Pošmourno Počasí začíná stávkovat

Celou cestu Íránem nás provázelo krásné počasí a tak nás překvapilo, když nám někdo říkal, že cestou k Tureckým hranicím uvázla kolona aut kvůli čerstvě napadlému sněhu. Když vyrážíme z Tabrízu, tak se najednou počasí změní z krásného konce léta do plného podzimu se vším co k tomu patří. Cestou jsme spali na mnoha různých zvláštních místech a některá v nás zanechala trvalé vzpomínky. Například gumovníkový háj, skládka cihel, muslimský oddechový park, továrna na kuřecí maso a další. Jedno z nich bylo také na cestě k hranici. Když jsme se tam blížili, tak bylo opravdu hnusně. Snažili jsme se objevit něco se střechou a tak jsme uvítali čerstvě postavený parčík, s různými přístřešky. Protože pořád pršelo a občas to vjelo i pod stříšku, tak jsme se rozhodli pro stavbu stanu na zastřešené betonové plošince. Celé místo bylo podivně umístěné asi 5 km od městečka a přestože už padala tma a počasí opravdu stálo za vyližmisku, tak netrvalo dlouho a objevila se první návštěva. Pánové si nás jen zdáli prohlédli, pozdravili a zmizeli. Zanedlouho se objevila další návštěva tentokrát oficiálnější. Ze stanu pozorujeme partičku policajtů se samopaly na rameni a nějakých veledůležitých civilistů. Poskakují kolem stanu a chtějí vidět všechno: stan, Kozáče zavrtanýho ve spacáku i naše stroje. Moc přívětivě se netváří, ale nakonec mi jeden s úsměvem podá ruku, poklepe samopal a řekne jedinou anglickou větu za celou dobu: "We are Iran police" - My jsme Íránská policie. Pak se otočí a taky zmizí. Ještě dlouho do noci jsme marně přemýšleli, co to do prdele mělo znamenat.

Večerní zprávy Asi podezření z terorismu

    Kozáč se na začátku naší cesty rozhodl, že si nebude holit vousy. Kdybych se pro to rozhodl já, tak mi po příjezdu doma řeknou, ať si umeju bradu, protože jí mám asi zaprášenou. Ale na rozdíl ode mě Kozáč podstatně nabývá na velikosti. Časem se jeho vousům dostává obdivu a při průjezdu Íránem se poměrně dost často ozývá "Daeš". To bude asi nějaká místní obdoba ZZTop, nebo nějaká pochvala. Když se ale párkrát ozvalo anglické "terrorist", tak nám došlo, že se asi jedná o úplně jinou skupinu. Daeš je v překladu Islámský stát. Pravdou je, že kromě nejvyšších představitelů země, téměř nikdo dlouhé vousy nenosí. Zajímalo by mě, co si v tom případě myslí o vlastním prezidentovi. Ale když se podívám na Miloše, tak je mi jasné, že rozdíl mezi prezidentem a teroristou se dá velmi snadno přehlédnout.

Ranní zprávy No tak to už fakt nevím - zdrháme

S tím, jak se blížíme k hranicím nás úsměvy opouští. Hranice s Irákem, kde tou dobou islámský stát operuje, je coby useklou hlavou dohodil a možnost, že si Kozla spletou s teroristou není až tak nereálná. Obzvlášť když řídí sebevražedné vozítko obložené plynovými lahvemi a a kanystry s benzínem. Na hranicích si bereme pokoj v hotelu a po večeři se  v televizi objevuje následující fotka.
Kozáč okamžitě skáče do koupelny a vychází jako nový člověk. Já se nemůžu ubránit tomu, abych se nesmál a ještě dlouho baví pohled na Kozlovu novou vizáž s pracovním názvem "obrácenej tuřín". V ranních zprávách se objevuje nová fotografie a tak rychle překračujeme hranice do Turecka, kde se o nás možná ještě nedoslechli.

Pašířská Embargo vytváří nová pracovní místa. Pěkná práce na čerstvém vzduchu

    Hranice mezi Íránem a Tureckem je asi nejvtipnější, kterou jsme za celou dobu viděli. Na jedné straně stojí benzín 7Kč a na druhé téměř 45Kč. Embargo na vývoz i dovoz zboží, oficiálně benzín vyvážet zakazuje. A tak po celém pohraničním městečku Bazargan pobíhají chlapíci s plastovými kanystry a organizovaně je dostávají přes zeď. Místní armáda sice vypadá, že se pokouší o nějaký zásah, ale sotva se k pašerákům přiblíží, tak to vypadá jak ve výběhu surikat. Po prvním varovném signálu se všichni okamžitě propadnou do země a jen porušený ostnatý drát napovídá, že něco není v pořádku. Když vjíždíme do hraničního pásma, tak nám přes cestu přebíhá jeden štafetový běžec. Ten by mohl okamžitě reprezentovat v pašeráckém čtyřboji - vzpírání, sprint, hod kanystrem a následně skok přes zeď. Přímo na hranici mám pocit návratu v čase. Přesně takhle si představuji hranici mezi námi a Německem za totality.
Z turecké strany přichází Íránec s několika péřovými bundami v podpaždí. Zastaví ho jeden celník s poměrně vykrmeným pupkem. Vezme si jednu bundu a prohlédne si jí. Pravděpodobně dojde ke stejnému názoru jako my, že by se do ní nevešel ani po vykadění a hází jí kolegovi. Ten si jí zkusí a už je v ní zabydlený natrvalo. Původního majitele posílají dál přes hranici. Ten sice ještě trochu protestuje, ale je jasné že marně. Zkušenější "importéři" při průchodu celnicí rovnou zanechávají na stolku velitele malý balíček. Abychom si i my užili místního folklóru, tak se ukazuje, že prý máme v nepořádku razítko ze vstupní hranice. Nějakou dobu kolem toho dělají povyk, ale po nějaké době se objevilo nějaké řešení. Když už máme papíry v ruce a jeden úředník nás odvádí dál skrz hranici, tak si řekne o úplateček za pomoc. Jo chlapče, to sis měl říct, dokud jsme ještě měli papíry v nepořádku. Je vidět, že i tady se ještě mají co učit.