Po návratu do Palwalu rozjíždíme poptávku kolem poslání strojů po zemi do Iránu. Zdá se, že to není možné. Pro hledání je potřeba internet a ten máme přes mobil. Potřebujeme dobít kredit a tak se vydávám do krámku vedle. Teď trochu přepnu na vyprávění z Kozáčova pohledu, protože mě pak dost bavilo jak to celé vypadalo.
Martin odešel do krámku a vrátil se až po půl hodině. Od pohledu trochu nasranej a s pikslou v ruce. Ptám se, jestli má nabito a prej ne. Ale že má karamely. Tys koupil karamely? Ne ukrad! Co to? Co se stalo?
No v krámě jsem si vybral, že chci 1 GB dat za 280 rupek(110 Kč). Chlapík vzal svůj mobil a naťukal to tam. Zaplatil jsem a přišla mi SMS o dobití. Je to tu trochu zmatečný a tak to radši kontroluju a hned vidím, že data mám 0 MB a telefonování 10 rupek, což už tam bylo. Jdu s tím na chlapíka, kterej umí asi 10 slov anglicky. Ukazuju mu to a je z toho vyjevenej. Nějakej týpek trochu mluví a tak to řešíme přes něj.
- Prej odkud je ta SIMka.
- Z Biharu.
- Ale tady na nabídce je napsáno, že to platí pro Haryanu.
- Neumím hindí, tak jak to mám vědět? Hovory už jsem dobíjel(dokonce v tom samým krámku) a nikdy nebyl jedinej problém.
- Tady je telefon na zákaznickou linku, vyřeš si to, můj problém to není.
- To teda je, já nejsem prodejce, to jseš ty a zaplatil jsem ti za něco, co jsem nedostal.
- Není můj problém. Vypadni!
- Neodejdu, dokud se to nevyřeší.
Chlapík na mě začal řvát, abych vypadnul, tak jsem začal řvát taky až se do krámu nacpalo asi 10 lidí. Nejvtipnější bylo, že jsme oba řvali co to šlo a pak, když se objevilo něco, co by mohlo pomoct, tak jsme to v klidu zkusili a pak se zase začalo řvát. Když jsem řek, že zavolám policajty, tak se chlapík potěšeně usmál a že do toho. Došlo mi, že tam se pomoci nedomůžu. No tak když je to takhle... Rozhlídnul jsem se po krámě plným blbostí za 10 rupek po něčem, co má nějakou větší hodnotu a budem to schopný využít. Popadnul jsem pikslu karamel a totálně nasraně jsem odkráčel. Chlapík to celý pozoroval a nezmohl se na nic jiného, než že za mnou vylez na ulici a koukal jak odcházím. Tak takhle jsme přišli k mlsání na 2 týdny.
Opětovně rozmýšlíme nad budoucností výpravy. Možnosti máme tentokrát jen dvě. Skončit, nebo poslat stroje lodí do Iránu a pokračovat. Vypadá to spíš na konec. Peníze nás dost omezují a čas taky. Ale chtělo by to něco zajímavého na závěr. Napadají mě dva různé nápady. Buď poušť Radžastánu, nebo Himalájské kopce. B je správně. Zkusíme dojet do Ladakhu, uvidíme, jestli to půjde. Místy silnice šplhá nad 4000 metrů.
Cestou začínáme chápat co jsou Dharamšaly. Jsou to hinduistické ubytovny pro poutníky a chudé lidi, přidružené k chrámu. Je to to nejzákladnější ubytování, kde se lidé koupou na dvoře, ale nám to příjde bezva. Jsme tak ještě blíž normálním lidem. A ještě je to způsob opravdu levného ubytování. Na naší cestě do hor zastavujeme v Nahanu, který je v krásné kopcovaté krajině. Nacházíme další dharamšalu(už asi čtvrtou) a tak tam kotvíme. Místo je to nádherné. Starobylá budova s obrovskou terasou, ale bohužel to tu nějak vázne s čistotou. Zatímco v ostatních dharamšalách vládnul pořádek, tady jsou záchody, kam se člověku opravdu nechce(nebudu rozvádět, nevím jestli nejste po jídle) a pokoje jsou cítit zatuchlinou. Mno už jsem spal v horším :o) Postel také není nejčistší, ale naštěstí jsou tu krásně čisté přehozy. Jak si tak připravujeme postele, tak vidím na prostěradle lézt broučka. Začínám mít podezření. Žijeme v moderní době a tak než brouček dojde z jednoho konce notebooku na druhý, tak má jméno. Bohužel jeho jméno je Bedbug - čili štěnice domácí. Pro ty co netuší - štěnice jsou špatně zničitelné, živí se lidskou krví a jejich kousnutí není cítit, protože používají anestetikum. Na to je většina lidí alergická a tak dostane kopřivku, která prý svědí až neuvěřitelně. Obvykle ale až týden po kousnutí. Máme se na co těšit.
Začíná boj. Batoh opírám o stěnu, aby mi tam nevlezly štěnice z postele. Lezu pod matraci abych se přesvědčil, jestli tam nějaké nenajdu. Objevil jsem asi 3 a hned je zabil. Kozáč to moc neřeší. No do rána to překousnem a snad to nebude tak hrozný. Beru si čelovku a jdu ještě na průzkum. Náhodou jsem si posvítil pod poličku a málem to se mnou švihlo. Je tu nechutné hnízdo připomínající plesnivé pavučiny a tam jsou stovky štěnic. Pod druhou poličkou to samé. Hádejte, kam jsem si opřel batoh? :o) Blíž už to nešlo, to bych ho musel pověsit :o) Samozřejmě už je tam mám. Okamžitě balíme věci a jdeme spát na terasu pod širák. Skoro dvě hodiny prolézám všechny věci a ničím každého broučka co najdu. Štěnice jsou úporné na likvidaci, ale nemají rády teplo a sucho a tak nezbývá než doufat že se jim náš nomádský způsob života znelíbí a ty přeživší nás někde opustí.
Pokračujeme do Šimly, horské stanice z dob kolonizace. Po pláních nížinné Indie je to nádhera. Všude kolem kopce, sice zamlžené, ale jsou tam. Dokonce i vedro se postupně snižuje. Při vjezdu do Himáčál pradéše, hornatého státu rozkládajícího se na úpatí Himaláje byly na pár kilometrů silnice hrozně rozbité a tak jsme se obávali,, jak to bude vypadat dál. Ale tady jsou silnice opravdu luxusní a provoz až na pár výjimek taky pohoda. Jízdu touhle oblastí si opravdu vychutnáváme. Šimla je dost náročná na průjezd, jako většina horských měst Indie. Se svojí výškou 2300 m.n.m. je to zatím nejvyšší místo, kam jsme se podívali. Tuktuk celou dobu lavíruje mezi 2kou a 3kou. Tady nahoře nabírám jednoho člověka a najednou mi to vůbec nejede. Jednička do kopce a zase nic. Že by vliv nadmořské výšky? To jsem měl v plánu větší kousky. Ještě jeden pokus. Aha, tak on mi dochází plyn. No tak to ještě nějakou šanci máme.
Les kolem nás se změnil z tropického bambusového na krásnej hustej jehličnatej. Skoro jako doma. Ale něco je trochu jinak. Lesem si pobíhají opice. Oproti těm opelichaným potvorám z nížin jsou krásně huňaté. Ale potvory jsou to stejně :o) Co dělají v zimě, když tady napadne sníh netuším. Asi hibernují, nebo se mačkají někde v dharamšale.
Poptali jsme několik společností s lodní dopravou. Pozemní doprava přes Pákistán, kterou se některé spediční společnosti pyšní, možná není. Všichni naslibovali hory doly, ale místo toho zbylo moře. Probíráme to pořád dokola a když přijde první celkem rozumná nabídka, tak po chvíli dohadování docházíme k rozhodnutí, že do toho jdeme. Finančně to bude hodně náročné a dokud neopustíme krajinu, kde je potřeba karnet, tak i finančně riskantní, ale snad to bude stát za tu legraci.
Otáčíme zpět a začínáme vyřizovat potřebné formality. Jako první jsou to Iránská víza. Dokud je nebudeme mít, nemá cenu lodní dopravu vůbec rozjíždět. Co kdyby to nevyšlo. Irán má dost zvláštní styl žádosti o víza. Nejdříve se musí požádat přímo v Teheránu někým z Iránu, po schválení vládou dostanete potvrzovací kód a s tím můžete na ambasádu, kde vám vyřídí víza. Dříve bylo nutné posílat pas do Iránu nějaké cestovní agentuře, dnes je to již možné udělat online. Po zažádání jsme se rozhodli, že když už musíme čekat, tak alespoň dáme do pořádku naše stroje. A nejlepší bude to udělat někde, kde se v tom můžeme vrtat, dostaneme chybějící díly a kde to bude celkově v pohodě. Kotvíme opět v Nahanu. Dharamšale se vyhýbáme obloukem, aby něco nepřeskočilo :o) Vyřizování žádosti bude trvat, takže žádný spěch.
Časem začínáme být v Nahanu dost populární. Tukanovi tady říkají Tempu. Občas když zabloudíme do vzdálenějších míst, tak zachytíme v rozhovorech věci jako juróp, tuktuk, tajlend a přitom víme, že jsme se tu s nikým nebavili. Některé zprávy cestují rychleji než my. Ale to zas není takový problém. S přibývajícím časem se dějí i zvláštnější věci. Jeden den jsem šel do krámu a chtěl jsem metr suchého zipu. Chlapík dělal kolem ceny nějakou srandu a pak povídá že to je dárek. Nic nechce. Ok, díky. Později ten samý den jdu do jiného krámku, sháním těsnění na plynovou hadici. Chlapíci vysypou všechno co mají na pult a po kommpletním přehrabání nacházíme podobné. Cena? Zdarma. Ještě mě na odchodu zastaví a dají mi čaj. Co se to děje? Že bych měl narozeniny a nevěděl o tom?