Výškové rekordy Sníh nám připadal podezřelý - cedulka v sedle 2216 m.n.m. nás dost překvapila

Náš postup se začíná zrychlovat. Už od začátku razíme heslo:"Žeru kebab, jsem doma" a poněvadž jsme hned za hranicí navštívili kebabírnu, tak blízkost domova začíná být znát. Hlavní vliv na postup ale má počasí. Projíždíme zajímavou oblastí, ale nějak nás to netáhne. Pár kilometrů odsud je Ararat - srát na to, stejně je v mlze. Podle průvodce je tu palác Iśaka Paši, který jakoby vypadl z pohádky. Přece se tam nebudeme poflakovat s nudlí u nosu. Teplota je někde mezi 5 a 10 stupni a do toho neustále slabě prší. Na Vespině už se bez rukavic jet nedá. Já jsem si pořídil červený pracovní rukavice až k lokti a teď vypadám jako vlk z jen počkej zajíci. Kozáč má motorkářský, kožený, ale letní. V dešti je to ale celkem jedno. Po jednom dni v mokrých rukavicích jsem svoje vybavení začal vylepšovat igelitovýma pytlíkama od chleba, nataženýma přes rukavice. Kozáč se tomu vysmívá a a říká, že tohle nebude nosit ani za zlatý prase. Večer po jeho turnusu na Vespině kdy má ruce zmrzlý do tvaru nosiče trubek a říká něco o tom, že si na ně nachčije, aby rozmrzly. Od té mám nové přísloví: Lepší jet s pytlikem na ruce, než smrdět močí.

Muži, ženy, mešita, mini market

    Náš hlavní cíl je v tuto chvíli město Kayseri. Tam má co nevidět dorazit náš vytoužený náhradní díl. naše oprava thajskými metodami zatím drží, ale trochu tukana podezírám, že už dost dlouhou dobu jede na naše modlitby - náš Buddha už je omodlenej až na jádro. DHL mě telefonicky ujišťuje, že je všechno v pořádku a naše pružina už je na místě. O to větší je moje překvapení, když mi zaměstnanec na pobočce říká, že tam žádná zásilka na moje jméno není. Zkoušíme to tedy ještě přes číslo balíku a tradá - balík je na světě. Někdo při přeposílání balíku vynechal moje jméno a tak je teď zásilka na jméno Osman Kavunču, z ulice Osman Kavunču Bulvari. Pro balík si ale musí pan Osman osobně, nikomu jinému ho nevydají. Ani očividný úblb v adrese a moje přesvědčování, že uvnitř je faktura s mým jménem a číslem pasu pána nepřesvědčuje.
Začínám vidět rudě. Když to řeším telefonicky se zákaznickou linkou, tak si začínám dost silně vzpomínat na svůj zážitek s karamelami. Jediné co z toho ale mám jsou vyřvané hlasivky. Bylo mi slíbeno, že to budou řešit a máme si zavolat zítra. Druhý den mi zásilku ten samý člověk bez problémů vydává a uvnitř je kromě vytouženého dílu také faktura se všemi údaji :-)

Konečně  Po dlouhých útrapách měníme přítlačné pero. Na starém je vidět prasklina, která způsobovala naše potíže

Touto dobou jsme už plně najeli na nový systém oprav. Díky tomu, že jsme se v našich strojích už milionkrát vrtali, tak se nebojíme do toho šáhnout sami i při větších zásazích. Na ty nám ale chybí sem tam nějaké nářadí a trocha zázemí. Ne že by oprava brzd francouzákem na kraji silnice neměla své kouzlo, ale když člověk vysype půl tukana do příkopu, tak se může stát, že už najde jen půlku nebo nám naopak bude nějaká ta součástka přebývat. A tak to provádíme tím stylem, že si najdeme nějakou autodílnu a na placu před ní tukana rozebíráme sami. Během toho si půjčujeme nářadí z dílny, občas chybějící šroub a někdy i samotného opraváře aby nám něco podržel. Šahat ho do toho samozřejmě nenecháme, co kdyby něco zmrvil ;-)

Díky tomu, že jsme spojkové pero rozebírali v Íránu několikrát, tak máme vše rozebráno během pěti minut. Vše projde očištěním a nazpět to trvá o něco déle, protože si dáváme záležet, ale i tak to jde jak po másle. Děda pracující v dílně bezvadně asistuje a celou dobu opravy kolem obchází a spokojeně říká "Güzel, güzel, čok guzel" - pěkný, pěkný, móc pěkný. dědu očividně potěšilo, že vidí nějaký evropany, kteří umí vzít za práci.