Paláce Orčy

    V cestě nám také leží místo jménem Orča. V životě jsem o tom neslyšel. Má tam být nějaká pevnost či co. No stejně tamtudy musíme, tak se uvidí. Pohled, který se nám po příjezdu naskytl byl neuvěřitelný. Na obrovské ploše se rozkládají velké a malé paláce, chrámy a zahrady. Něco už je pohlcené džunglí, ale většina je v různých stádiích opravenosti. Celý ten obraz vypadá jako z nějakého Zemanova filmu. Náš kamarád Deepak, který pracuje v Anglii říkal, že mu anglické památky připadají nudné. Vleze se tam a za hodinu je po všem. Teď už to chápu. Po celém dni ještě nemáme prochozenou ani polovinu památek.

Smí se všude Omezuje se jen klackem po zádech

     Celkově se Indická představa o návštěvě památek dost liší od naší. Památky jsou tu volně přístupné - chcete na hradby? Proč ne? Co není zamčené, tam se může. Když se někam nesmí, tak tam stojí pohůnek a odhání lidi klackem. K čemu nápisy, stejně by to nefungovalo.

Obří chrám je centrem celé Orčy

    Tady v Orče mě čich uchránil před trapasem, který bych těžko vysvětloval. Některé památky jsou pobořené a když se tam chcete podívat, tak se musí něco přelézt, přeskočit, podlézt. Nic neobvyklého na ruinách. Uprostřed polí jsou malé chrámy a nedaleko nich cosi udržovaného v barvách islámu. Jdu na průzkum a dorážím k polorozpadlé zdi. Na druhou stranu vidět není a než hledat vchod, tak bude jednodušší to přelézt. Už se na to chystám, když najednou cítím vonné tyčinky. Asi tu někdo je, radši to obejdu. Když jsem nahlédnul vchodem, tak jsem objevil muslimský hřbitov. Přímo pod zdí, kterou jsme hodlal zdolat, se modlila skupina muslimů. Jestli tam probíhal pohřeb nevím. Stačilo objevit se ve vchodu a dostal jsem spoustu pohledů říkajících, že nejsem vítaný. To by byla celkem dost sranda, kdybych doskočil přímo mezi ně se slovy "Ahoj pánové, jsem rád, že vás poznávám." Myslím, že by mi nepomohl ani Kozáčův plnovous.

Stopaři umí i pobavit Kozáčovi svatí mužové

    Kozáčova veselá stopovací historka vypadala celkem nevinně. Zastavil dvěma svatým mužům, kteří se potulují po celé Indii s bandaskou v ruce, do které dostávají od věřících almužnu. Výborný, vždycky rádi vozíme zajímavé pasažéry. Po 20 km stavíme a já se připravuju na focení. Chlapíci začínají běžný rituál - ukážu snahu o zaplacení, snad nebudou nic chtít. Do téhle hry většina Indů nevkládá celé srdce a ani tyhle dva nejsou žádnou výjimkou. Ale po tom, co jim Kozáč oznámil, že je to zdarma začíná hra, kterou ještě neznáme. Chlapíci začali na Kozlovi žebrat, že mají hlad. Chvíli jsem nevěřil svým očím a Kozáčovi to přišlo tak neuvěřitelné, že to nepobral dokud jsem ho na to neupozornil. Holt kdo umí, ten umí.

Zašlé mozaiky

    Cesta do Dillí vede přes jedno z nejznámějších měst v Indii - Agru. Už před léty jsem se zařekl, že se do největších veřejných záchodků - Taj Mahalu - nikdy nepohrnu. Ne že bych nějak lpěl na tom, co jsem v minulosti prohlásil, ale to turistický peklo, který tam panuje mě silně odrazuje a když si vezmu cenu vstupenky jak na Hlubokou, tak to už vůbec nehrozí.
    Jedeme ale kolem a tam mi přišlo vtipné, že bysme si zajeli jen k plotu a vyfotili naše mazliky pro sponzory a padali dál. Jedeme podle značek a cpe nás to do uzounkých uliček, totálně ucpaných auty. Když se konečně dostáváme tam kam směrují všechny nápisy, tak končíme u policejního zátarasu daleko z dohledu Taje. Vracet se nemá cenu, jedem dalšími uličkami pryč. Dostáváme se do úplného bludiště, kde se téměř nedá projet. Bloudíme asi půl hodiny bez jakéhokoliv většího úspěchu. Místní nám ukazují cestu, ale za dvěma zatáčkama už jsme zase v háji.

Ujímají se nás nějaký dva kluci na motorce a vedou nás dál. Je to trochu zmatek a v jednu chvíli projíždím tukanem těsně kolem chlapíka s kolem. Jak se ukázalo, bylo to až moc těsně. Jak jsem se něčemu vyhýbal, najel jsem mu kolem na zadní kolo a přejel jsem mu stojánek. Ten je přidělaný přímo pod kolo a jak se ohnul, tak mu to prostě nejde. Nastává scéna jak z filmu Bláznivá dovolená v Evropě. Chceme chlapíkovi pomoct, ale on říká, že to je v pohodě. Snažíme se mu nacpat nějaké peníze, ale ty taky nechce. Náš doprovod křičí, že to je v pohodě a ať jedem. Psycho!!! Omlouvám se poněkolikáté a pokračujem dál. Za chvíli jsme na silnici. Další pokus už nedáváme. Na jeden den bylo srandy až moc. Opouštíme Agru a Taj vidíme z dálky. Agru mám rád ještě méně než předtím :o)

Ne všechny cesty vedou do Dillí Naše mapa očividně nepočítala s přehradou. Brodit jsme radši nezkoušeli

Orčské dvojkozí Natolik si notovali, že nás koza poprosila o momentku

Vesnická idyla