15.11. večer se nám podařilo přejít hranice EU. Jak se to povedlo? Nevím, mě se neptejte :o)

Nechtěli nás pustit s papírama v Thajštině, tak jsme nějakou chvíli marně bojovali. Pak si Kozáč vzpomněl na naší plánovanou strategii (která se nám vykouřila z hlav) ohánět se carnetem CPD. Tak jsem je vytáhnul a začal jsem chlapíkovi přímou mozkovou masáž. Po nějaké době pobíhání a přemlouvání řekl:"Vaše dokumenty nejsou v pořádku. Během jízdy po Evropě můžete mít problémy. Ale můj šéf řekl, že uděláme výjimku a necháme vás jít."

No a tak jsme tu :o)

Za pár dní bysme se měli dodrbat domů, teď už jen záleží na strojích a počasí

ahoj Martin

!!! Varování !!! Následující text je nudný, lehce depresivní a mohou v něm zaznít kurva neslušná slova. Pokud něco z toho nemáte rádi, tak raději dále nečtěte !!!

Bude se balit Takhle naše mazliky všichni znáte

    Poslání lodí vypadá jako dobrý nápad. Bohužel jsme v Indii. Oslovili jsme kolem 40ti společností. Poté co se dozvěděli detaily se nám ozvaly asi 4. Je pravda, že jsem poptával spíše dopravu po zemi a moře spíš jako horší případ. Ceny se nám líbily u dvou a tak se do toho pouštíme. Schůzka domluvená na pondělí a nic. Dozvídáme se, že šéfovi umřel otec. Jsme lidi, chápeme, že se to zdrží. Po třech dnech máme schůzku a den na to se mají mazlici proclít a zavřít do bedny. Bezva.

    Trochu nechápeme, proč máme procházet celním řízením. Máme dokument - Karnet CPD - který slouží jako určitá záruka a místo proclívání na vstupu a výstupu se jen zkontroluje, jestli dokument sedí a pak se potvrdí. Na vstupu jsme tedy nic neimportovali, tak jak je možné exportovat zboží, které není ani importované, ani Indické. Některé věci asi nikdy nepochopím. Do toho mi náš agent říká, že kdyby jsme tenhle dokument neměli, tak by byl celý proces jednodušší a levnější.

Tukan skinhead Snažíme se ušetřit každý centimetr a tak jde střecha dolů - museli jsme dokonce řezat

    Další den jsou prý potřeba další dokumenty, nakládka v úterý. Uterý se posouvá na čtvrtek. Místo nakládky se najednou mění - máme jet na letiště. Večer dostávám SMS s adresou a nějaké telefonní číslo. Vysvětlení žádné. Už mě to přestává bavit.
    Ráno se probouzím s horečkou - dnešek bude bezva. Podle toho, co nás čeká za porod to bude asi horečka omladnic. Dokumenty jsou pod mým jménem a tak musím jet. Vyrážíme v 7 hodin abysme stihli schůzku v 9, ale díky zácpě máme 20 minut zpoždění. Na místě nikdo nečeká. Volám na telefon z SMS a na druhý straně krásně plynulé hindí. Do háje proč vůbec tenhle kontakt mám?

    Po další půlhodině telefon, že máme jet do nějaké dílny na té adrese, co byla v SMS. Nemáme tucha kde to je, ale nějak to nacházíme. Asi tři hodiny po začátku schůzky se objevuje povědomá tvář. Ten nám říká, že práce začnou v 5 odpoledne. Celní prohlídka se posouvá na pondělí. Pohár přetekl. S touhle společností končím.

Pořádně obalit, ať se neobouchá  Tukan dostal několik vrstev obalových materiálů

    Domlouvám se okamžitě s druhou společností. Domluva OK, jen se chce domluvit s tou původní společností, aby jim nekradl kšeft. Ti si diktují cenu za odvedenou práci(v podstatě nic není hotové) a tak nám celou věc dost prodražují. Náš nový agent prohlašuje, že v rámci fair play dostaneme původní domluvenou cenu, i když na tom nic mít nebude. Pokud budeme spokojeni můžeme něco přidat. V pondělí se stroje zadělávají do bedny a ve středu je proclíno. Teď už zbývá jen počkat, až si to celé převezme lodní společnost a vystaví dokument o převzetí nákladu, který poté slouží k jeho vyzvednutí. Celkově jsme kvůli tomu strávili v Dillí 30 dní. Něco co by mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo. Jestli to celé mělo nějaký přínos, tak snad jen to, že jsem se za tu dobu naučil číst Hindí z restauračních menu.

Tukan už je v bedýnce, teď se jde na Vespinu  V bedně můžete vidět servisní okénko kvůli přečtení čísla motoru. Když přišel celník, tak mi nakonec zavolali, ať jim číslo pošlu vyfocené

    Image našeho nového agenta dostává první trhliny. Cena už není jak byla, ale je pevně stanovená o 10% výše než původní. Co se dá dělat. Celou dobu jsem poptával společnosti po ceně včetně poplatků v Iránu. Po zaplacení peněz se ještě pro jistotu ptám, jaká je cena za celního agenta v Iránu. Majitel mě důrazně upozorňuje, že to mám proclít sám a nikomu nic neplatit. Ale když už jsme u těch peněz, tak nás čeká v Iránu zaplatit 300 dolarů na přístavních poplatcích. Co to do háje znamená, když mi dělal nabídku, tak tam byly některé poplatky rovnou vypsané. Nic z toho mi ale oficiálně nenapsal, jen mi emailem poslal souhrnnou cenu. No to by se člověk posral. Už aby to bylo za námi. Na sledování zásilky potřebuji číslo kontajneru. Chci aby mi ho poslali, ale už mizíme z Dillí a tak mi to stačí další den. Doufejme, že všechno proběhne hladce.

Kolikpak má slečna kolem pasu? Vše je krásně na míru

Už jen zatlouct bednu a šup s tím do doků

Tajemná zákoutí Dillí Ve spletitých uličkách batůžkářské čtvrti objevíte lecos

    S příjezdem do Dillí nás čeká nepříjemné překvapení. Chystá se oslava dne nezávislosti a ve městě panují zvýšená bezpečnostní opatření. Nějaká chytrá hlava vymyslela, že všechny parkoviště musí být den před oslavami prázdná.  Do oslav zbývají ještě 4 dny, ale stejně už nás nechtějí s tukanem ustájit, protože tam máme plynové bomby. Problém se stává ještě zapeklitějším ve chvíli, kdy táhnu bombu do hotelu. To je zakázané, můžou dostat pokutu až 60 tisíc. Objíždíme několik parkovišť a i když nás někde vpouštějí, tak najednou bez vysvětlení chtějí abysme odjeli. Nechali bysme tukana klidně i na ulici, ale většina míst je buď přímo parkoviště, nebo zákaz parkování. S tím, že nevíme jak moc to tu policie řeší to riskovat nechceme. Kolem 11té večer se nám poštěstilo a necháváme tukana na parkovišti.

Copak se to děje? Zvědavost vyhrála nad stydlivostí a paní přišla na pokec

    Další den jsme na ambasádě a najednou telefonát z parkoviště, že máme hned přijít. Co jako, jsme přes půl města daleko. Když jsme odpoledne přijeli, tak byli kluci tajemný jak hrad v Karpatech a pořád něco řešili. Nakonec nám ukázali, kam máme tuka přeparkovat. V 7 večer další telefonát. Prej si tukana máme odvýzt. To nemohli říct předtím?! Na místě nám říkají, že je problém s policií, tak říkám, ať je zavolají, že si rád popovídám. Policajti si nás přehazujou jak horkou bramboru. Vyměnily se na nás 3 hlídky a všechny zajímají naše papíry. Chlapíci celou dobu řešili, na co máme bomby. Ale nikoho ani na chvíli nenapadlo, že ty bomby musíme mít nelegálně, protože to jinak pro cizince nejde. Nakonec tam nechávaj jednoho chudáka, kterej to má vyřešit. Problém jsou plynový bomby. Prostě tu nesmí být, máme je odvézt na hotel. To nejde. Tak máme jet tam, co jsme ubytovaný. To bude ten samej problém. To asi jo, ale v jiným okrsku. Chlapík je z toho zoufalej skoro jako my. Říkáme, že tu tukana necháme a bomby odnesem. To ne musíme odjet a bez bomb se můžeme vrátit. Poradil nám i jiné parkoviště.

Staré město je stále plné cyklorikšů

    Teď nastává další problém - zbavit se bomb. S cenou chci jít na 2000 rupií, což je kousek nad půlku za co jsme jí koupili. Nikdo nemá zájem. Po hodině běhání se podařilo najít chlapíka, který jí za třetinovou cenu vzal. Zaplať pánbůh. Thajskou bombu nikde neprodáme a ještě musíme vypustit zbytek plynu. Nechceme riskovat, že na nás někdo zavolá policajty a tak vypouštíme zbytek plynu za jízdy. Ulice jsou stále plné lidí a udělat to na jednom místě by nemuselo být dobré. Bombu si nakonec vzal jeden opilec. Ráno bude asi hodně koukat :o)

    Na dalším vytipovaném parkovišti je to v pohodě, ale protože je státní, tak musí být na den nezávislosti taky vyklizené. Na 2 dny máme klid.
    Před dnem nezávislosti jsme tukana odvezli, jak jsme slíbili. Nový úkol. Jedeme se zeptat na parkoviště, kde nás nechtěli ubytovat s bombama. Cestou tam se nás chytá nějakej týpek. Všímáme si ho až po zastavení, kdy zaparkuje motorku a spustí:"Můžu vidět vaše pasy?!" Kdo jste? Nic. Jestli mi neukážete pasy, tak zavolám policii. Jak je libo. Policie je tu v mžiku. Chlapík do nich hustí, že je nelegální jezdit po Indii s naším tukanem :o) Kontrola papírů a pak že tady nesmíme parkovat. Bezpečnostní důvody. Zbytek parkoviště vypadá dost plně. Prej máme jet na jiný parkoviště mimo jejich okrsek. Bezva.

Je jednodušší zaparkovat na ulici slona, než našeho tuktuka  Slon budí v ulicích víc pozornosti než my. Aspoň na chvíli máme klid

    Uvědomělý občan při odchodu z parkoviště přišel k nám a chtěl si potřást rukou. Tak to víš!! Ty na nás s policajtama a ještě se budeme kamarádíčkovat. To ho naštvalo natolik, že na nás začal dělat obscénní gesta přímo před policejní hlídkou. Prý to dělá pro svůj národ. Policajti se nám za něj začali omlouvat. 

 Ujímá se nás jeden přihlížející chlapík a objíždí s námi parkoviště. Končíme s nabídkou parkování za 400 Kč za noc. Chlapík sám neví, kde bude parkovat. Všechna parkoviště v Dillí mají být vyklizená. Něco co si nedokážeme ani ve snu představit. Co se bude dít se všemi těmi auty je ve hvězdách. Pro nás je to ještě horší než pro místní. Tukan prostě na ulici zůstat nemůže. S tím, že je totálně odlišný by do 10 minut přijela protiteroristická jednotka. Nakonec se nám podařilo díky jednomu tuktukářovi zaparkovat téměř v centru města u Connaught place. Na parkovišti, které sice má být také vyklizené, ale chlapíci si s tím nějak poradí. Chtějí za dvě noci asi 270 Kč. Nic lepšího prostě neseženeme.

Tak je to tady. To co jsme předpovídali už před přejezdem Barmy se stalo skutečností, docházejí nám peníze. Máme ještě na přejezd Iránu a pak jdem do mínusu.

Rozjíždíme tak AKCI POHLED. Každý kdo nás chce podpořit, může si zakoupit pohled z Indie, Iránu nebo Turecka. Cena pohledu je 100kč, z toho pro nás jde 75kč. Doufáme, že s tím pokryjeme alespoň nějakou menší část našeho dluhu :o)

Indii uzavíráme 28.9., poté tuto zemi opouštíme, tak kdo má zájem o Indický pohled, pospěšte si (hlavně s adresou).

Expediční číslo účtu je 670100-2210781609/6210.

V případě zájmu se ozvěte

Záplava karamel Některé nepříjemné příhody mají sladký konec

Po návratu do Palwalu rozjíždíme poptávku kolem poslání strojů po zemi do Iránu. Zdá se, že to není možné. Pro hledání je potřeba internet a ten máme přes mobil. Potřebujeme dobít kredit a tak se vydávám do krámku vedle. Teď trochu přepnu na vyprávění z Kozáčova pohledu, protože mě pak dost bavilo jak to celé vypadalo.
Martin odešel do krámku a vrátil se až po půl hodině. Od pohledu trochu nasranej a s pikslou v ruce. Ptám se, jestli má nabito a prej ne. Ale že má karamely. Tys koupil karamely? Ne ukrad! Co to? Co se stalo?

No v krámě jsem si vybral, že chci 1 GB dat za 280 rupek(110 Kč). Chlapík vzal svůj mobil a naťukal to tam. Zaplatil jsem a přišla mi SMS o dobití. Je to tu trochu zmatečný a tak to radši kontroluju a hned vidím, že data mám 0 MB a telefonování 10 rupek, což už tam bylo. Jdu s tím na chlapíka, kterej umí asi 10 slov anglicky. Ukazuju mu to a je z toho vyjevenej. Nějakej týpek trochu mluví a tak to řešíme přes něj.

Totální nasranost Tady už je to jen rekonstrukce, v reálu jsem byl nasranější :o)

- Prej odkud je ta SIMka.

- Z Biharu.

- Ale tady na nabídce je napsáno, že to platí pro Haryanu.

- Neumím hindí, tak jak to mám vědět? Hovory už jsem dobíjel(dokonce v tom samým krámku) a nikdy nebyl jedinej problém.

- Tady je telefon na zákaznickou linku, vyřeš si to, můj problém to není.

- To teda je, já nejsem prodejce, to jseš ty a zaplatil jsem ti za něco, co jsem nedostal.

- Není můj problém. Vypadni!

- Neodejdu, dokud se to nevyřeší.

Chlapík na mě začal řvát, abych vypadnul, tak jsem začal řvát taky až se do krámu nacpalo asi 10 lidí. Nejvtipnější bylo, že jsme oba řvali co to šlo a pak, když se objevilo něco, co by mohlo pomoct, tak jsme to v klidu zkusili a pak se zase začalo řvát. Když jsem řek, že zavolám policajty, tak se chlapík potěšeně usmál a že do toho. Došlo mi, že tam se pomoci nedomůžu. No tak když je to takhle... Rozhlídnul jsem se po krámě plným blbostí za 10 rupek po něčem, co má nějakou větší hodnotu a budem to schopný využít. Popadnul jsem pikslu karamel a totálně nasraně jsem odkráčel. Chlapík to celý pozoroval a nezmohl se na nic jiného, než že za mnou vylez na ulici a koukal jak odcházím. Tak takhle jsme přišli k mlsání na 2 týdny.

No copak je to za broučínka? Některá zjištění občas úplně nepotěší

    Opětovně rozmýšlíme nad budoucností výpravy. Možnosti máme tentokrát jen dvě. Skončit, nebo poslat stroje lodí do Iránu a pokračovat. Vypadá to spíš na konec. Peníze nás dost omezují a čas taky. Ale chtělo by to něco zajímavého na závěr. Napadají mě dva různé nápady. Buď poušť Radžastánu, nebo Himalájské kopce. B je správně. Zkusíme dojet do Ladakhu, uvidíme, jestli to půjde. Místy silnice šplhá nad 4000 metrů.
    Cestou začínáme chápat co jsou Dharamšaly. Jsou to hinduistické ubytovny pro poutníky a chudé lidi, přidružené k chrámu. Je to to nejzákladnější ubytování, kde se lidé koupou na dvoře, ale nám to příjde bezva. Jsme tak ještě blíž normálním lidem. A ještě je to způsob opravdu levného ubytování. Na naší cestě do hor zastavujeme v Nahanu, který je v krásné kopcovaté krajině. Nacházíme další dharamšalu(už asi čtvrtou) a tak tam kotvíme. Místo je to nádherné. Starobylá budova s obrovskou terasou, ale bohužel to tu nějak vázne s čistotou. Zatímco v ostatních dharamšalách vládnul pořádek, tady jsou záchody, kam se člověku opravdu nechce(nebudu rozvádět, nevím jestli nejste po jídle) a pokoje jsou cítit zatuchlinou. Mno už jsem spal v horším :o) Postel také není nejčistší, ale naštěstí jsou tu krásně čisté přehozy. Jak si tak připravujeme postele, tak vidím na prostěradle lézt broučka. Začínám mít podezření. Žijeme v moderní době a tak než brouček dojde z jednoho konce notebooku na druhý, tak má jméno. Bohužel jeho jméno je Bedbug - čili štěnice domácí. Pro ty co netuší - štěnice jsou špatně zničitelné, živí se lidskou krví a jejich kousnutí není cítit, protože používají anestetikum. Na to je většina lidí alergická a tak dostane kopřivku, která prý svědí až neuvěřitelně. Obvykle ale až týden po kousnutí. Máme se na co těšit.
    Začíná boj. Batoh opírám o stěnu, aby mi tam nevlezly štěnice z postele. Lezu pod matraci abych se přesvědčil, jestli tam nějaké nenajdu. Objevil jsem asi 3 a hned je zabil. Kozáč to moc neřeší. No do rána to překousnem a snad to nebude tak hrozný. Beru si čelovku a jdu ještě na průzkum. Náhodou jsem si posvítil pod poličku a málem to se mnou švihlo. Je tu nechutné hnízdo připomínající plesnivé pavučiny a tam jsou stovky štěnic. Pod druhou poličkou to samé. Hádejte, kam jsem si opřel batoh? :o) Blíž už to nešlo, to bych ho musel pověsit :o) Samozřejmě už je tam mám. Okamžitě balíme věci a jdeme spát na terasu pod širák. Skoro dvě hodiny prolézám všechny věci a ničím každého broučka co najdu. Štěnice jsou úporné na likvidaci, ale nemají rády teplo a sucho a tak nezbývá než doufat že se jim náš nomádský způsob života znelíbí a ty přeživší nás někde opustí.

Opice v tom jedou s námi Opice v jehličnatém lese? To mi hlava nebere

    Pokračujeme do Šimly, horské stanice z dob kolonizace. Po pláních nížinné Indie je to nádhera. Všude kolem kopce, sice zamlžené, ale jsou tam. Dokonce i vedro se postupně snižuje. Při vjezdu do Himáčál pradéše, hornatého státu rozkládajícího se na úpatí Himaláje byly na pár kilometrů silnice hrozně rozbité a tak jsme se obávali,, jak to bude vypadat dál. Ale tady jsou silnice opravdu luxusní a provoz až na pár výjimek taky pohoda. Jízdu touhle oblastí si opravdu vychutnáváme. Šimla je dost náročná na průjezd, jako většina horských měst Indie. Se svojí výškou 2300 m.n.m. je to zatím nejvyšší místo, kam jsme se podívali. Tuktuk celou dobu lavíruje mezi 2kou a 3kou. Tady nahoře nabírám jednoho člověka a najednou mi to vůbec nejede. Jednička do kopce a zase nic. Že by vliv nadmořské výšky? To jsem měl v plánu větší kousky. Ještě jeden pokus. Aha, tak on mi dochází plyn. No tak to ještě nějakou šanci máme.
    Les kolem nás se změnil z tropického bambusového na krásnej hustej jehličnatej. Skoro jako doma. Ale něco je trochu jinak. Lesem si pobíhají opice. Oproti těm opelichaným potvorám z nížin jsou krásně huňaté. Ale potvory jsou to stejně :o) Co dělají v zimě, když tady napadne sníh netuším. Asi hibernují, nebo se mačkají někde v dharamšale.

V Nahanu je velká populace sikhů

    Poptali jsme několik společností s lodní dopravou. Pozemní doprava přes Pákistán, kterou se některé spediční společnosti pyšní, možná není. Všichni naslibovali hory doly, ale místo toho zbylo moře. Probíráme to pořád dokola a když přijde první celkem rozumná nabídka, tak po chvíli dohadování docházíme k rozhodnutí, že do toho jdeme. Finančně to bude hodně náročné a dokud neopustíme krajinu, kde je potřeba karnet, tak i finančně riskantní, ale snad to bude stát za tu legraci.

Nahanští No nepřirostli by vám místňáci k srdci?

    Otáčíme zpět a začínáme vyřizovat potřebné formality. Jako první jsou to Iránská víza. Dokud je nebudeme mít, nemá cenu lodní dopravu vůbec rozjíždět. Co kdyby to nevyšlo. Irán má dost zvláštní styl žádosti o víza. Nejdříve se musí požádat přímo v Teheránu někým z Iránu, po schválení vládou dostanete potvrzovací kód a s tím můžete na ambasádu, kde vám vyřídí víza. Dříve bylo nutné posílat pas do Iránu nějaké cestovní agentuře, dnes je to již možné udělat online. Po zažádání jsme se rozhodli, že když už musíme čekat, tak alespoň dáme do pořádku naše stroje. A nejlepší bude to udělat někde, kde se v tom můžeme vrtat, dostaneme chybějící díly a kde to bude celkově v pohodě. Kotvíme opět v Nahanu. Dharamšale se vyhýbáme obloukem, aby něco nepřeskočilo :o) Vyřizování žádosti bude trvat, takže žádný spěch.

Indie umí krásná zákoutí Přesně tahle to tam můžete najít, fotografie je bez úprav

    Časem začínáme být v Nahanu dost populární. Tukanovi tady říkají Tempu. Občas když zabloudíme do vzdálenějších míst, tak zachytíme v rozhovorech věci jako juróp, tuktuk, tajlend a přitom víme, že jsme se tu s nikým nebavili. Některé zprávy cestují rychleji než my. Ale to zas není takový problém. S přibývajícím časem se dějí i zvláštnější věci. Jeden den jsem šel do krámu a chtěl jsem metr suchého zipu. Chlapík dělal kolem ceny nějakou srandu a pak povídá že to je dárek. Nic nechce. Ok, díky. Později ten samý den jdu do jiného krámku, sháním těsnění na plynovou hadici. Chlapíci vysypou všechno co mají na pult a po kommpletním přehrabání nacházíme podobné. Cena? Zdarma. Ještě mě na odchodu zastaví a dají mi čaj. Co se to děje? Že bych měl narozeniny a nevěděl o tom?

Potřebujeme jet do Dillí a tam vyřídit Pákistánská víza. Nechce se nám tam ale na našich strojích, protože to by bylo peklo a půjdeme do toho, jen když to bude nutné. Končíme v malém městečku asi 50 km od Dillí jménem Palwal. Někde musíme přespat, ale hotely jsou celkem drahé. Jeden tuktukář nám doporučuje, kam jít, ale buď je to plné, nebo drahé. Nakonec nám říká o Dharamšale. Nemáme ponětí co to je a pak končíme ve VIP pokoji za 120 Kč pro oba. Má to super dvůr a parkování není problém. Chlapík má hodně špatnou angličtinu, ale má vtipný zvyk. Dělá to, že všechno co řeknu zopakuje. Je to celkem zábavný, jen si nejsem jistý, jestli tomu rozumí. Když říkám po ránu, že je všechno v pohodě, říká Everything all right. Když dám, že jdem na večeři říká Go to dinner. Přitom se pokaždý usmívá a gestem naznačuje, že je to skvělý. Ráno se vydávám na vyjednávání o parkování tady zatímco budeme pryč. Jeho zvyk se mi stává osudovým.

Správce Palwalské dharamšaly Příjemný děda s krycím jménem "Opakovačka"

Ukazuju mu, že my jedeme do Dillí.
- OK.
Pak na stroje, že oni ne.
- OK.
- Stroje tady parking?
- Stroje tady parking.
- Pokoj nechceme.
- Pokoj ne.
- Possible - je to možný?
- Parking ne. Pokoj ne.
- Parking jo. Pokoj ne.
- Parking ne. Pokoj jo.
- Ne. Parking jo, pokoj ne.
- Parking jo, pokoj jo.
- Neee. Pokoj ne. Parking jo.
- Pokoj ne. Parking jo.
- Huráá. 5 dní, možná víc.
- OK. 100 rupií na den(40 Kč)

 Bezvadný, líp to dopadnout nemohlo.

Začalo to divně Nové Dillí - zákaz vstupu. No nějakou cestičku snad najdeme :o)

    Pákistánská víza nám dělají starosti. Dozvídáme se z různých směrů, že v Dillí víza cizincům nedávají. Musíme to zkusit. Než jsme ambasádu našli, tak už zavírá. Potkali jsme tam ale Lisu. Američanku, která právě vyřídila víza a má si pro ně za týden přijít. Ptáme se jak to udělala a odpověď je, že má visit(návštěvní) víza, pro který je potřeba mít zvací dopis a od ambasády vlastní země dopis o tom, že nemají problém s naší návštěvou. Bezva, ještě odpoledne se vydáváme na českou ambasádu pro dopis. Tam vyleze chlapík a už od první chvíle se tváří problematicky. Konzulka tu není, ale není si jistý, jestli to půjde. To víte, ty dvě holky. Jdem na výlet a po návratu už je konzulka tu, ale dopis nebude. Prý mají zákaz je vystavovat. A kdo je teda vystavuje? To netuší.

Cestování vlakem Když se zavazadla nevejdou dovnitř, tak se přivážou zvenku - tady obřadné "chroští"

    Volám na ministerstvo zahraničí a tam nakonec dopadám tak, že sice dopis ČR nevystavuje, ale že požádali českou ambasádu, aby to pákistánské přetlumočila. Bohužel to stejně nejde. Zkoušíme pákistánskou ambasádu v Praze. Mohli bysme poslat pasy tam a vyřídit to na dálku. Na tuhle možnost jsme sázeli jako zálohu, ale taky to bohužel nejde. Podle ambasadora je vysoké procento zamítnutých žádostí(až 95 procent) a tak je vyžadována osobní přítomnost. Rada od ambasadora je jít přímo za důstojníkem udělujícím víza. Bombarduji pákistánskou ambasádu telefonáty, ale jediné, čeho se mi povedlo dosáhnout je schůzka, na kterou mám přinést doporučení od Pražského ambasadora. Ten mi po telefonu říká, že to byla jen přátelská rada, ale nic oficiálního. Zvací dopis taky nemáme, musí být od občana Pákistánu včetně jeho telefonu a adresy. Náš poslední pokus je odsouzený k záhubě, ale zkusit se to musí. Dopadlo to přesně podle očekávání a tak nezbývá než vymyslet co dál.

Kdo nelétá není Ind Třepotající se drak - symbol podzimu v Dillí

    V Dillí poprvé narážíme na prodejnu draků. Zábava je to hodně rozšířená a když dobře fouká vítr, tak snad na každé střeše někdo pouští draky anebo aspoň kouká, jak to lítá. Draci jsou vyrobení z papíru a bambusových klacíků. K tomu se prodává hrozně druhů špulek od základních bambusových po krásně zdobené plastové kousky. Jde o bojové draky - dají se na obloze ovládat a když se potká více draků, tak se pokouší navzájem uříznout si šňůru.

    Koupil jsem na zkoušku jeden balíček a jde se na věc. Zajímavé je, že když jdete po městě s balíčkem draků, tak se každý usmívá a zajímá je, jestli je budeme pouštět. V Palwalu jsme navázali šňůru a vyrazili na plac. Ihned se nás chytá několik dětí a pár dopělých. Draka nedokážeme pořádně dostat do vzduchu, ale děti se toho s radostí ujímají za nás. Jde jim to na rozdíl od nás skvěle a tak se hned drak třepotá ve větru. Vždycky nám to na chvíli vrátí, ale to znamená okamžitý pád na zem. Učí nás, jak s tím pracovat, ale než se nadějeme, tak nějaký lišák zmerčil našeho patanga a ufiknul ho. Nějaká ta příležitost k poblbnutí ale ještě bude.

Paláce Orčy

    V cestě nám také leží místo jménem Orča. V životě jsem o tom neslyšel. Má tam být nějaká pevnost či co. No stejně tamtudy musíme, tak se uvidí. Pohled, který se nám po příjezdu naskytl byl neuvěřitelný. Na obrovské ploše se rozkládají velké a malé paláce, chrámy a zahrady. Něco už je pohlcené džunglí, ale většina je v různých stádiích opravenosti. Celý ten obraz vypadá jako z nějakého Zemanova filmu. Náš kamarád Deepak, který pracuje v Anglii říkal, že mu anglické památky připadají nudné. Vleze se tam a za hodinu je po všem. Teď už to chápu. Po celém dni ještě nemáme prochozenou ani polovinu památek.

Smí se všude Omezuje se jen klackem po zádech

     Celkově se Indická představa o návštěvě památek dost liší od naší. Památky jsou tu volně přístupné - chcete na hradby? Proč ne? Co není zamčené, tam se může. Když se někam nesmí, tak tam stojí pohůnek a odhání lidi klackem. K čemu nápisy, stejně by to nefungovalo.

Obří chrám je centrem celé Orčy

    Tady v Orče mě čich uchránil před trapasem, který bych těžko vysvětloval. Některé památky jsou pobořené a když se tam chcete podívat, tak se musí něco přelézt, přeskočit, podlézt. Nic neobvyklého na ruinách. Uprostřed polí jsou malé chrámy a nedaleko nich cosi udržovaného v barvách islámu. Jdu na průzkum a dorážím k polorozpadlé zdi. Na druhou stranu vidět není a než hledat vchod, tak bude jednodušší to přelézt. Už se na to chystám, když najednou cítím vonné tyčinky. Asi tu někdo je, radši to obejdu. Když jsem nahlédnul vchodem, tak jsem objevil muslimský hřbitov. Přímo pod zdí, kterou jsme hodlal zdolat, se modlila skupina muslimů. Jestli tam probíhal pohřeb nevím. Stačilo objevit se ve vchodu a dostal jsem spoustu pohledů říkajících, že nejsem vítaný. To by byla celkem dost sranda, kdybych doskočil přímo mezi ně se slovy "Ahoj pánové, jsem rád, že vás poznávám." Myslím, že by mi nepomohl ani Kozáčův plnovous.

Stopaři umí i pobavit Kozáčovi svatí mužové

    Kozáčova veselá stopovací historka vypadala celkem nevinně. Zastavil dvěma svatým mužům, kteří se potulují po celé Indii s bandaskou v ruce, do které dostávají od věřících almužnu. Výborný, vždycky rádi vozíme zajímavé pasažéry. Po 20 km stavíme a já se připravuju na focení. Chlapíci začínají běžný rituál - ukážu snahu o zaplacení, snad nebudou nic chtít. Do téhle hry většina Indů nevkládá celé srdce a ani tyhle dva nejsou žádnou výjimkou. Ale po tom, co jim Kozáč oznámil, že je to zdarma začíná hra, kterou ještě neznáme. Chlapíci začali na Kozlovi žebrat, že mají hlad. Chvíli jsem nevěřil svým očím a Kozáčovi to přišlo tak neuvěřitelné, že to nepobral dokud jsem ho na to neupozornil. Holt kdo umí, ten umí.

Zašlé mozaiky

    Cesta do Dillí vede přes jedno z nejznámějších měst v Indii - Agru. Už před léty jsem se zařekl, že se do největších veřejných záchodků - Taj Mahalu - nikdy nepohrnu. Ne že bych nějak lpěl na tom, co jsem v minulosti prohlásil, ale to turistický peklo, který tam panuje mě silně odrazuje a když si vezmu cenu vstupenky jak na Hlubokou, tak to už vůbec nehrozí.
    Jedeme ale kolem a tam mi přišlo vtipné, že bysme si zajeli jen k plotu a vyfotili naše mazliky pro sponzory a padali dál. Jedeme podle značek a cpe nás to do uzounkých uliček, totálně ucpaných auty. Když se konečně dostáváme tam kam směrují všechny nápisy, tak končíme u policejního zátarasu daleko z dohledu Taje. Vracet se nemá cenu, jedem dalšími uličkami pryč. Dostáváme se do úplného bludiště, kde se téměř nedá projet. Bloudíme asi půl hodiny bez jakéhokoliv většího úspěchu. Místní nám ukazují cestu, ale za dvěma zatáčkama už jsme zase v háji.

Ujímají se nás nějaký dva kluci na motorce a vedou nás dál. Je to trochu zmatek a v jednu chvíli projíždím tukanem těsně kolem chlapíka s kolem. Jak se ukázalo, bylo to až moc těsně. Jak jsem se něčemu vyhýbal, najel jsem mu kolem na zadní kolo a přejel jsem mu stojánek. Ten je přidělaný přímo pod kolo a jak se ohnul, tak mu to prostě nejde. Nastává scéna jak z filmu Bláznivá dovolená v Evropě. Chceme chlapíkovi pomoct, ale on říká, že to je v pohodě. Snažíme se mu nacpat nějaké peníze, ale ty taky nechce. Náš doprovod křičí, že to je v pohodě a ať jedem. Psycho!!! Omlouvám se poněkolikáté a pokračujem dál. Za chvíli jsme na silnici. Další pokus už nedáváme. Na jeden den bylo srandy až moc. Opouštíme Agru a Taj vidíme z dálky. Agru mám rád ještě méně než předtím :o)

Ne všechny cesty vedou do Dillí Naše mapa očividně nepočítala s přehradou. Brodit jsme radši nezkoušeli

Orčské dvojkozí Natolik si notovali, že nás koza poprosila o momentku

Vesnická idyla

Pevnost zavátá časem Cestou narážíme na místa o kterých snad nikdo neví(teda kromě místních)

  Teď jsem na řadě já se svým přáním. Už nějakou dobu mi unikají chrámy bájného Khajuraha. Chrámy z 11.-12 tého století mají ve výzdobě erotické sošky. Na dobové poměry je to přímo pornografie. Celá oblast zůstala prý jako zázrakem ukrytá před ničením a rabováním cizími vojsky jen díky tomu, že byla špatně přístupná. V dobách nájezdů Afgánců se celá místní populace sebrala a odešla do lépe chráněných míst a na celou oblast se zapomnělo.

Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína... Takhle jsem proběhnul asi 10 hotelů ani jsem to netušil. To se pak dohaduje levná cena :o)

    Naše cesta vede po krásné silnici hustou džunglí, kde se prohánějí opice. Pomalu ale jistě se cesta začíná horšit a nějakých 30 km od Khajuraha se mění v něco hrozného. V rámci oprav někoho napadlo, že bude skvělé na stávající silnici navézt hlínu společně s makadamem(takový ten obří štěrk), trochu to udusat a nechat po tom jezdit auta, jakoby se nic nedělo. Díky dešťům a těžkým autům jsou všude hluboké krátery a tam kde to není uježděné trčí šutry, které odletují od kol. 20km jedeme téměř 2 hodiny. Když už padá tma a deprese, tak přichází spása - hladký asfalt. Khajuraho je malá vesnička přímo na okraji chrámových pozemků. Turistický ruch je tu opravdu silný a tak je skoro polovina všech domů nějaký hotel. Ke smůle místních a k našemu štěstí je po sezóně a hotely se skoro rvou o to, kdo nás ubytuje. Vyhrávají chlapíci s cenou 200 rupií(80Kč) za pokoj.

Totální nášvih To není fronta na sociální dávky ale zástupy věřících

    Když si prohlížíme památky, tak nás zaujme chrám mimo areál. Celou dobu dovnitř proudí zástupy lidí, ale vypadá to, jakoby nikdo nevycházel. Asi tam bude obří mlýnek na maso. Jdeme to obhlédnout a klube se z toho slavnost Shivy, která má trvat 3 dny. Shivův chrám má nakonec zvláštní východ. Kolem chrámu je spousta Sádhuů - svatých mužů.

Kamasutra? Typické souloží(sousoší) Khajurahského chrámu. Tady poloha bolehlav

    Celá slavnost se nese v duchu obdarování, tak jako většina hindu svátků. Svatí mužové dostávají jídlo a peníze výměnou za požehnání. Jsou tu i lidoví zpěváci a uspavači hadů. Míchám se do davu a jdu se podívat jak se dělá sekaná. Chrám je tak plný, že se jde tučnáčí chůzí. Stejně jako ve všech ostatních chrámech zasvěcených Shivovi i tenhle má jako ústřední modlu Shivův lingam - pinďour. Symbolizuje energii a potenciál Shivy samotného. Tady je opravdu obří a je kolem něj postavené druhé patro. Uctívání probíhá poléváním vodou a házením obětinek (květy, rýže atd.). Díky těm zástupům lidí je v kanálku opravdu potok vody a ta čvachtá i mezi květy na podlaze. Ještě že tu nemají růže, protože se tu všude chodí naboso.

Skočit či neskočit Koupačka v Khajurahu vypadá lákavě. Ale nakonec jsme přece jen odolali

Spi dětátko spi Uspavači hadů jsou pořád v kurzu

Polévání Šiva lingamu Nabrat posvátnou vodu a chrst s ní na Šiváka

Tohle nejsou úplně stopařky, ale když jsme stavěli na myčce v Laosu abysme odbahnili podvozek a zjistili kudy teče olej, tak se nám dcerky pána z myčky usadily v tukanovi a dost tam řádily. Tak je přidávám taky.

Schodová studna

   Cesta na západ vede přes slavné Varanásí. Já už jsem nejstarší město světa navštívil s nejistým výsledkem a tak je volba na Kozlovi. Město je to opravdu zajímavé, ale turističtí nadhaněči dokážou být opravdu otravní a celý dojem pokazit.

Zástupy věřících Fronta na návštěvu Zlatého chrámu je několik kilometrů dlouhá

    Líbí se mi citát Marka Twaina o Varanásí: "Starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a vypadá dvakrát starší než to všechno dohromady." Jedeme tam, bez toho by prostě výprava nebyla kompletní.
    Doprava tady je hodně intenzivní i v bočních ulicích. Projíždíme jednou ulicí za gháty(místa určená ke koupání) a najednou je před námi v ulici jezero. Čím jsme dál, tím je  hlubší, bohužel se ztrácí ve tmě a tak netušíme ani jak je dlouhé. Teď je hlavní nezastavit, jestli nám to teď chcípne, tak se jen tak nevyhrabem. Abych s Vespinou někde nežbluňknul, tak táhnu za sebou nohy jako vodní kotvy. Vody je tu asi půl metru. Vespině se dostala až do dynama. Je to tu kousek od Gangy, ale že by voda stoupla až sem do ulic? Vysvětlení je mnohem jednodušší - voda z včerejšího slejváku se nemá kam ztratit - kanály jsou ucpané.

    Stará část Varanásí jsou uzounké uličky plné krámků. Parkovat Vespu není problém, ta může být přímo před hotelem, ale tukana sem nedostanem a na silnici je parkování zakázané. Spása přichází v podobě jednoho podnikavého hoteliéra, který nám domlouvá parking u šéfa doma. Je to asi 3 km od hotelu a kdyby se rozhodli, že si tukana nechají, tak s tím nic nenaděláme, protože zapamatovat si cestu v těchhle uličkách je opravdu nad naše síly.

Ganga po ránu Spousty lidí se chodí ráno do Gangy očistit

    Varanásí  to jsou hlavně chrámy, Ganga se svými gháty a náboženskými rituály. Pro zahraniční turisty je po sezóně a s tím se snížil i počet otravů na turistických místech. Tím si u mě tohle město spravilo reputaci :o) Náboženské rituály tu probíhají téměř všude. Na ghátech se lidé obřadně koupou a nabírají si vodu do konývek, aby mohli v chrámech polévat sošky bohů. O kousek dál poutníci podstupují obřadné holení a podstupují spoustu dalších nám záhadných rituálů. Bydlíme kousek od zlatého chrámu, což je místo přístupné pouze pro hinduisty. Běloch smí nahlédnout jen do okrajových částí. V uličkách jsou fronty poutníků, které se táhnou ke každé bráně i několik kilometrů.

Bhang shop Součást kultury - státem vlastněný obchod s Bhangem - konopím

    Ovšem kromě výše zmíněných věcí je Varanásí  známé ještě další věcí - drogy vyrobené z konopí jsou tu nejen legální, ale dokonce i prodávané ve státních obchodech. Naše oblíbené lassí(nápoj z jogurtu) se tu dělá i v módní zelené barvě. Vyzkoušet se má všechno, to je jasné. Nezkusit to je jako jet do Karlových Varů na kolonádu a neochutnat léčivé prameny. Chlapík nám v Bhanglassí shopu namíchal dva šejky("Extra good quality, sir.") a šup tam s tím. Děláme si legraci, jak musíme rychle na hotel, aby nás to nesložilo na ulici.

Jeden z mnoha záhadných rituálů Tvorba těsta z mouky a vody z Gangy patří mezi běžné rituály

    Na hotelu se nic neděje. To jsme si mohli myslet. Asi nějaká slabota. Po chvíli začínají první příznaky a během pár okamžiků se smějeme ani nevíme čemu. Pak se dostavuje taková ta zvláštní lenost. Chce se mi něco říct Kozlovi, ale jsem línej otevírat hubu. Jde to ještě kousek dál, už se mi ani nechce zvedat ruce a po nějaké chvíli mi přijde nepotřebné i dýchat. To je ale naštěstí automatika. Fakt síla. Ráno jsme měli v plánu odjet, ale vzhledem k tomu, že mám pořád nefunkční periferní vidění a lehce se motám, tak to radši posouváme. Ale co s načatým večerem? No tak nějaká možnost by tu byla, ale to by naše expedice asi zůstala navěky ve Varanásí , až bysme se stali součástí legendy.