Domov sladký domov - jsem zpátky. Můj výlet už skončil, ale nebojte se své vyprávění dokončím.

Nosič veterán. Pamětník vzniku legendárního gesta. Dnes již nosí jen lehké náklady do 5 kg.

Indové používají jedno gesto, které u nás kompletně chybí. Je to takové pokyvování hlavou ze strany na stranu, ale ne úklon, spíš, jakoby jste chtěli hýbat bradou zleva doprava a zpátky. Ten, kdo měl jako dítě v autě na zadním okně takového toho kývajícího jezevčíka, tak má asi tu nejlepší představu. Znamená to něco jako "ok, dobře", ale v mnoha významech. Občas uděláte něco, co je pobaví a je to jako "OK :-)" Něco chcete a je to jako "dobře, zařídím". A pak, když si vymýšlíte blbosti, tak je to jako "OK, jak chceš". No a poslední - něco odmítáte, třeba výhodnej nákup 10ti kil banánů, tak je to "OK, tvoje blbost". Samozřejmě hustě doplňovaný výrazem, očima a občas i dalšíma gestama. Vznik tohto gesta se připisuje jedné z nejnižších vrstev indické společnosti a to nosičům nákladu. A bohužel to mělo i své následky na zdraví. Nosiči jsou schopní na hlavě nosit náklady o váze něco ke 100kg. Jednou se stalo, že bylo potřeba náklad přenést ve velice krátké době a tak obchodníci nosiče silně překládali. Když už to chvíli trvalo, začaly nosiče bolet krční páteře a tak ji si začali protahovat úklony do strany. Přitom se zeptal obchodník, jestli jim může naložit ještě více. Chlapíci během protahování souhlasili, že "OK". Obchodníkovi se to zdálo zvláštní, ale gesto si spojil dnes už zaběhnutým způsobem a tak čím více chlapíci protahovali svoje krky, tím větší náklad dostávali. Samozřejmě to skončilo úrazem a prošlapaným korýtkem v silnici. Po vysvětlení nedorozumění se příběh rozšířil mezi lidi zároveň s tímto oblíbeným gestem.

Zácpa jako kráva

Na území Góy jsem si, v rámci naší expedice, vyzkoušel řízení po Indii. Půjčil jsem si motorku (lehce slabší, než by měly být naše Vespy) a udělal jsem si cca 150 km výlet. Ihned se ukázalo, že umím řídit jako Ind. Je to jednoduché, stačí ignorovat jakékoliv předpisy, do křižovatky se prostě narvat a v jednom kuse troubit. Taky neškodí občas trochu najet do policajta, který řídí křižovatku, nebo ho naprosto ignorovat a poslouchat, jak za vámi bezmocně píská. Co neumím, je předjíždět jako Ind. Do prudkého kopce jede náklaďák, blíží se vrchol a cesta prudce zatáčí. Nejlepší místo pro předjíždění pro autobus (ze kterého vše sleduji), který jede cca o 1,8 km/h rychleji než náklaďák. Autobus začne pořádně troubit, aby předjížděný věděl a zpomalil a pustil ho. Když je to celé v nejlepším, tak se v protisměru vyřítí další náklaďák. V tuhle chvíli se začne dít několik věcí najednou: 1. A nejdůležitější je, že všichni kdo ještě netroubí ihned začnou. 2. Začne boj o to, kdo bude brzdit - většinou je to tak, že protisměr brzdí a na straně, kde se předjíždí brzdí ten se slabšími nervy. 3. Všichni se začnou modlit, včetně mě a všech řidičů. Když se setmí, tak je tady ve zvyku počkat s rozsvícením světel až na totální tmu. Do toho se po silnicích potulují stáda krav. Taková kráva, to nemá blinkry, odrazky a jestli to má světla, tak je nepoužívá. No totální maglajz. Jestli jsem si odnesl nějaké poučení, tak to, že rozhodně nechci jezdit Indií za tmy. A poučení pro vás? Nejezděte jako krávy a rozsviťte si světla:-)

Jen pro úplnost tady popíšu, jaké nástrahy na vás čekají, když máte střevní potíže. Jako první věc se doporučuje hodně pít. To se zdá jako pohoda, ale co to znamená hodně pít. Během normálního teplého dne člověk vypije 6 litrů vody a ani nemusí na malou. Abych nemusel každou chvíli běhat do krámu, pořizuji si takovou tu láhev co bývá zabodlá v bance ve stojanu. Nasazuji do pusy a dopřávám si odpočinek rušený jen občas takovým tím ploomp, když lahví projíždí bublina. Rehydratace zajištěna. Další věci je jídlo. Půlka věcí je smažená, druhá pálivá. Jediný co člověku zbývá je suchá rýže a chlebový placky. Přijdete do hospody a objednáte si chapatti (nasucho chleba). Číšník udělá jezevčíka. Chvíli kouká s připraveným notýsek, pak se zeptá, jestli něco dalšího. Nic. Jezevčík, když najedete na hrbol. Něco k pití? Vodu. Jezevčík na polní cestě. Čaj? (samozřejmě mléčný) Ne. V tuhle chvíli by hračce upadla hlava, ale číšník očividně trénuje jógu, jinak to není možný. Po týdnu na rejži a plackách nový pokus - sušenky. Největší výběr sušenek tu bývá v cukrárně. Není dobré tam chodit, když je vám zle. Je to podobné jako u jídla - půlka smažená, půlka kořeněná a další půlka šílené sladká - navíc je tu barev až žaludek přechází. Průměrnej chlap by je ani nevyjmenoval (průměrná ženská by to letmo přejela a posteskla by si, že tu, mimo jiné, chybí meruňkovo-broskvovej odstín, protože ten ji chutná nejvic). Nápisy na sušenkách už to jen dorazej - mango, masala (koření), Jack fruit. Se zavřenýma očima beru máslové sušenky a doufám, že v názvu nezapomněli dopsat chilli. Jediný, co je totálně bez problémů jsou banány, jen je musíte nosit v batohu, jinak se na vás vrhne banda opic a budete rádi, když odnesete aspoň spodní prádlo.