič si opravdu zaslouží obdiv. Z Lehu to do Manali trvalo asi 20 hodin, za tu dobu si ani jednou nezdřímnul, jen měl občerstvovací zastávky jako my. Na konci se mi v serpentýnách pozdávalo, že lehce podřimuje, ale radši jsem tomu nevěnoval pozornost, abych si nezamazal spodní prádlo.

    V Dillí ještě zařizujeme poslední věci, jako je odeslání pohledů a nákup dolarů. Posílání pohledů mě dost bavilo. Paní na přepážce se zeptala, kolik mám pohledů, spočítala známky a pohledy si vzala. Celé to dala jednomu úředníkovi a ten vždycky odtrhnul 3 známky nacpal si je do pusy. Pak vypláznul jazyk, známky sundal a plácnul je na dopis. S tím, že jsme měli asi 20 pohledů, tak měl dost zábavy. Já taky :-)

    Přelet do Íránu se protáhl o zastávku v Dubaji. Měli jsme tam spoustu času na přestup. Vylezli jsme na chvíli z letištní budovy a téměř 50 stupňové vedro nás za chvíli zlomilo k návratu. Ale nakonec jsme se odhodlali k návštěvě centra s nejvyšší budovou světa. Doplazili jsme se k metru a tam jsme najednou zjistili, že nás vlastně nějaké další obří město vůbec nezajímá. Ať si strčí nejvyšší budovu třeba do Emirátu. My už se těšíme na Írán :-)