Zamyad - konkurent tukana Ekonomické emabrgo má za následek vznik unikátních vozidel

    V Íránu jsme o něco dříve než naše stroje a tak do přístavu nemusíme pospíchat. V Mašadu je hrobka imáma Rezy, jeden z největších a prý nejkrásnějších náboženských komplexů v Íránu. Když se tam pokoušíme vejít, tak nás zastaví bezpečnostní kontrola kvůli foťáku. Zároveň nás odvedli k budce, kde nám byl přidělen průvodce. Ten nám vysvětlil, že tam všichni průvodci dobrovolničí a pustil nám video představující hrobku. Poté nás i s balíčkem materiálů prohání po komplexu. Tahá nás jak kočka koťata a my jsme z toho trochu zpruzelí. Nic moc nám neříká (kromě toho, kde jsou záchody) a diví se, že se na nic neptáme. Ok, tak jdeme na to:

-"Kdy bylo tohle místo založený?"

- "Nevím to přesně, ale už je to dlouho."

- "Aha. Kdo to byl ten imám Reza?"

- "To byl jeden náš svatý muž."

- "Aha. Díky."
No tak to jsem se ani nemusel ptát ;-) Do vnitřních nádvoří mají přístup pouze muslimové a pokaždé, když se chci jen přiblížit, třeba podívat se na výzdobu zdi, tak mě průvodce napomíná. Tak toho nám byl čert dlužnej. Největší zajímavost jsme prošli za 20 minut a už nevíme co tady. Mnohem později, když jsme byli na návštěvě v jedné silně věřící rodině, tak se paní domu rozčilovala nad tím, že cizinci nemají přístup k tomu nejkrásnějšímu místu v celé zemi. Očividně ne všichni mají na věc stejný názor co duchovní.

Přístavní příroda Hejna plameňáků jsem tu opravdu nečekal

   Začali jsme se posouvat směrem k dokům. K tomu jsme využili místní autobusy, které nás dost bavily. Dálkové autobusy jsou téměř všechny klimatizované a jen co se autobus rozjede, začne autobus obcházet chlapík. Asi počítá cestující. Když dojde k nám, tak řekne "Hello mister" a hodí po nás krabičky s obrázkem autobusu. Ty vole angličák! Jak jsme na to nebyli připravení, tak jsme tím oba dostali do hlavy. Po otevření nacházíme sušenky a kelímek na pití. Takovejhle servis si nechám líbit. Oproti českýmu autobusu, kde mě před nedávnem řidič donutil sníst koblihu před autobusem, abych mu to tam nezasvinil,je tohle přístup náš zákazník, náš pán.

   Do Bandar Abbásu přijíždíme asi v 5 ráno. Když autobus staví na první zastávce, otevírá dveře a děje se něco podivného. Kompletně všechna okna se zevnitř zamlží a autobusem prochází zvláštní klima. Při výstupu nás to praští do ksichtu. Ještě je tma, ale teplota je někde kolem 35 stupňů a vlhkost taková, že člověk musí dělat tempa, aby se rychlejš pohyboval. Zatímco v Mašadu jsme si na noc brali spacáky, tady si možná budu sundávat i trenky. Snídáme po houmlesácku na břehu moře a překvapuje nás něco, co bych tady nečekal. Příroda. V největším Íránském přístavu se po pláži prochází hejno plameňáků.

Vrcholné soustředění Opětovné sestavení tukana musí být precizní

   S Couchsurfingem máme neuvěřitelné štěstí. Když se s naším hostitelem bavíme o našich plánech a starostech s vyloděním, tak si bere naše papíry o přepravě a začíná to obtelefonovávat. Omid je zaměstnanej přímo v našem přístavu. Na vysvobození našich mazlíků musíme mít celního deklaranta, protože do doků sami nesmíme. Omid to nedělá, ale jeho soused přes chodbu jo a že jsme kamarádi, tak nám udělá cenu.

   Náš deklarant nemluví anglicky, ale pomocí Omida všechno zvládáme a během 2 dnů jsou naše stroje venku. V docích je zajímavý přepravní systém. Soukromé vozy sem smějí jen na zvláštní povolení a tak dopravu zajišťují taxíky, které mají jednotnou sazbu 600 Kč/hodinu ať jedou nebo čekají. Když náš deklarant někam jede, tak počítáme každou vteřinu. První den v podstatě jen trávíme po kancelářích a na lavičce v čekárně, ale po návratu nám Abbás ukazuje video z otevření bedny. Když objeví tukana, tak se všichni dali do smíchu a někdo to okomentoval, že by s tím nejel ani do sousední vesnice. Beast vypadá bez střechy opravdu strašidelně.