Moje omluvy nepřestanou - v poslední době mám štěstí na místa, kde internet je sprostý slovo a Wifi není ani ve slovníku, takže nezvládám nahrávat články, natož obrázky

Ellora Skalní chrám Budhistický chrám, tesaný přímo do skály

Minule jsem skončil u výletu do Ellory. Tenhle komplex jeskyní a chrámů byl vytvářen zhruba od 6. století. Jsou tu samostatně stojící chrámy, vytvořené úžasným způsobem - kameníci se zanořili do útesu a po sobě zanechali soustavu budov stvořenou z jednoho kusu, vysokou 30 metrů s nádvořím 200mx300m. Všude krásné detailní sochání. Pak je tu spousta jeskyní, u kterých to je podobné. Dokážu si představit, že odtud museli vyvézt miliony tun kamene. Jeskyně, které předtím vůbec neexistovaly skrývají prostory o velikosti kostelů. Klášter vypadá jako nadzemní parkoviště, 3 patra, každé by pojmulo stovky aut. No prostě úžas.

Jak se tak procházím se po Elloře, přijde mi, u některých indů, jako by se ani nepotili - hlavně ženský. Jako by to bylo něco neslušnýho. Vedro, všude kámen nebo asfalt, že mě leje jak z pytlíku předvařený rejže a holky se tu procházejí ani kapka. Myslim si, že to zadržujou a občas si někam odskočí se zapotit. Když se jim to stane na veřejnosti, ujde už jen takovej obláček páry, dáma se začervená (tady je to spíš takové zabarvení do tmavší hnědé) a omluví se - pardon, já jsem si maličko potla.

Jedním ze znaků rozvíjející se Indie jsou supermarkety a nákupní galerie, které tu všude vyrůstají. Navzdory tomu většina lidí nakupuje stále na trhu. Ale když chcete pohodlné nakupování, tak zapomeňte na supermarkety, trhy nebo dokonce internetové obchody. Nejlépe se nakupuje ve vlaku. Zatímco jedete například tetičce do Hyderabádu okouknout novou koupelnu, prochází vlakem jeden prodavač za druhým a s hlasitým, často i rýmovaným pokřikem nabízí své zboží, zatímco vy si pohodlně sedíte a jen vybíráte. Prochází tady snad všechno - čaj, studené nápoje, jídlo, šperky, knížky... no na co si vzpomenete to tu je. Já jsem na chvíli přestal dávat pozor a dostal jsem za ucho helikoptérou. Naštěstí to byl jen takovej ten lehkej typ, co se do něj vejde Rambo a 2 maníci, ale i tak to byla šupa. Nejhorší je ale nákup nábytku. Ne že by ho byl nedostatek, ale než si vyberete ložnici, tak jste 1000 kilometrů od domova a musíte to nějak dostat domů. Samozřejmě zase vlakem, což je taky v pohodě, ale díky přecpanosti těch vlaků si lidi začnou odkládat věci do vašich skříní, spát v nové posteli a na konci cesty vám budou dokonce tvrdit, že to je jejich, protože už to dlouho používají. Díky tomu pravděpodobně v brzké době nábytkaři zkrachují a můžou za to dráhy.

Další zastávkou je Góa. Góa je nejmenší z indických států, známá především tím, že má dlouhé písečné pláže. Hodně lidí ví, že to bývala základna květinových dětí, ale už jen málokdo tuší, že tady vzniknout název tohoto hnutí. Když to tady skupina lidí kolem Johna Lennona doslova oblehla, začaly se tu dít věci, na které místní lidé nebyli zvyklí. Maníci zkouřený kvalitní indickou trávou se potáceli ulicemi a bez ohledu na dobré chování močili na veřejnosti. Místní, pobouření tímhle chováním si začali stěžovat. A tak byli všichni předvoláni na policii, kde místní identifikovali jednotlivé zlotřilce. Aby tomu všichni rozuměli byli nuceni používat svoji lámanou angličtinu a tak ukazovali na jednotlivé delikventy a říkali:"Hý pý(on čůrat), hý pý, hý pý...". Když to takhle chvilku pokračovalo, došla Lennonovi trpělivost a povídá:"Yes, we're all hý pýs. (Jo, my všichni jsme on čůrat.)" Samozřejmě oficiální verze musela být jiná a tak se pravdu dozvíte až tady od místních, kteří jsou na tuto legendu patřičně hrdí.

Vodákův ráj Jedna z lehčích říček - bez "jezů"

Když jsem zmiňoval o těch smyslech, nenapsal jsem o jednom, který mě v podstatě jako první přivítal v Indii a to je čichově-orientační. Když se tady přiblížíte ve městě k řece, je to jako když otevřete žumpu (pro vzdělané septik, pro VŠ jímka odpadních vod). Řeky a potoky ve městech nabírají tmavě černou barvu a na 200 metrů o nich bezpečně víte. Proto jsou místní vodáci samí svalovci a tak trochu podivíni. Města se kompletně obnášejí a pro jistotu se přidá ještě 40 kilometrů. Bohužel města jsou nejdál 30 km od sebe a tak přihlásit se do vodáka v podstatě znamená vstoupit do turistického klubu s tím, že navíc nosíte věci místo v batohu v lodi. Samozřejmě existují extremisti, kteří to jedou, ale stejně musí mít sílu v rukách, aby se na řece s konzistencí pudinku vůbec pohli. Kvalitní plíce, protože nejlepší je to celé jet na jeden nádech. A v neposlední řadě silný krk, protože udělat tady eskymáka znamená provést na hladině stoj na hlavě i s lodí a převalit se na druhou stranu. Samozřejmě je ještě dobrý bejt prase. Když se to sečte, tak to dává člověka, který se rodí jednou za dvacet let. Poslední extremista bohužel ukončil tragicky kariéru loni v létě, když se na jednom "válci" převrhl a spolknul hroudu vody. Krátce na to zemřel na rozklad krve.