Chladné uličky Yazdu

Pouštní ráno Idyla s dvěma gazelami(místní Jemča)

Dostáváme se do srdce pouštní oblasti. Celkově byl zatím Írán chudší na zajímavosti u cesty. To se začíná měnit s tím, že se tu objevují různé pevnůstky uplácané z hlíny. Některé z nich dnes slouží jako sady chráněné před větrem a pískem. Jedeme do Yazdu - pouštního města proslulého hliněnými domy.
Na zdejších silnicích se dříve jezdila rallye Persie. Byla velice oblíbená u navigátorů. Na začátku vydal navigátor povel rovně, natáhnul si budík na 30 minut a začal dřímat. Po zazvonění budíku se protáhl a řekl:"Levá pět stupňů" a zase si natáhnul budíka. Bohužel se tou dobou používaly převážně mechanické budíky a pouštní písek způsoboval zástavy těchto jemných mechanismů. Docházelo tak k velkému počtu nehod a závod byl proto časem zrušen.
Yazd je opravdu zajímavé místo. Jeho centrum je plné hliněných domů a mešit. Na bohatších domech jsou starodávné klimatizace. Je to v podstatě komín rozdělený na dvě části, vystrčený nad úroveň okolních střech. Sbírá pouštní větry a v domě je pak příjemný vánek.
Přes noc zase chrníme v poušti. Ráno vyrážím s tukanem zkratkou ke hlavní silnici. Přede mnou je na cestě písek, tak to trochu rozjedu ať to má švuňk. Podařilo se mi ujet asi dva metry, než se tukan zahrabal. Ven ho dolujeme skoro hodinu. Není nad ranní rozcvičku.

Páteční mešita Téměř každé větší město má páteční mešitu

    Další zastávkou je Isfahán. Couchsurfing se nám podařilo sehnat v Najafabadu asi 30 km od města. Adresu hledáme podle GPS, ale ani to nám moc nepomáhá - mapy prostě nejsou. Místní nám s adresou poradit nedokážou, ale všichni chtějí pomoci. V záplavě lidí se najednou objevuje člověk, u kterého máme bydlet. Jeli s rodinou kolem a poznali prý tukana. Ještě že jsme nepřehlédnutelní.
Payanova rodina jsou všichni ortodoxní muslimové. Vůbec to nebrání tomu, abychom se bavili o věcech, které jsou pro ně tabu, jako je například pojídání vepřového. Nejzajímavější střet kultur ale nastává, když si řeknu o čaj bez cukru. Všichni se strašně diví proč. V Íránu se čaj pije silně slazený. Sklenička má cca 1dcl a z toho skoro třetina je cukr. To zase nechápeme my. Payan nám vysvětluje, že čaj je něco jako zákusek. Když nás pak bere na návštěvu k tetě, tak se dokonce takovýto čaj zajídá sklíčky kokosového cukru.

Kouřovod Kódová řeč nám dovolila obdivovat některé skvosty bez obav o zbytečnou pozornost

    Isfahán je krásné historické město. Mě úplně fascinuje místní Jamia Masjid (páteční mešita), kam byl zasazený román House of mosque. Na jednom náměstí visí obří portrét Ajatolláha Khomejního a současného prezidenta Hasana Rúháního. Ty nás fakt baví. Dozvěděli jsme se, že pomlouvat někoho z nich je v Íránu trestné. Nejen z tohoto důvodu jsme si vyvinuli vlastní kódovou řeč. Pokaždé když narazíme na takovéhle výstřelky, tak se ozývá: "Ty vole čum na ty kouřovody, to je rachot". Nám je jasné, že se bavíme o Khomejním, ale místní o tom nemají ani ponětí.

Íránská kráska

    V Íránu se pro mě stal problém fotit ženy všeobecně. Když jsme se na začátku ocitli v baště islámu - Mashadu, tak se mi stávalo, že jakmile jsem vytáhnul na ulici foťák, tak si kolemjdoucí ženy začaly zakrývat tváře šátkem. A to i když jsem zrovna šel fotit třeba mešitu. Podobné to bylo i později a tak jsem postupně přestal zkoušet fotit portréty žen úplně. V Isfahánu jsme navštívili mosty, které jsou na téměř vyschlé řece. Pod jejich oblouky se spousta místních ukrývá před horkem. Poskakoval jsem ze sloupku na sloupek, když najednou jsem měl v cestě hlouček místních krasavic. Ty se rozprchly ze svých míst, aby mi udělaly místo. Začal jsem jim ukazovat, že to je v pohodě a dali jsme se do řeči. Pak jsem prohlásil, že si je vyfotím a k mému obrovskému překvapení se holky upravily a začaly pózovat. To vše k velkému zděšení  místních mladíků :D

Moharam Dospělí chlapi brečí zasaženi poutavým vyprávěním

O něco později jsem se dal do focení nějaké události, která se tu odehrávala na ulici. všude se tu pohybovala spousta chlapů v černém a na rohu rozdávali zdarma čaj, na který jsme byli okamžitě pozváni. Dali jsme se do řeči se dvěma fotografkami, které nám vysvětlily, že se jedná o tryznu za proroka Hoseiního. Ten byl zbaběle zabit před 1400 lety. Negin - jedna z našich nových průvodkyň, nás dostává do míst, kam ani ona sama nemá přístup. V jednom stanu je shromážděno několik set mužů a před nimi na je pódiu vypravěč, který živě povídá o utrpení proroka a a jeho smrti. Všichni v sále brečí jako kdyby Hoseiní umíral právě teď. Je to celé natolik působivé a je tu tak zvláštní atmosféra, že kdyby mě náš uvaděč nepobídnul k focení, tak bych to snad ani neudělal. Negin s kamarádkou nám ještě ukázaly hodně zajímavých míst v Isfahánu, mezi jinými i křesťanský kostel, který vypadal úplně jako mešita jen na vrcholu místo půlměsíce stál kříž.