Debatní kroužek

Vzbuzujeme zájem krásných dívek i navzdoru tomu, že jsme špinaví a smrdíme :-)

Couchsurfing nás provází i v Turecku i když hodně řídce. Jeden se nám ale vryl nesmazatelně do paměti. Parta vysokoškoláků nás vzala k sobě na byt. Poté co jsme se umyli a zabydleli, jsme se všichni sešli u nich v obýváku a pustili se do povídání. Kluci byli hodně zvídaví a očividně rádi debatovali. Všichni tři byli muslimové a tak netrvalo dlouho a náš hovor se stočil na víru. Já jsem sice absolutní pohan, ale na svých cestách jsem poznal různá náboženství a udělal si na ně svůj názor. Jeden z nich, mi začal vysvětlovat jejich povinnost obracet "nevěřící" na svou víru. Tato povinnost se skládá z toho, že se Vám pokusí vysvětlit jak jejich víra funguje a získat Vás tím do řad muslimů. Vše je dobrovolné a záleží jen na Vás. Tato povinnost bývá mylně vysvětlována fanatiky na obou stranách jako nemilosrdný boj, kdy každý muslim má za povinnost zabíjet pohany na potkání.

Údolí Ihlara Oblast plná křesťanských kostelů ukrytých ve skalách

Rád jsem souhlasil, i když už dopředu jsem mu řekl, že je to marný pokus. Ale rád se dozvím něco zajímavého o islámu. Všichni dohromady mi začali vysvětlovat různé části víry až jsme se dostali tak daleko, že se kluci museli mezi sebou radit aby mi byli schopní pořádně odpovědět a v jednu dobu se asi půl hodiny ozývala jen turečtina.
Dostali jsme se také na všemožná náboženství, která jsme potkali my na svých cestách. Z nich kluky nejvíc zajímal hinduismus se svými tisícovkami bohů. Snažil jsem se o vysvětlení tak jak to chápu já a debata se táhla dlouho do noci. Bavili jsme se pak už o všem možném a když jsme skončili bylo 6 hodin ráno. Po probuzení jeden z nich, ten, který měl největší problémy s hinduismem, vypadal silně nevyspalý. Uvítal jsem ho v kuchyni slovy: "Takový ten modrý bůh s trojzubcem, který tě celou noc budil ze snů, tak to je Shiva". Náš hostitel dokonce ani nevstal na páteční modlitbu, která je nejdůležitější z celého týdne. A tak jsem měl pocit, že jsme dosáhli opačného výsledku a mě se podařilo odvrátit muslima od islámu :D

Přišla bída na kozáky

Než jsme vyrazili na cesty, tak můj odhad byl na 5 měsíců jízdy plus organizace na startu. Startovali jsme začátkem března a tak jsme měli být doma někdy koncem srpna. Kdo by se potom tahal do tropů se zimní výbavou. Nepředvídatelné události nás ale zdržely a tak jsme na začátku listopadu stále ještě několik tisíc kilometrů od domova. Musím uznat, že letní spacák starý 10 let a místy spíš připomínající moskytiéru, není úplně vhodný. Obzvlášť když nám přes noc zamrzá venku voda v kanystru. Kozáč je na tom o kus lépe a navíc má goretexový bivakovací pytel. Já jsem otestoval snad všechny poučky, jak přežít studenou noc. Jít do spacáku jen ve spodním prádle - to funguje bezvadně za předpokladu, že vlastníte 100 kusů trenýrek a oblečete si je všechny najednou. Strčit si nohy do batohu - na tady už je tepleji, ale když už mi kouká z batohu jen nos, tak mě pořád budí divný zvuk. Cvakání vlastních zubů. Teď už zbývá jen vlézt si ke Kozlovi do spacáku. Tady objevuji hranice chladu - taková kosa zase ještě kurva není! To bych dřív zapálil stroje s hřál se u nich, než by došlo na tohle. A Kozel by možná ještě přihodil na oheň vlastní spacák. Když se o našich nesnázích doslechl náš sponzor - Cestovatelský obchod(to není skrytá reklama, to je nefalšovaný vděk) tak neváhal a poslal nám do Istanbulu humanitární balíček se zimní výbavou. Po 14 napůl probdělých nocích upadám v zimním spacáku do stavu podobnému kómatu. Dokonce se první noc i potím, ale rozepnout spacák mě ani nenapadne.
Zima dolehla dokonce i na tukana. Když jsme jednoho rána vyrazili k silnici, tak se beast zastavil a nechtěl se hnout. Po ohledání nalézáme vrstvu ledu na odpařovači plynu, který je ohříván vodou z chladícího okruhu. Odpařováním plynu nám zamrzla voda voda v chladiči. Nezbývá než uvařit vodu na vařiči a zahřívat výparník čajem(samozřejmě lipovým, ten je na rýmičku nejlepší). Po oživení hledáme nejbližší benzínku a tuktuk dostává svojí první nemrznoucí směs v životě.

Poslední stopař Úsměv ztuhl dědovi na tváři rychlou jízdou

S příchodem chladna také silně ubyli stopaři. Když jsem zastavil jednomu chlapíkovi s dětmi, tak se podíval na našeho tukana a naznačil mi, že by asi zmrzli. Už jsem to pomalu začal vzdávat, když jsem u silnice našel jednoho takovýho dědečka. Okamžitě naskočil a mohlo se jet. Říkám si: pár kilometrů, to bude v pohodě. Po 5ti kilometrech se děda klepe tak, až mám pocit, že máme píchlý kolo. Zastavuju a balím dědu do svojí pláštěnky. Pádíme dál. Dalších 5 km a děda vypadá, že zmizí. Zadělávám bok tukana zástěnou proti větru. Děda říká: teplo dědečku Mrazíčku. Dalších pár kilometrů a děda má ruce tak hluboko v podpaždí, že si nejsem jistej, jestli je ještě někdy bude schopnej vyndat. Ukazuju mu na svoje motorkářský rukavice a děda už si spokojeně pochrochtává. Vydržel s náma asi 35 kilometrů a dost ho podezřívám, že jen díky tomu, že nebyl schopnej naznačit že chce vystoupit. Nakonec jsem ho málem vyndaval montpákama, jak byl celej ztuhlej. Od té doby jsme už z bezpečnostních důvodů žádné stopaře nebrali.

Naše technické průkazy Pořád mi není jasné co měli celníci za problém

Když jsme si dost užili Turecka, tak přišla naše nejobávanější hranice. Evropská unie. Turecká strana nás propustila lusknutím prstů. Na bulharské straně je situace totálně jiná. Po předložení našich thajských technických průkazů se celník začal rozčilovat:"Who can read this!" - Kdo tohle přečte? Ani moje několikeré ujištění, že Thajci to čtou celkem v pohodě, úředníka neuklidnilo. Odvedli si nás stranou a začali nám vysvětlovat, že si nejdřív budeme muset vyřídit evropské technické průkazy a potom se vrátit zpět. Na dotazy, jak si máme vyřídit evropské papíry mimo EU odpovědět nedokázal.

Za vodou je Evropa Po necelých 8 měsících opouštíme Asii. Za tu dobu se nám stala druhým domovem