Módní salón Se změnou země přichází i změna módy. Minisukně bych viděl radši ;-)

    Do Mašadu na severu Íránu jsme dorazili chvilku před setměním. První rozkoukání bude proto muset proběhnout dost rychle, aby jsme zvládli jít spát ještě dnes. Před letištěm jsme začali hledat, jak se dostaneme do centra města, kde máme dojednaný nocleh. Autobusy tu prý nejezdí, jen místní taxi. Před odletovou halou stojí minibus a tak jdu na výzvědy. Chlapík anglicky nemluví a tak rukama nohama vysvětluju kam chceme. Chlapík se rozhovorem dost baví a najednou hrábne vedle sebe a dává mi koblihu. No, no, zas tolik jsem toho neřek :-)

    Írán je pro nás absolutně neznámou zemí a tak nemáme pořádně ani ponětí o cenách jídla. Jen taková mlhavá představa, že to už bude dražší než předtím. Od odletu z Indie jíme jen sušenky a protože už si o ně začínám říkat slovy "Polly chce suchárrek", tak je nejvyšší čas s tím seknout a vrhnout se do neznámých vod místních kulinářských zázraků. Očekáváme ovčí hlavy nadívaný kuřecíma žaludkama, nebo obráceně, ale po dlouhém hledání se nám nepodařilo najít otevřeného nic jiného, než pizzerii. No hlad už se nedá přemáhat a tak se pouštíme do nudného evropského jídla. Jídelní lístek je kompletně ve farštině (naše přezdívka pro Farsi - perštinu) a i když už tyhle znaky ovládám, tak stejně nerozumím té řeči. Šéfkuchař mi pomáhá vybrat něco s masem. A teď přichází cenový překvápko - celá pizza stojí 24 000 riálů. Na letišti jsem dostal 300 000 riálů za 10 dolarů. To je pizza asi za 20 korun. To levný jako prase(tady spíš jako kuře, prasata jsou zakázaný), dokonce levnější než Indie. Tak tady si budem žít jako boháči.

Mašadské minarety Íránské minarety jsou nezaměnitelné

    Po jídle jdu zaplatit a tahám 50 000 bankovku. Ještě mi vrátěj. Když to dávám chlapíkovi, tak nevěřícně zírá. Asi dlouho neviděl pracháče s tak velkou bankovkou. Něco mi vysvětluje ve farštině a pak společně celej kolektiv dává dohromady anglickou větu. Chtějí po mně ještě 4 takovýhle papírky. Nechápu. Cena nebyla v Riálech, ale v Tomanech. Dozvídáme se, že Írán má dvě měny. Jedna je oficiální a druhá virtuální. Téměř před 100 lety byla oficiální měna Íránu Toman. Tou dobou došlo k reformě a měna se změnila na Riály v poměru 1:10. Lidem se to ale nezamlouvalo a tak Riál nepoužívají (je to prý Portugalská měna, tak co s ní v Íránu). V lidských hlavách zůstal Toman i se svým s kurzem dodnes. A přestože jediné existující bankovky jsou Riály, tak se v obchodech a restauracích běžně obchoduje v Tomanech. Cena natištěná od výrobce bývá v Riálech, ručně psané cenovky a menu v Tomanech. Platíte sice v Riálech, ale desetkrát více, než je napsáno. Pizza se tak zázrakem proměnila na jedno z nejdražších jídel za celou cestu 200 kč za kus :-(. No co, je to daň z neznalosti, potkává nás to pořád a ještě dlouho bude.

Hele koho jsme potkali! Jak je vidět, Írán se čechama jen hemží. Pat a Mat jsou tu opravdu známí.

    S Íránem přišel náš přerod z relativně bohatých turistů, kteří si s klidem dovolí  k večeři skvělou kuřecí masalu s roti chlebem za 35 kč a ubytovat se v hotelu za 50 kč na osobu, na cestovní homelesáky, kteří jedí hlavně falafel(rychlé občerstvení) za 30 kč a hotel za 300 kč na osobu je ani nenapadne zkoušet. Občas je potřeba dát se trochu do pořádku, a tak jsme začali využívat CouchSurfingu(surfování po gaučích). Jde o stránku, kde lidé nabízejí ubytování zdarma u sebe doma v podstatě jen kvůli tomu, aby se spřátelili s novými lidmi, většinou cizinci.

    Na první noc v Íránu jsem se domluvil s chlapíkem jménem Amin. Cestu k němu jsme nějak našli a zvoníme. Nic se neděje. Nemáme mu jak zavolat, protože ještě nemáme íránskou simku. V domě se svítí a tak máme naději. Po několikátém zazvonění se na balkóně objeví postava a ptá se anglicky, jestli jdeme kvůli Couchsurfingu. U branky nám kluk povídá, že Amin odjel do Teheránu a zpátky bude za pár dní. Oni jsou tu taky jen hosté. Klíčky jim prý majitel nechal na zídce. Pohodář.
Když jdeme nahoru do bytu,tak se mě Kozáč ptá, jestli má závřít vchodový dveře, tak se ptám anglicky a pak volám zpátky česky:"Dveře nech otevřený." na to se kluk otočí a povídá:"Vy jste taky češi?! My jsme z Liberce."

    U Amina jsme spali dvě noci a vůbec jsme ho nepotkali. Očividně jsme mentálně úplně jinde. Já když si domů zvu cizí lidi, tak mi musí ukázat rodný list, pokud jsou to křesťani, tak soupis hříchů potvrzenej domovským farářem, nebo svojí složku z STB.