Také už jste si říkali, že už neuslyšíte o žádných nových dobrodružstvích našeho tukana? Omyl. Tukan totiž bude hvězdou Formule 1 na Hungaroringu v Budapešti. Já se tam s ním vydávám koncem července a budeme oba součástí F1 vesničky. Nejsem si jistý, jestli nás pustí na okruh. Mám totiž pocit, že se jezdci bojí konkurence a případě mého vítězství i přílivu dalších profesionálních jezdců tuktukářů z Thajska.

Tak se těšte na nějaké další fotky z téhle prima akce

Zákaz jízdy jako s hnojem Co se dá dělat, musíme zrychlit

Jakmile jsme na území EU, tak neváháme a upalujeme co nejrychleji domů. Je polovina listopadu a meteorologové slibují silnou a brzkou zimu. Z hranice je to domů pouhých 1700km, v nejhorším případě to už dotlačíme. Naše stroje ale nejsou na takový spěch zvyklé a dávají nám to dost najevo. Téměř denně něco opravujeme od lehčích závad až opravdové lahůdky, jako třeba že nám nedrží zařazená 4ka v tuktuku.

Kdesi v Bulharsku si povídám s jedním pánem, který neumí ani slovo anglicky, zato solidně mrská němčinu. Říká mi:"Im zwei tage schlechte wetter komme. Viele regne. Fahre schnell." Oprášil jsem své dlouholeté znalosti němčiny a řekl jsem:"Was?"(můj učitel němčiny by byl hrdý). Nevím, co to znamenalo, ale začínám mít dojem, že nám jsou Němci v patách. Tak raději zrychlujeme ještě víc.

Cestu nám už zpříjemňují jen občasné veselé příhody.

Klidná loučka na přespání

    V Bulharsku jsme hledali nocleh a zajeli jsme na louku daleko od silnice. Kousek od nás se pásly krávy, jinak klid. Sotva postavíme stan a rozeberem převodovku, tak se najednou objeví policejní hlídka. Ptají se co tam děláme, tak s klidem říkáme, že opravujeme tuktuka. Policajti si vyžádali naše pasy a pečlivě je zkoumají, zatímco my se vracíme k opravě. Když si prohlédnou všechna naše razítka a víza, tak si povídáme: - "Vy jste na nějaké světové tour?"
"No něco takovýho..."
"My jsme byli zavolaní, protože místní mají podezření, že tady kradete krávy."
Použil jsem nejmodernějších detektivních metod a pokusil jsem se celou věc zrekonstruovat. Jak můžete vidět z přiložené fotografie, tak kromě krávy už se na Vespu nikdo nevejde a s tuktukem je to v podstatě to samé.

Kudy tady do Londýna? Naštěstí nejsme jediní blázni na cestě. To potěší

    V Maďarsku jsem se zase zastavili na jídlo na benzínce uprostřed ničeho. Nabaštěný vylezem ven a tam je nějakej kluk na kole s brašnama. Přiřítí se k nám a už zdáli křičí: "To je thajskej tuktuk!!" Říkáme mu o co jde a on celej nadšenej povídá: "Já jedu z australskýho Perthu do Londýna a teď už je zima a brzo tma. Je to na tom kole občas takový smutný. Ale vy, vy jste mi udělali obrovskou radost." Nám to taky udělalo velikou radost, protože jsme zjistili, že nejsme jediný debilové co jsou touhle dobou na cestě.

Pořád ještě v Maďarsku už potmě hledali místo ke spaní. Pokukujem po polňačkách a jak tak hledáme, tak se najednou objeví řada budek a našli jsme Slovensko. Když už jsme po večeři, tak jsme si vzpomněli, že kousek odtud je benzínka a my můžeme pokračovat v jednou našem rituálu - v každé zemi si musíme dát místní pivo. Jdu na benzínku, kde mi chlapík nabízí Kozla a Plzeň, což odmítám a kupuju Zlatýho bažanta. Když zaplatím, tak chci poděkovat a na jazyk se mi dere dnes a denně používané "Thank you". Najednou mi dojde, že už nemusím a tak říkám "Děkuji" s úplně šíleným úsměvem na rtu.

Domov :-) Děkujeme slovenské policii za momentku

Hranice mezi jednotlivými zeměmi nám nedělají vůbec žádné problémy. Zástupy uprchlíků, které v tuhle chvíli prý dělají všude velké problémy a před kterými jsme byli varováni, nepotkáváme vůbec. Se zelenou kartou v ruce se cítíme neporazitelní když se náhodou objeví na hranici někdo s pochybami, tak se okamžitě objeví někdo totálně nadšený tukanem a pochyby jsou pryč. Těsně před Česko-Slovenskou hranici potkáváme hlídku slovenských policistů. Ti nás nechávají bez zastavení projet. 200 metrů od nich je na mostě cedule Česká republika a tak zastavuji výpravu, aby jsme tenhle okamžik zvěčnili. Policisté se na nás přijdou podívat a když to celé zhlédnou, tak se zeptají na papíry. Po jejich shlédnutí policista říká:"Nám už je to jedno, ale jsem zvědavý, co s tímhle budou dělat český policajti." Ještě jsme si popovídali a nakonec nás ještě vyfotili.

    Během cesty k mojí sestře, která bydlí kousek od Brna nás stíhá tak silná chumelenice, že musíme zastavit a přečkat jí na benzínce. Vypadá to, že domů dorážíme opravdu na poslední chvíli. Večerní zledovatělou silnici kolem brněnské přehrady zvládáme dost opatrně. Konečně nás čeká první noc v teple a první sprcha od Istanbulu. Ráno vyrážíme na poslední etapu. Zbývá nám 250km a tak bysme mohli být do večera v cíli - v mých rodných Horních Řepčicích. Průjezd Mladou Boleslaví, kde se narodil Kozáč a já posledních několik let žiju a pracuju jsme raději vynechali. Důvod byl prostý - báli jsme se, že se zasekneme a do cíle už ten den nedorazíme.

Nehodička Pro Vespinu je to konečná

    Při startování Vespy zůstává nakopávačka dole a když za ní vezmem, tak upadne i s kusem převodovky. Závada není až tak hrozná, ale přece jen by nás zdržovala a mohlo by se to i zhoršit. A tak necháváme princeznu garážovanou u sestry. Skáčeme oba do tukana a pádíme dál. Po několika kilometrech se našemu tukánkovi zastesklo po Vespině a najednou přestal táhnout. Zkoumáme to a přisuzujeme to zimě, kdy je teplota kolem nuly. Plyn se pak hůř odpařuje. Ale nepomáhá už ani trik s naplnění nádrže po strop, který nás párkrát zachránil. Když míjíme Čáslav, tak tukan v kopci začne řvát a už odmítá táhnout kompletně.

Nehodička č.2 Potom, co jsme rozdýchali finální poruchu, se už zase usmíváme

    Rychlá prohlídka napovídá problém s pístem. Volám kamarádovi, který přislíbil rychlou pomoc: "Cože? To jako fakt? Ty vole vlek má soused, jdu to zařídit." Mezitím ještě zkoumáme stav vozidla, ale nemá to význam. Člověk má vědět, kdy přestat a několik dnů opravovat tukana pár kilometrů od domova je přece jen blbost. Záchrana na sebe nedá dlouho čekat. Do Horních Řepčic dorážíme už za tmy. Stavíme na kopečku a tukana sundaváme z vleku. Do cílové pásky dojel napůl setrvačností a napůl za pomoci kamarádů, kteří ho tam dotlačili. Je tady připravené skvělé přivítání během něhož zní naše Řepčická neoficiální hymna Přátelé Zeleného údolí. To je perfektní tečka za naší výpravou a jsme za takové přivítání opravdu vděční.

    Náš konec připomínal výstup na posvátnou horu Kančendžengu, kdy výpravy nesmějí na vrchol a tak se expedice otáčí 80 metrů pod vrcholem. A s tím jsme celou výpravu také ukončili.

    Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás podporovali, pomáhali nám, nebo jen fandili. Přátelům doma i těm, které jsme si udělali po cestě. Rodině a vůbec všem.
Korp kun kap , O kon tom tom, Kap džaj laj laj, Džaj zů, Danjavád, Mote šekeram, Tešekyr ederim, Blagodarja, Mulcumesk mult, Késenem, Ďakujem veľmi pekne, Děkujeme mnohokrát

Ještě pár foteček z vítání

Malý souhrn

Celkem ujeto kilometrů: cca 19 100, od poruchy tachometru v Íránu je to dopočítané podle map

Doba trvání: 8 měsíců 14 dní

Celkové náklady: 550 000Kč včetně nákupu strojů, letenek, jídla, trenýrek...

Zemí projeto: 12 včetně ČR ;-]

Debatní kroužek

Vzbuzujeme zájem krásných dívek i navzdoru tomu, že jsme špinaví a smrdíme :-)

Couchsurfing nás provází i v Turecku i když hodně řídce. Jeden se nám ale vryl nesmazatelně do paměti. Parta vysokoškoláků nás vzala k sobě na byt. Poté co jsme se umyli a zabydleli, jsme se všichni sešli u nich v obýváku a pustili se do povídání. Kluci byli hodně zvídaví a očividně rádi debatovali. Všichni tři byli muslimové a tak netrvalo dlouho a náš hovor se stočil na víru. Já jsem sice absolutní pohan, ale na svých cestách jsem poznal různá náboženství a udělal si na ně svůj názor. Jeden z nich, mi začal vysvětlovat jejich povinnost obracet "nevěřící" na svou víru. Tato povinnost se skládá z toho, že se Vám pokusí vysvětlit jak jejich víra funguje a získat Vás tím do řad muslimů. Vše je dobrovolné a záleží jen na Vás. Tato povinnost bývá mylně vysvětlována fanatiky na obou stranách jako nemilosrdný boj, kdy každý muslim má za povinnost zabíjet pohany na potkání.

Údolí Ihlara Oblast plná křesťanských kostelů ukrytých ve skalách

Rád jsem souhlasil, i když už dopředu jsem mu řekl, že je to marný pokus. Ale rád se dozvím něco zajímavého o islámu. Všichni dohromady mi začali vysvětlovat různé části víry až jsme se dostali tak daleko, že se kluci museli mezi sebou radit aby mi byli schopní pořádně odpovědět a v jednu dobu se asi půl hodiny ozývala jen turečtina.
Dostali jsme se také na všemožná náboženství, která jsme potkali my na svých cestách. Z nich kluky nejvíc zajímal hinduismus se svými tisícovkami bohů. Snažil jsem se o vysvětlení tak jak to chápu já a debata se táhla dlouho do noci. Bavili jsme se pak už o všem možném a když jsme skončili bylo 6 hodin ráno. Po probuzení jeden z nich, ten, který měl největší problémy s hinduismem, vypadal silně nevyspalý. Uvítal jsem ho v kuchyni slovy: "Takový ten modrý bůh s trojzubcem, který tě celou noc budil ze snů, tak to je Shiva". Náš hostitel dokonce ani nevstal na páteční modlitbu, která je nejdůležitější z celého týdne. A tak jsem měl pocit, že jsme dosáhli opačného výsledku a mě se podařilo odvrátit muslima od islámu :D

Přišla bída na kozáky

Než jsme vyrazili na cesty, tak můj odhad byl na 5 měsíců jízdy plus organizace na startu. Startovali jsme začátkem března a tak jsme měli být doma někdy koncem srpna. Kdo by se potom tahal do tropů se zimní výbavou. Nepředvídatelné události nás ale zdržely a tak jsme na začátku listopadu stále ještě několik tisíc kilometrů od domova. Musím uznat, že letní spacák starý 10 let a místy spíš připomínající moskytiéru, není úplně vhodný. Obzvlášť když nám přes noc zamrzá venku voda v kanystru. Kozáč je na tom o kus lépe a navíc má goretexový bivakovací pytel. Já jsem otestoval snad všechny poučky, jak přežít studenou noc. Jít do spacáku jen ve spodním prádle - to funguje bezvadně za předpokladu, že vlastníte 100 kusů trenýrek a oblečete si je všechny najednou. Strčit si nohy do batohu - na tady už je tepleji, ale když už mi kouká z batohu jen nos, tak mě pořád budí divný zvuk. Cvakání vlastních zubů. Teď už zbývá jen vlézt si ke Kozlovi do spacáku. Tady objevuji hranice chladu - taková kosa zase ještě kurva není! To bych dřív zapálil stroje s hřál se u nich, než by došlo na tohle. A Kozel by možná ještě přihodil na oheň vlastní spacák. Když se o našich nesnázích doslechl náš sponzor - Cestovatelský obchod(to není skrytá reklama, to je nefalšovaný vděk) tak neváhal a poslal nám do Istanbulu humanitární balíček se zimní výbavou. Po 14 napůl probdělých nocích upadám v zimním spacáku do stavu podobnému kómatu. Dokonce se první noc i potím, ale rozepnout spacák mě ani nenapadne.
Zima dolehla dokonce i na tukana. Když jsme jednoho rána vyrazili k silnici, tak se beast zastavil a nechtěl se hnout. Po ohledání nalézáme vrstvu ledu na odpařovači plynu, který je ohříván vodou z chladícího okruhu. Odpařováním plynu nám zamrzla voda voda v chladiči. Nezbývá než uvařit vodu na vařiči a zahřívat výparník čajem(samozřejmě lipovým, ten je na rýmičku nejlepší). Po oživení hledáme nejbližší benzínku a tuktuk dostává svojí první nemrznoucí směs v životě.

Poslední stopař Úsměv ztuhl dědovi na tváři rychlou jízdou

S příchodem chladna také silně ubyli stopaři. Když jsem zastavil jednomu chlapíkovi s dětmi, tak se podíval na našeho tukana a naznačil mi, že by asi zmrzli. Už jsem to pomalu začal vzdávat, když jsem u silnice našel jednoho takovýho dědečka. Okamžitě naskočil a mohlo se jet. Říkám si: pár kilometrů, to bude v pohodě. Po 5ti kilometrech se děda klepe tak, až mám pocit, že máme píchlý kolo. Zastavuju a balím dědu do svojí pláštěnky. Pádíme dál. Dalších 5 km a děda vypadá, že zmizí. Zadělávám bok tukana zástěnou proti větru. Děda říká: teplo dědečku Mrazíčku. Dalších pár kilometrů a děda má ruce tak hluboko v podpaždí, že si nejsem jistej, jestli je ještě někdy bude schopnej vyndat. Ukazuju mu na svoje motorkářský rukavice a děda už si spokojeně pochrochtává. Vydržel s náma asi 35 kilometrů a dost ho podezřívám, že jen díky tomu, že nebyl schopnej naznačit že chce vystoupit. Nakonec jsem ho málem vyndaval montpákama, jak byl celej ztuhlej. Od té doby jsme už z bezpečnostních důvodů žádné stopaře nebrali.

Naše technické průkazy Pořád mi není jasné co měli celníci za problém

Když jsme si dost užili Turecka, tak přišla naše nejobávanější hranice. Evropská unie. Turecká strana nás propustila lusknutím prstů. Na bulharské straně je situace totálně jiná. Po předložení našich thajských technických průkazů se celník začal rozčilovat:"Who can read this!" - Kdo tohle přečte? Ani moje několikeré ujištění, že Thajci to čtou celkem v pohodě, úředníka neuklidnilo. Odvedli si nás stranou a začali nám vysvětlovat, že si nejdřív budeme muset vyřídit evropské technické průkazy a potom se vrátit zpět. Na dotazy, jak si máme vyřídit evropské papíry mimo EU odpovědět nedokázal.

Za vodou je Evropa Po necelých 8 měsících opouštíme Asii. Za tu dobu se nám stala druhým domovem

Výškové rekordy Sníh nám připadal podezřelý - cedulka v sedle 2216 m.n.m. nás dost překvapila

Náš postup se začíná zrychlovat. Už od začátku razíme heslo:"Žeru kebab, jsem doma" a poněvadž jsme hned za hranicí navštívili kebabírnu, tak blízkost domova začíná být znát. Hlavní vliv na postup ale má počasí. Projíždíme zajímavou oblastí, ale nějak nás to netáhne. Pár kilometrů odsud je Ararat - srát na to, stejně je v mlze. Podle průvodce je tu palác Iśaka Paši, který jakoby vypadl z pohádky. Přece se tam nebudeme poflakovat s nudlí u nosu. Teplota je někde mezi 5 a 10 stupni a do toho neustále slabě prší. Na Vespině už se bez rukavic jet nedá. Já jsem si pořídil červený pracovní rukavice až k lokti a teď vypadám jako vlk z jen počkej zajíci. Kozáč má motorkářský, kožený, ale letní. V dešti je to ale celkem jedno. Po jednom dni v mokrých rukavicích jsem svoje vybavení začal vylepšovat igelitovýma pytlíkama od chleba, nataženýma přes rukavice. Kozáč se tomu vysmívá a a říká, že tohle nebude nosit ani za zlatý prase. Večer po jeho turnusu na Vespině kdy má ruce zmrzlý do tvaru nosiče trubek a říká něco o tom, že si na ně nachčije, aby rozmrzly. Od té mám nové přísloví: Lepší jet s pytlikem na ruce, než smrdět močí.

Muži, ženy, mešita, mini market

    Náš hlavní cíl je v tuto chvíli město Kayseri. Tam má co nevidět dorazit náš vytoužený náhradní díl. naše oprava thajskými metodami zatím drží, ale trochu tukana podezírám, že už dost dlouhou dobu jede na naše modlitby - náš Buddha už je omodlenej až na jádro. DHL mě telefonicky ujišťuje, že je všechno v pořádku a naše pružina už je na místě. O to větší je moje překvapení, když mi zaměstnanec na pobočce říká, že tam žádná zásilka na moje jméno není. Zkoušíme to tedy ještě přes číslo balíku a tradá - balík je na světě. Někdo při přeposílání balíku vynechal moje jméno a tak je teď zásilka na jméno Osman Kavunču, z ulice Osman Kavunču Bulvari. Pro balík si ale musí pan Osman osobně, nikomu jinému ho nevydají. Ani očividný úblb v adrese a moje přesvědčování, že uvnitř je faktura s mým jménem a číslem pasu pána nepřesvědčuje.
Začínám vidět rudě. Když to řeším telefonicky se zákaznickou linkou, tak si začínám dost silně vzpomínat na svůj zážitek s karamelami. Jediné co z toho ale mám jsou vyřvané hlasivky. Bylo mi slíbeno, že to budou řešit a máme si zavolat zítra. Druhý den mi zásilku ten samý člověk bez problémů vydává a uvnitř je kromě vytouženého dílu také faktura se všemi údaji :-)

Konečně  Po dlouhých útrapách měníme přítlačné pero. Na starém je vidět prasklina, která způsobovala naše potíže

Touto dobou jsme už plně najeli na nový systém oprav. Díky tomu, že jsme se v našich strojích už milionkrát vrtali, tak se nebojíme do toho šáhnout sami i při větších zásazích. Na ty nám ale chybí sem tam nějaké nářadí a trocha zázemí. Ne že by oprava brzd francouzákem na kraji silnice neměla své kouzlo, ale když člověk vysype půl tukana do příkopu, tak se může stát, že už najde jen půlku nebo nám naopak bude nějaká ta součástka přebývat. A tak to provádíme tím stylem, že si najdeme nějakou autodílnu a na placu před ní tukana rozebíráme sami. Během toho si půjčujeme nářadí z dílny, občas chybějící šroub a někdy i samotného opraváře aby nám něco podržel. Šahat ho do toho samozřejmě nenecháme, co kdyby něco zmrvil ;-)

Díky tomu, že jsme spojkové pero rozebírali v Íránu několikrát, tak máme vše rozebráno během pěti minut. Vše projde očištěním a nazpět to trvá o něco déle, protože si dáváme záležet, ale i tak to jde jak po másle. Děda pracující v dílně bezvadně asistuje a celou dobu opravy kolem obchází a spokojeně říká "Güzel, güzel, čok guzel" - pěkný, pěkný, móc pěkný. dědu očividně potěšilo, že vidí nějaký evropany, kteří umí vzít za práci.

Pošmourno Počasí začíná stávkovat

Celou cestu Íránem nás provázelo krásné počasí a tak nás překvapilo, když nám někdo říkal, že cestou k Tureckým hranicím uvázla kolona aut kvůli čerstvě napadlému sněhu. Když vyrážíme z Tabrízu, tak se najednou počasí změní z krásného konce léta do plného podzimu se vším co k tomu patří. Cestou jsme spali na mnoha různých zvláštních místech a některá v nás zanechala trvalé vzpomínky. Například gumovníkový háj, skládka cihel, muslimský oddechový park, továrna na kuřecí maso a další. Jedno z nich bylo také na cestě k hranici. Když jsme se tam blížili, tak bylo opravdu hnusně. Snažili jsme se objevit něco se střechou a tak jsme uvítali čerstvě postavený parčík, s různými přístřešky. Protože pořád pršelo a občas to vjelo i pod stříšku, tak jsme se rozhodli pro stavbu stanu na zastřešené betonové plošince. Celé místo bylo podivně umístěné asi 5 km od městečka a přestože už padala tma a počasí opravdu stálo za vyližmisku, tak netrvalo dlouho a objevila se první návštěva. Pánové si nás jen zdáli prohlédli, pozdravili a zmizeli. Zanedlouho se objevila další návštěva tentokrát oficiálnější. Ze stanu pozorujeme partičku policajtů se samopaly na rameni a nějakých veledůležitých civilistů. Poskakují kolem stanu a chtějí vidět všechno: stan, Kozáče zavrtanýho ve spacáku i naše stroje. Moc přívětivě se netváří, ale nakonec mi jeden s úsměvem podá ruku, poklepe samopal a řekne jedinou anglickou větu za celou dobu: "We are Iran police" - My jsme Íránská policie. Pak se otočí a taky zmizí. Ještě dlouho do noci jsme marně přemýšleli, co to do prdele mělo znamenat.

Večerní zprávy Asi podezření z terorismu

    Kozáč se na začátku naší cesty rozhodl, že si nebude holit vousy. Kdybych se pro to rozhodl já, tak mi po příjezdu doma řeknou, ať si umeju bradu, protože jí mám asi zaprášenou. Ale na rozdíl ode mě Kozáč podstatně nabývá na velikosti. Časem se jeho vousům dostává obdivu a při průjezdu Íránem se poměrně dost často ozývá "Daeš". To bude asi nějaká místní obdoba ZZTop, nebo nějaká pochvala. Když se ale párkrát ozvalo anglické "terrorist", tak nám došlo, že se asi jedná o úplně jinou skupinu. Daeš je v překladu Islámský stát. Pravdou je, že kromě nejvyšších představitelů země, téměř nikdo dlouhé vousy nenosí. Zajímalo by mě, co si v tom případě myslí o vlastním prezidentovi. Ale když se podívám na Miloše, tak je mi jasné, že rozdíl mezi prezidentem a teroristou se dá velmi snadno přehlédnout.

Ranní zprávy No tak to už fakt nevím - zdrháme

S tím, jak se blížíme k hranicím nás úsměvy opouští. Hranice s Irákem, kde tou dobou islámský stát operuje, je coby useklou hlavou dohodil a možnost, že si Kozla spletou s teroristou není až tak nereálná. Obzvlášť když řídí sebevražedné vozítko obložené plynovými lahvemi a a kanystry s benzínem. Na hranicích si bereme pokoj v hotelu a po večeři se  v televizi objevuje následující fotka.
Kozáč okamžitě skáče do koupelny a vychází jako nový člověk. Já se nemůžu ubránit tomu, abych se nesmál a ještě dlouho baví pohled na Kozlovu novou vizáž s pracovním názvem "obrácenej tuřín". V ranních zprávách se objevuje nová fotografie a tak rychle překračujeme hranice do Turecka, kde se o nás možná ještě nedoslechli.

Pašířská Embargo vytváří nová pracovní místa. Pěkná práce na čerstvém vzduchu

    Hranice mezi Íránem a Tureckem je asi nejvtipnější, kterou jsme za celou dobu viděli. Na jedné straně stojí benzín 7Kč a na druhé téměř 45Kč. Embargo na vývoz i dovoz zboží, oficiálně benzín vyvážet zakazuje. A tak po celém pohraničním městečku Bazargan pobíhají chlapíci s plastovými kanystry a organizovaně je dostávají přes zeď. Místní armáda sice vypadá, že se pokouší o nějaký zásah, ale sotva se k pašerákům přiblíží, tak to vypadá jak ve výběhu surikat. Po prvním varovném signálu se všichni okamžitě propadnou do země a jen porušený ostnatý drát napovídá, že něco není v pořádku. Když vjíždíme do hraničního pásma, tak nám přes cestu přebíhá jeden štafetový běžec. Ten by mohl okamžitě reprezentovat v pašeráckém čtyřboji - vzpírání, sprint, hod kanystrem a následně skok přes zeď. Přímo na hranici mám pocit návratu v čase. Přesně takhle si představuji hranici mezi námi a Německem za totality.
Z turecké strany přichází Íránec s několika péřovými bundami v podpaždí. Zastaví ho jeden celník s poměrně vykrmeným pupkem. Vezme si jednu bundu a prohlédne si jí. Pravděpodobně dojde ke stejnému názoru jako my, že by se do ní nevešel ani po vykadění a hází jí kolegovi. Ten si jí zkusí a už je v ní zabydlený natrvalo. Původního majitele posílají dál přes hranici. Ten sice ještě trochu protestuje, ale je jasné že marně. Zkušenější "importéři" při průchodu celnicí rovnou zanechávají na stolku velitele malý balíček. Abychom si i my užili místního folklóru, tak se ukazuje, že prý máme v nepořádku razítko ze vstupní hranice. Nějakou dobu kolem toho dělají povyk, ale po nějaké době se objevilo nějaké řešení. Když už máme papíry v ruce a jeden úředník nás odvádí dál skrz hranici, tak si řekne o úplateček za pomoc. Jo chlapče, to sis měl říct, dokud jsme ještě měli papíry v nepořádku. Je vidět, že i tady se ještě mají co učit.

Tvář slunce Není to políčko pro známku nějaké malé?

Řeším náhradní díl na tuktuka. Jednou z možností co mě napadla je sehnat někoho přímo v Bangkoku, kdo by spojkové pero koupil a poslal. Když jsem oslovil tamní komunitu přistěhovalců na facebooku, tak to vypadalo hodně nadějně. Po tom co mi opravdu uvěřili, že jsme s tukanem v Íránu, tak se nabídlo asi 20 lidí, že to pro nás udělají. Bohužel se to začalo nějak vléci a tak jsem se rozhodl pro plán B - pořídil jsem díl na Ebayi. Tam se objevila jedna v Austrálii a po chvíli přemýšlení jsem ji objednal do Tabrízu, který máme po cestě k hranicím.
Některé výdaje se ukázaly dost neplánované a začal jsem mít obavy o náš rozpočet. Rozhýbal jsem "akci pohled", kdy jsme za 100kč poslali z nějaké země pohled. Na tuhle věc bylo potřeba zakoupit pohledy a zámky. Zatímco nějaké pohledy už jsme měli, známky jsme nějak nemohli nalézt. V Najafabadu jsme vyhledali místní počtu, ale člověk co měl na starosti prodej známek tam nebyl. Po půl hodině se vrátil a jeden z místních nám začal tlumočit. Když jsem se zeptal na známky do Evropy, tak poštmistr jen nechápavě přistrčil aršík známek. Vysvětlil jsem překladateli, že potřebuji vědět, kolik jich mám nalepit na pohled, aby to došlo do Evropy. Po překladu poštmistr otevřel skříň a z ní vyndal další krabici aršíků známek v hodnotách od 50 haléřů po 2 koruny. Celou situaci jsme ještě několikrát zopakovali ve stále stejné podobě. Když už byl stůl kompletně pokrytý známkami, tak jsem to vzdal. Jedna známka ale upoutala mojí pozornost. Známka s názvem Tvář slunce s portrétem Ajatolláha Khomejního pokrývá téměř celou plochu pohledu. Myslím, že by se tam ještě taktak vešla adresa. Okamžitě jsem po ní skočil a koupil jí. Takový srandy za 4kč jsem už dlouho neměl.

Hilton Pětihvězdičkové ubytování

    Při našich výletech se dostáváme kamsi na Íránskou vysočinu. Je tu dost chladno a tak zase jednou za čas stavíme stan. Když už je to skoro hotové, tak se k nám odkudsi přižene Zamyad. Nejpekelnější vůz co jsme kdy potkali. Chlapi, kteří se z něj vyhrnuli nás zvou k sobě domů. Mohla by to být celkem sranda, protože nikdo z nich neumí ani slovo anglicky, ale Kozáčovi se nějak nechce. Chlapi nám vysvětlují, že přijde "Sarde" v podle gest to je v překladu "Kosa jak prase". Děda se rozčiluje a říká něco pěti. Nerozumíme, ale když se Kozlovi nechce... Pak už to chlapíci definitivně nemůžou vydržet a vedou mě k autu, přičemž pořád ukazují pět. Ok, nasedám do auta a nechám se překvapit. Chlapi to se mnou kulí, jako když něco ukradli, buď auto, nebo mě. Během pěti minut dojíždíme k malému údolíčku, kde je ukryté malé políčko s jezírkem a na jeho konci je postavený celtový stan. Ten má uvnitř rozpálený přímotop, na zemi perské koberce a elektrickou lampu. Když mi to předvedou, tak jsem z tohoto Hiltonu absolutně nadšený a děda, který se celou rozčiloval že nechceme k nim domů, konečně září spokojeností.

Policejní svačinka O chleba se s vámi nepodělím, protože ten už jsme sežrali

    Írán má spoustu silničních kontrol. Vždy vás zastaví policie nebo vojáci, občas si jen pokecají, jindy zkontrolují doklady. Po projetí jedné takové kontroly nás dojíždí blikající policejní vůz. S klidem si necháváme znovu zkontrolovat doklady. Vzali si naše pasy a už se s námi moc nebaví. Kontrola se začíná pomalu vléct. Jeden z policistů, který v podstatě dozoruje, jestli neděláme něco podezřelého se najednou ztratí v autě. Když se znovu objeví, tak nám s úsměvem podává svačinu. Vzhledem k tomu, že chleba už byl nakousnutý, tak předpokládáme, že svačina byla jeho vlastní. Kontrola sice trvala asi půl hodiny a během ní se na nás přijelo podívat několik různých pohlavárů, ale nás už nic nedokázalo vyrušit z veselého přežvykování policejní svačinky. Až přijedeme domů tak tohle určitě napíšu do knihy přání policie ČR :D

Krvavá fontána I takhle může vypadat smuteční vzpomínka

    Tryzna za Imáma Hoseiního nás provází stále víc. Cestou potkáváme města zahalená do smutku. Průvody věřících, mrskajících se podivným nástrojem vyrobeným z řetězů a v jednom městě dokonce i s fontánou plnou rudé barvy symbolizující prolitou krev. Nejzajímavější je to ovšem v Tabrízu. Tam je největší krytý bazar na světě. Po jeho chodbách chodí velké zástupy truchlících. V jejich středu jde "předzpěvák", který udává takt a všichni sborově zpívají, bijí se do prsou a posypávají se nasekanou slámou. Na chodbách téměř není k hnutí a ačkoliv těmto zvykům nerozumíme, tak atmosféra je úchvatná. S vyvrcholením těchto oslav se také zvyšuje už tak dost vysoká pohostinnost Íránců. Začalo to tím, že nás majitel restaurace zdarma pohostil ve své restauraci, pak nám nějací lidé na ulici věnovali svou večeři a všude kde jsme se objevili jsme dostali nějaký chleba, nebo čaj. Vyvrcholilo to tím, že jsme si po tři dny nekoupili ani housku. V tu chvíli jsme už byli místními kompletně adoptovaní. Pokaždé když nás někdo obdaroval, tak jsme si jen vyměnili slova díků:"Imám Hosein bratře."

Průvody poutníků Sebemrskání "splachovadlem od záchodu" dokazuje odhodlanost pro věc

V Tabrízu jsme se také naplno rozjeli pátrací akci po nových zimních pneumatikách na tukana. Ty staré už byly natolik sjeté, že z nich čouhal kord a vzduch pomalu unikal. Naše rozmazlenost dosáhla už takové úrovně, že jsme byli rozhodnuti, že až gumy nalezneme, tak z obchodu odejdeme bez placení se slovy "Imám Hosein bratře". Jediná věc, která tomu zabránila byl absolutní nedostatek 12ti palcových pneumatik v Íránu.
Náhradní díl, se kterým jsme se tu měli setkat má zpoždění a 29. října, kdy má dorazit do Tabrízu my musíme asi o 300km dál překračovat hranice. Organizuji přeposlání zásilky do Turecka. Je to trochu problematické, protože to musí udělat odesílatel, ale daří se. Když se pak zpětně dozvídám cenu, tak mi padá čelist. Přítlačná pružina včetně poštovného z Austrálie stála 3500Kč. Její přeposlání do vedlejší země vyšlo na 4500Kč. Prý nějaké celní náklady a podobně. Kdybych to tušil, tak jí nechám Khomejnímu a dám si radši poslat jinou.

Lipová kadidelnice

Inscenace ze života Hoseiního Celé představení rušily jen sáhodlouhé projevy hrdinů, čtené přímo ze scénáře

V srdci bazaaru Průvody zabírají téměř celou chodbu

Chladné uličky Yazdu

Pouštní ráno Idyla s dvěma gazelami(místní Jemča)

Dostáváme se do srdce pouštní oblasti. Celkově byl zatím Írán chudší na zajímavosti u cesty. To se začíná měnit s tím, že se tu objevují různé pevnůstky uplácané z hlíny. Některé z nich dnes slouží jako sady chráněné před větrem a pískem. Jedeme do Yazdu - pouštního města proslulého hliněnými domy.
Na zdejších silnicích se dříve jezdila rallye Persie. Byla velice oblíbená u navigátorů. Na začátku vydal navigátor povel rovně, natáhnul si budík na 30 minut a začal dřímat. Po zazvonění budíku se protáhl a řekl:"Levá pět stupňů" a zase si natáhnul budíka. Bohužel se tou dobou používaly převážně mechanické budíky a pouštní písek způsoboval zástavy těchto jemných mechanismů. Docházelo tak k velkému počtu nehod a závod byl proto časem zrušen.
Yazd je opravdu zajímavé místo. Jeho centrum je plné hliněných domů a mešit. Na bohatších domech jsou starodávné klimatizace. Je to v podstatě komín rozdělený na dvě části, vystrčený nad úroveň okolních střech. Sbírá pouštní větry a v domě je pak příjemný vánek.
Přes noc zase chrníme v poušti. Ráno vyrážím s tukanem zkratkou ke hlavní silnici. Přede mnou je na cestě písek, tak to trochu rozjedu ať to má švuňk. Podařilo se mi ujet asi dva metry, než se tukan zahrabal. Ven ho dolujeme skoro hodinu. Není nad ranní rozcvičku.

Páteční mešita Téměř každé větší město má páteční mešitu

    Další zastávkou je Isfahán. Couchsurfing se nám podařilo sehnat v Najafabadu asi 30 km od města. Adresu hledáme podle GPS, ale ani to nám moc nepomáhá - mapy prostě nejsou. Místní nám s adresou poradit nedokážou, ale všichni chtějí pomoci. V záplavě lidí se najednou objevuje člověk, u kterého máme bydlet. Jeli s rodinou kolem a poznali prý tukana. Ještě že jsme nepřehlédnutelní.
Payanova rodina jsou všichni ortodoxní muslimové. Vůbec to nebrání tomu, abychom se bavili o věcech, které jsou pro ně tabu, jako je například pojídání vepřového. Nejzajímavější střet kultur ale nastává, když si řeknu o čaj bez cukru. Všichni se strašně diví proč. V Íránu se čaj pije silně slazený. Sklenička má cca 1dcl a z toho skoro třetina je cukr. To zase nechápeme my. Payan nám vysvětluje, že čaj je něco jako zákusek. Když nás pak bere na návštěvu k tetě, tak se dokonce takovýto čaj zajídá sklíčky kokosového cukru.

Kouřovod Kódová řeč nám dovolila obdivovat některé skvosty bez obav o zbytečnou pozornost

    Isfahán je krásné historické město. Mě úplně fascinuje místní Jamia Masjid (páteční mešita), kam byl zasazený román House of mosque. Na jednom náměstí visí obří portrét Ajatolláha Khomejního a současného prezidenta Hasana Rúháního. Ty nás fakt baví. Dozvěděli jsme se, že pomlouvat někoho z nich je v Íránu trestné. Nejen z tohoto důvodu jsme si vyvinuli vlastní kódovou řeč. Pokaždé když narazíme na takovéhle výstřelky, tak se ozývá: "Ty vole čum na ty kouřovody, to je rachot". Nám je jasné, že se bavíme o Khomejním, ale místní o tom nemají ani ponětí.

Íránská kráska

    V Íránu se pro mě stal problém fotit ženy všeobecně. Když jsme se na začátku ocitli v baště islámu - Mashadu, tak se mi stávalo, že jakmile jsem vytáhnul na ulici foťák, tak si kolemjdoucí ženy začaly zakrývat tváře šátkem. A to i když jsem zrovna šel fotit třeba mešitu. Podobné to bylo i později a tak jsem postupně přestal zkoušet fotit portréty žen úplně. V Isfahánu jsme navštívili mosty, které jsou na téměř vyschlé řece. Pod jejich oblouky se spousta místních ukrývá před horkem. Poskakoval jsem ze sloupku na sloupek, když najednou jsem měl v cestě hlouček místních krasavic. Ty se rozprchly ze svých míst, aby mi udělaly místo. Začal jsem jim ukazovat, že to je v pohodě a dali jsme se do řeči. Pak jsem prohlásil, že si je vyfotím a k mému obrovskému překvapení se holky upravily a začaly pózovat. To vše k velkému zděšení  místních mladíků :D

Moharam Dospělí chlapi brečí zasaženi poutavým vyprávěním

O něco později jsem se dal do focení nějaké události, která se tu odehrávala na ulici. všude se tu pohybovala spousta chlapů v černém a na rohu rozdávali zdarma čaj, na který jsme byli okamžitě pozváni. Dali jsme se do řeči se dvěma fotografkami, které nám vysvětlily, že se jedná o tryznu za proroka Hoseiního. Ten byl zbaběle zabit před 1400 lety. Negin - jedna z našich nových průvodkyň, nás dostává do míst, kam ani ona sama nemá přístup. V jednom stanu je shromážděno několik set mužů a před nimi na je pódiu vypravěč, který živě povídá o utrpení proroka a a jeho smrti. Všichni v sále brečí jako kdyby Hoseiní umíral právě teď. Je to celé natolik působivé a je tu tak zvláštní atmosféra, že kdyby mě náš uvaděč nepobídnul k focení, tak bych to snad ani neudělal. Negin s kamarádkou nám ještě ukázaly hodně zajímavých míst v Isfahánu, mezi jinými i křesťanský kostel, který vypadal úplně jako mešita jen na vrcholu místo půlměsíce stál kříž.

Kvíz Jeden člověk není Íránec. Který?

    Jednoho rána zjišťujeme, že nám chybí šroub na dolévání oleje do převodovky. bohužel to dost cáká a tak přichází radikální řešení. Fiknu nějakou íránskou bezinku a trochu jí přihobluju, pak se to narve do převodovky a můžeme zase frčet. V jednom městečku mi připadá, že něco cinká na motoru a prohlídka odhaluje prasklej držák alternátoru. Nedaleko je dílnička a tak hned parkujem. Začínají se dít věci, na které jsme si už dávno odvykli. Chlapík si bere držák a místo aby ho přišlápnul na zemi pantoflí, a slepil svářečkou, tak ho bere do dílny. Upíná ho do svěráku! Sváří ho rovně!! A nakonec ho krásně do dohladka obrušuje!!! Neuvěřitelné! Dokonce myslím, že ani nepobíhal po dílně ve flipflopech(žabkách). Během zevlování si vzpomínám na ztracený šroub. Když osazenstvo dílny spatří naší ucpávku, tak se dost baví. Pobíhám po dílně a hledám podobný šroub. Mistr mě zastaví, změří si závit a na soustruhu nám vytočí perfektně pasující náhradu. Po dílnách Indie, kdy si celé Dillí půjčuje jednu vrtačku, nám to připadá jako kosmická technologie. Chlapíci nakonec odmítli nechat si zaplatit, pozvali nás na oběd a po chvíli i na přespání doma. I když to zní lákavě, tak je ještě brzo a my máme po dlouhé době bez strojů strašlivou potřebu jet.

Širaz Staré město v Širazu je opravu působivé

    Pohostinnost místních nás dokonale zkazila a abysme nezpychli, tak nás karma hned trochu poškádlila. Kozáč se prsí, že tady Íránu najdeme ubytování úplně kdekoliv, na ulici nás prostě někdo adoptuje. Dojíždíme do Širazu. Domluvený couchsurfing nám padnul a tak zkouším domluvit jiný. Něco by se dost hodilo, protože začíná zlobit tukan a vypadá to na větší opravu. Po dvou hodinách se začíná stmívat a zatím nás nikdo neadoptoval a ani couchsurfing se nedaří. No nic, jedem do pouště za město. Během odjezdu mi zvoní telefon a jsme zachráněni. Jeden týpek nás bere k sobě domů, kde je podzemní garáž a spousta místa na opravy. Karma se umoudřila.

Továrna na víru

    Další den se vrháme do oprav. Nevystavuje nám pořádně spojka a tak se blbě řadí. Na křižovatkách musíme tukana dokonce chcípat, protože motor pořád zabírá. Spojku už jsme kontrolovali a vypadá celkem Ok. Po vyndání převodovky objevujeme, že je pravděpodobně špatné přítlačné pero na spojku. To bohužel mezi našimi náhradními díly chybí. Na Vespině objíždím město a narážím na obchůdek, kde mi pomáhají a obvolávají všechny obchody v okolí. Pán mi často říká, že miluje ČR, což mi hlava úplně nebere. Často se stává, že lidé začnou s podobnými řečmi, ale  tohle je jiné. Když se na to ptám, tak vytahuje náhradní díly s nápisem "Made in Czech republic" a říká, že jsou skvěle vyrobené. Nakonec mám dojet do centra Širazu, do obchodu s Japonskými autodíly. Musím taxíkem, protože brzy zavírají  a jinak bych to prý nestihl. To se mi příčí. Taxi je drahé, ale musím. Do obchodu dorážíme 10 minut před zavíračkou. Slovy klasika:" Tam sedí taký můdrý mudřec, taký bleděmůdrý". Pero nemá a prý ho neseženeme v celém Íránu. To mu celkem věřím, protože místní vozový park je dost omezený. Nakonec něco povídá taxíkářovi a že prý mu mám dát telefon na svého mechanika. Po nějaké době vysvětlování že jsem svým vlastním mechanikem, mi dává radu, že tam mám nacpat podložky. Tahle rada nás vyšla na 400kč, ale hned po návratu se do toho pouštíme.
    Na první pokus tam cpeme nějaké podložky co jsme vyhrábli v našich dílech. Převodovka zpátky. Vypadá to slibně, spojka vystavuje. První rozjetí a tukan se skoro nehýbe. Moc tlustý podložky. Druhý pokus. Převodka ven nový podložky, a zase namontovat převodku. Tentokrát spojka nevystavuje - tukan zabírá i při sešláplý spojce. Dochází na thajské technologie. Přidáváme podložky vyrobený z plechovky od piva. Převodka ven a zpátky. Tukan rozeznává servis ve stylu své domoviny a vše funguje jak má. Oprava je to nouzová a musíme to řešit dál, ale v tuhle chvíli vrčíme a co si může člověk víc přát.

Persepolis Brána světů mi pořád připomíná film Nekonečný příběh

    Z místních památek mě zajímá Persepolis - palác perských vládců. Blížíme se už za tmy. Měli bysme být pár kilometrů odtamtud a tak hledáme místo na spaní. Jedem po polňačce a na ní je maličký lesík a baráčkem. Vypadá to jen na boudu s nářadím. Sotva se uvelebíme a už přijíždí nějakej chlapík na motorce. No snad nás nevyhodí. Ukazuje, že je to Ok a něco kutí v boudě. Za chvíli se vynoří a táhne žárovku s drátama. Pověsí jí na strom nad náma a dráty připojí na prasáka na pojistky na sloupu. Pak nám ukáže, že až půjdem spát, tak to máme jen vytáhnout. Naskočí na motorku a je pryč.
    Ráno po probuzení přijíždí další motorka. Tentokrát dva chlapíci a rovnou do boudičky. Spouští vodu, která proudí z trubky u našich spacáků do zavlažovacího kanálu. Pořád nám naznačují,  že se můžeme umýt. V pohodě, když tak později. Chlapíci teď už jen sedí a pozorují, jak voda teče. Zavlažování je krásná práce. Po chvíli se přece jen opláchnem, když už to tu máme přímo u zadku :-) Sotva se oba umejem, tak se hydroinženýři seberou, vypnou vodu a odjedou. Tak tohle byl open air hotel i s pokojovou službou a ještě s výhledem na palác.

Zase na cestě Vpravo je vidět darovaná Pepsi :-)

    Znovu jsme začali řešit otázku jízdy na benzín. Tady v Íránu je jeho cena na 7,5kč za litr. Místní jsou naštvaní na vládu, protože ještě před pár lety byla cena desetkrát nižší. Pravděpodobně dost ušetříme. Z doků jsme ujeli na benzín asi 30 km. Občas to chcípalo a bude to chtít doladit. Sháníme kanystr, který by sloužil coby nádrž. Když se začnu vyptávat Omida, jak to říct ve farštině, tak se ptá, proč to hledáme. Po vysvětlení nechápavě říká:"Proč to sháníte, když můžete jet na plyn? Mají ho všude a je to za pakatel a lahev máte za 200kč.". Super. Okamžitě vyrážím na nákup. Láhev byla nakonec dražší, ale při ceně 3,50kč/kg se nám to vrátí, i kdyby jsme měli lahev zahodit. Íráncům se naskytl pohled, který očividně ještě neviděli. Lahev jsem dal na stupačku, přišněroval a nohy jsem si dal na bombu. Se svýma dlouhýma nohama jsem měl kolena skoro až u uší. Zároveň jsem tak přišel o zadní brzdu. A protože přední je spíš na ozdobu, tak jsem zácpami Bandar Abbásu pomalu projížděl tak abych nemusel brzdit. Holt zvyky z Asie jsou už dost natrvalo v mojí krvi. Jak se tvářili Íránci snad ani nemusím psát :-)

Koráb pouště Velbloudi v nás viděli konkurenci a tak povýšeně odcházeli

   Všechno je připravené, takže zase vyrážka . Místní silnice nám berou dech. Krásný hladký asfalt. Řídký provoz a do toho krásně prostorné dva pruhy v každém směru. Silnice jsou tu zajímavě řešené. Protisměrné pruhy jsou stavěné nezávisle na našich, takže většinou je mezi nimi třeba 30m, někdy jede každá po jiné straně údolí a někdy se kříží a jedou vedle sebe prohozené.

   Už během prvního dne na silnici se dějí podivnosti. Jedu si tak s princeznou po silnici a najednou ke mně přijíždí auto. Chlapíci mi ukazujou, ať zastavím, nebo zpomalím. Ok, asi si chtějí povídat. To se stává celkem často a postupem času jsme to začali ignorovat, protože bysme nikam nedojeli. Ale mám dobrou náladu, tak pokecáme. Zpomalím, auto přijede vedle mě, sjede okýnko a přívalu slov se vysune ruka s vychlazenou plechovkou pepsi. Hlava mi to nebere. Za ní ještě nabízí víno z lahve, ale do toho radši nejdu. Přece jen je to země s prohibicí a jako cizinci máme u policie jinej metr než místní.

Pohled z hor Nádherné Íránské silničky nás fakt bavily

  Okraj silnice je podobně jako u nás označený "budícím proužkem". Tady je udělaný tak, že je vyfrézovaný celkem hluboko do silnice. Při přejezdu na tom princezna docela zajímavě tancuje. To mě dost vytrestalo. Jel jsem po krajnici z druhé strany proužku a najednou mám v cestě pneumatiku z náklaďáku. Zleva právě jeden projíždí. Přes proužek se mi moc nechce, aby mě to náhodou neposlalo rovnou pod kola. Mezi proužkem a pneumatikou ještě kousek zbývá, tak to tam pošlu, snad to vyjde. Když už si myslím, že je všechno v pohodě, tak najednou rána jak když mě kopne velbloud. Naštěstí jsem to ustál, ale hned stavím. Nechápu to, prohlížím princeznu a je jasno. Jediná věc, která vyčnívá je startovací páka, která dostala takovou ránu, že je teď ohnutá. Vespina je jinak v pohodě a tak lehce otřesenej pokračuju v jízdě. Pro příště už takovýhle hry hrát nebudu :-)

Zamyad - konkurent tukana Ekonomické emabrgo má za následek vznik unikátních vozidel

    V Íránu jsme o něco dříve než naše stroje a tak do přístavu nemusíme pospíchat. V Mašadu je hrobka imáma Rezy, jeden z největších a prý nejkrásnějších náboženských komplexů v Íránu. Když se tam pokoušíme vejít, tak nás zastaví bezpečnostní kontrola kvůli foťáku. Zároveň nás odvedli k budce, kde nám byl přidělen průvodce. Ten nám vysvětlil, že tam všichni průvodci dobrovolničí a pustil nám video představující hrobku. Poté nás i s balíčkem materiálů prohání po komplexu. Tahá nás jak kočka koťata a my jsme z toho trochu zpruzelí. Nic moc nám neříká (kromě toho, kde jsou záchody) a diví se, že se na nic neptáme. Ok, tak jdeme na to:

-"Kdy bylo tohle místo založený?"

- "Nevím to přesně, ale už je to dlouho."

- "Aha. Kdo to byl ten imám Reza?"

- "To byl jeden náš svatý muž."

- "Aha. Díky."
No tak to jsem se ani nemusel ptát ;-) Do vnitřních nádvoří mají přístup pouze muslimové a pokaždé, když se chci jen přiblížit, třeba podívat se na výzdobu zdi, tak mě průvodce napomíná. Tak toho nám byl čert dlužnej. Největší zajímavost jsme prošli za 20 minut a už nevíme co tady. Mnohem později, když jsme byli na návštěvě v jedné silně věřící rodině, tak se paní domu rozčilovala nad tím, že cizinci nemají přístup k tomu nejkrásnějšímu místu v celé zemi. Očividně ne všichni mají na věc stejný názor co duchovní.

Přístavní příroda Hejna plameňáků jsem tu opravdu nečekal

   Začali jsme se posouvat směrem k dokům. K tomu jsme využili místní autobusy, které nás dost bavily. Dálkové autobusy jsou téměř všechny klimatizované a jen co se autobus rozjede, začne autobus obcházet chlapík. Asi počítá cestující. Když dojde k nám, tak řekne "Hello mister" a hodí po nás krabičky s obrázkem autobusu. Ty vole angličák! Jak jsme na to nebyli připravení, tak jsme tím oba dostali do hlavy. Po otevření nacházíme sušenky a kelímek na pití. Takovejhle servis si nechám líbit. Oproti českýmu autobusu, kde mě před nedávnem řidič donutil sníst koblihu před autobusem, abych mu to tam nezasvinil,je tohle přístup náš zákazník, náš pán.

   Do Bandar Abbásu přijíždíme asi v 5 ráno. Když autobus staví na první zastávce, otevírá dveře a děje se něco podivného. Kompletně všechna okna se zevnitř zamlží a autobusem prochází zvláštní klima. Při výstupu nás to praští do ksichtu. Ještě je tma, ale teplota je někde kolem 35 stupňů a vlhkost taková, že člověk musí dělat tempa, aby se rychlejš pohyboval. Zatímco v Mašadu jsme si na noc brali spacáky, tady si možná budu sundávat i trenky. Snídáme po houmlesácku na břehu moře a překvapuje nás něco, co bych tady nečekal. Příroda. V největším Íránském přístavu se po pláži prochází hejno plameňáků.

Vrcholné soustředění Opětovné sestavení tukana musí být precizní

   S Couchsurfingem máme neuvěřitelné štěstí. Když se s naším hostitelem bavíme o našich plánech a starostech s vyloděním, tak si bere naše papíry o přepravě a začíná to obtelefonovávat. Omid je zaměstnanej přímo v našem přístavu. Na vysvobození našich mazlíků musíme mít celního deklaranta, protože do doků sami nesmíme. Omid to nedělá, ale jeho soused přes chodbu jo a že jsme kamarádi, tak nám udělá cenu.

   Náš deklarant nemluví anglicky, ale pomocí Omida všechno zvládáme a během 2 dnů jsou naše stroje venku. V docích je zajímavý přepravní systém. Soukromé vozy sem smějí jen na zvláštní povolení a tak dopravu zajišťují taxíky, které mají jednotnou sazbu 600 Kč/hodinu ať jedou nebo čekají. Když náš deklarant někam jede, tak počítáme každou vteřinu. První den v podstatě jen trávíme po kancelářích a na lavičce v čekárně, ale po návratu nám Abbás ukazuje video z otevření bedny. Když objeví tukana, tak se všichni dali do smíchu a někdo to okomentoval, že by s tím nejel ani do sousední vesnice. Beast vypadá bez střechy opravdu strašidelně.