Náš nový maskot TukTuk v celé své kráse. Tady jako pravá indická hračka.Jak už všichni víte, naše expedice byla z finančních důvodů odložena(doufáme, že na začátek roku 2015). Mezitím jsme měli dost času o všem přemýšlet a tak padnul nový plán. Domů jedeme TukTukem a po cestě budeme brát cestující :o)
Asi bych to měl trochu vysvětlit. Když jsme probírali v hospodě co a jak, padla otázka, co budeme dělat, když nám Vespa klekne. No co by, pojedeme domů TukTukem, což je nejběžnější asijský taxík. Ten nápad se mi začal líbit čím dál tím víc a tak došlo ke skloubení dvou nápadů. Zakoupíme TukTuk a s ním pojedeme domů. Ta pravá zábava bude ale v tom, že po cestě jako správný taxík budeme nabírat místní lidi a vozit je pro naše i jejich pobavení. Samozřejmě nebudeme fungovat úplně jako taxi a tak nebudeme rozvážet lidi na zakázku (to bysme nemuseli vůbec dojet), ale svezeme je podél naší plánované cesty. Na oplátku za svezení budu porůznu pořizovat portréty našich pasažérů a všeho možného, k čemu se díky tomu dostaneme. Po ukončení cesty chci vzniklé fotografie uspořádat do elektronické knihy a zveřejnit jí na internetu. Jako druhý dopravní prostředek a doprovodné vozidlo bude nám sloužit Vespa, které se prostě a jednoduše nehodláme vzdát :o)
Ještě jedna V něčem podobném chceme jet, jen ne dřevěném a větším :o)Ovšem díky tomu musíme upravit i naší cestu. Ve Vietnamu TukTuky nejezdí a tak se naším startovním místem stává hlavní město Thajska - Bankok. Tady se to těma potvůrkama jen hemží. Paradoxně to pro nás má určité výhody, hlavně v tom, že se doufejme nebudeme muset potýkat s tak silnou byrokracií jako ve Vietnamu. Ale aby jsme naší cestu příliš nezkrátili, tak si uděláme odbočku do Kambodži a Laosu, které byly na původní trase.
Jediná otázka, která mě trápí - jak se to má jmenovat? VespTuk Expedition? Nejlepší co mě napadlo je jako název nějaké pohádky - Vespa a TukTuk jedou domů. Zatím z organizačních důvodů nechávám původní název. Adresa na internetu zůstane stejná v každém případě, abyste nemuseli příliš hledat v zákoutích internetu.
Domov sladký domov - jsem zpátky. Můj výlet už skončil, ale nebojte se své vyprávění dokončím.
Nosič veterán. Pamětník vzniku legendárního gesta. Dnes již nosí jen lehké náklady do 5 kg.Indové používají jedno gesto, které u nás kompletně chybí. Je to takové pokyvování hlavou ze strany na stranu, ale ne úklon, spíš, jakoby jste chtěli hýbat bradou zleva doprava a zpátky. Ten, kdo měl jako dítě v autě na zadním okně takového toho kývajícího jezevčíka, tak má asi tu nejlepší představu. Znamená to něco jako "ok, dobře", ale v mnoha významech. Občas uděláte něco, co je pobaví a je to jako "OK :-)" Něco chcete a je to jako "dobře, zařídím". A pak, když si vymýšlíte blbosti, tak je to jako "OK, jak chceš". No a poslední - něco odmítáte, třeba výhodnej nákup 10ti kil banánů, tak je to "OK, tvoje blbost". Samozřejmě hustě doplňovaný výrazem, očima a občas i dalšíma gestama. Vznik tohto gesta se připisuje jedné z nejnižších vrstev indické společnosti a to nosičům nákladu. A bohužel to mělo i své následky na zdraví. Nosiči jsou schopní na hlavě nosit náklady o váze něco ke 100kg. Jednou se stalo, že bylo potřeba náklad přenést ve velice krátké době a tak obchodníci nosiče silně překládali. Když už to chvíli trvalo, začaly nosiče bolet krční páteře a tak ji si začali protahovat úklony do strany. Přitom se zeptal obchodník, jestli jim může naložit ještě více. Chlapíci během protahování souhlasili, že "OK". Obchodníkovi se to zdálo zvláštní, ale gesto si spojil dnes už zaběhnutým způsobem a tak čím více chlapíci protahovali svoje krky, tím větší náklad dostávali. Samozřejmě to skončilo úrazem a prošlapaným korýtkem v silnici. Po vysvětlení nedorozumění se příběh rozšířil mezi lidi zároveň s tímto oblíbeným gestem.
Zácpa jako krávaNa území Góy jsem si, v rámci naší expedice, vyzkoušel řízení po Indii. Půjčil jsem si motorku (lehce slabší, než by měly být naše Vespy) a udělal jsem si cca 150 km výlet. Ihned se ukázalo, že umím řídit jako Ind. Je to jednoduché, stačí ignorovat jakékoliv předpisy, do křižovatky se prostě narvat a v jednom kuse troubit. Taky neškodí občas trochu najet do policajta, který řídí křižovatku, nebo ho naprosto ignorovat a poslouchat, jak za vámi bezmocně píská. Co neumím, je předjíždět jako Ind. Do prudkého kopce jede náklaďák, blíží se vrchol a cesta prudce zatáčí. Nejlepší místo pro předjíždění pro autobus (ze kterého vše sleduji), který jede cca o 1,8 km/h rychleji než náklaďák. Autobus začne pořádně troubit, aby předjížděný věděl a zpomalil a pustil ho. Když je to celé v nejlepším, tak se v protisměru vyřítí další náklaďák. V tuhle chvíli se začne dít několik věcí najednou: 1. A nejdůležitější je, že všichni kdo ještě netroubí ihned začnou. 2. Začne boj o to, kdo bude brzdit - většinou je to tak, že protisměr brzdí a na straně, kde se předjíždí brzdí ten se slabšími nervy. 3. Všichni se začnou modlit, včetně mě a všech řidičů. Když se setmí, tak je tady ve zvyku počkat s rozsvícením světel až na totální tmu. Do toho se po silnicích potulují stáda krav. Taková kráva, to nemá blinkry, odrazky a jestli to má světla, tak je nepoužívá. No totální maglajz. Jestli jsem si odnesl nějaké poučení, tak to, že rozhodně nechci jezdit Indií za tmy. A poučení pro vás? Nejezděte jako krávy a rozsviťte si světla:-)
Jen pro úplnost tady popíšu, jaké nástrahy na vás čekají, když máte střevní potíže. Jako první věc se doporučuje hodně pít. To se zdá jako pohoda, ale co to znamená hodně pít. Během normálního teplého dne člověk vypije 6 litrů vody a ani nemusí na malou. Abych nemusel každou chvíli běhat do krámu, pořizuji si takovou tu láhev co bývá zabodlá v bance ve stojanu. Nasazuji do pusy a dopřávám si odpočinek rušený jen občas takovým tím ploomp, když lahví projíždí bublina. Rehydratace zajištěna. Další věci je jídlo. Půlka věcí je smažená, druhá pálivá. Jediný co člověku zbývá je suchá rýže a chlebový placky. Přijdete do hospody a objednáte si chapatti (nasucho chleba). Číšník udělá jezevčíka. Chvíli kouká s připraveným notýsek, pak se zeptá, jestli něco dalšího. Nic. Jezevčík, když najedete na hrbol. Něco k pití? Vodu. Jezevčík na polní cestě. Čaj? (samozřejmě mléčný) Ne. V tuhle chvíli by hračce upadla hlava, ale číšník očividně trénuje jógu, jinak to není možný. Po týdnu na rejži a plackách nový pokus - sušenky. Největší výběr sušenek tu bývá v cukrárně. Není dobré tam chodit, když je vám zle. Je to podobné jako u jídla - půlka smažená, půlka kořeněná a další půlka šílené sladká - navíc je tu barev až žaludek přechází. Průměrnej chlap by je ani nevyjmenoval (průměrná ženská by to letmo přejela a posteskla by si, že tu, mimo jiné, chybí meruňkovo-broskvovej odstín, protože ten ji chutná nejvic). Nápisy na sušenkách už to jen dorazej - mango, masala (koření), Jack fruit. Se zavřenýma očima beru máslové sušenky a doufám, že v názvu nezapomněli dopsat chilli. Jediný, co je totálně bez problémů jsou banány, jen je musíte nosit v batohu, jinak se na vás vrhne banda opic a budete rádi, když odnesete aspoň spodní prádlo.
Moje omluvy nepřestanou - v poslední době mám štěstí na místa, kde internet je sprostý slovo a Wifi není ani ve slovníku, takže nezvládám nahrávat články, natož obrázky
Ellora Skalní chrám Budhistický chrám, tesaný přímo do skályMinule jsem skončil u výletu do Ellory. Tenhle komplex jeskyní a chrámů byl vytvářen zhruba od 6. století. Jsou tu samostatně stojící chrámy, vytvořené úžasným způsobem - kameníci se zanořili do útesu a po sobě zanechali soustavu budov stvořenou z jednoho kusu, vysokou 30 metrů s nádvořím 200mx300m. Všude krásné detailní sochání. Pak je tu spousta jeskyní, u kterých to je podobné. Dokážu si představit, že odtud museli vyvézt miliony tun kamene. Jeskyně, které předtím vůbec neexistovaly skrývají prostory o velikosti kostelů. Klášter vypadá jako nadzemní parkoviště, 3 patra, každé by pojmulo stovky aut. No prostě úžas.
Jak se tak procházím se po Elloře, přijde mi, u některých indů, jako by se ani nepotili - hlavně ženský. Jako by to bylo něco neslušnýho. Vedro, všude kámen nebo asfalt, že mě leje jak z pytlíku předvařený rejže a holky se tu procházejí ani kapka. Myslim si, že to zadržujou a občas si někam odskočí se zapotit. Když se jim to stane na veřejnosti, ujde už jen takovej obláček páry, dáma se začervená (tady je to spíš takové zabarvení do tmavší hnědé) a omluví se - pardon, já jsem si maličko potla.
Jedním ze znaků rozvíjející se Indie jsou supermarkety a nákupní galerie, které tu všude vyrůstají. Navzdory tomu většina lidí nakupuje stále na trhu. Ale když chcete pohodlné nakupování, tak zapomeňte na supermarkety, trhy nebo dokonce internetové obchody. Nejlépe se nakupuje ve vlaku. Zatímco jedete například tetičce do Hyderabádu okouknout novou koupelnu, prochází vlakem jeden prodavač za druhým a s hlasitým, často i rýmovaným pokřikem nabízí své zboží, zatímco vy si pohodlně sedíte a jen vybíráte. Prochází tady snad všechno - čaj, studené nápoje, jídlo, šperky, knížky... no na co si vzpomenete to tu je. Já jsem na chvíli přestal dávat pozor a dostal jsem za ucho helikoptérou. Naštěstí to byl jen takovej ten lehkej typ, co se do něj vejde Rambo a 2 maníci, ale i tak to byla šupa. Nejhorší je ale nákup nábytku. Ne že by ho byl nedostatek, ale než si vyberete ložnici, tak jste 1000 kilometrů od domova a musíte to nějak dostat domů. Samozřejmě zase vlakem, což je taky v pohodě, ale díky přecpanosti těch vlaků si lidi začnou odkládat věci do vašich skříní, spát v nové posteli a na konci cesty vám budou dokonce tvrdit, že to je jejich, protože už to dlouho používají. Díky tomu pravděpodobně v brzké době nábytkaři zkrachují a můžou za to dráhy.
Další zastávkou je Góa. Góa je nejmenší z indických států, známá především tím, že má dlouhé písečné pláže. Hodně lidí ví, že to bývala základna květinových dětí, ale už jen málokdo tuší, že tady vzniknout název tohoto hnutí. Když to tady skupina lidí kolem Johna Lennona doslova oblehla, začaly se tu dít věci, na které místní lidé nebyli zvyklí. Maníci zkouřený kvalitní indickou trávou se potáceli ulicemi a bez ohledu na dobré chování močili na veřejnosti. Místní, pobouření tímhle chováním si začali stěžovat. A tak byli všichni předvoláni na policii, kde místní identifikovali jednotlivé zlotřilce. Aby tomu všichni rozuměli byli nuceni používat svoji lámanou angličtinu a tak ukazovali na jednotlivé delikventy a říkali:"Hý pý(on čůrat), hý pý, hý pý...". Když to takhle chvilku pokračovalo, došla Lennonovi trpělivost a povídá:"Yes, we're all hý pýs. (Jo, my všichni jsme on čůrat.)" Samozřejmě oficiální verze musela být jiná a tak se pravdu dozvíte až tady od místních, kteří jsou na tuto legendu patřičně hrdí.
Vodákův ráj Jedna z lehčích říček - bez "jezů"Když jsem zmiňoval o těch smyslech, nenapsal jsem o jednom, který mě v podstatě jako první přivítal v Indii a to je čichově-orientační. Když se tady přiblížíte ve městě k řece, je to jako když otevřete žumpu (pro vzdělané septik, pro VŠ jímka odpadních vod). Řeky a potoky ve městech nabírají tmavě černou barvu a na 200 metrů o nich bezpečně víte. Proto jsou místní vodáci samí svalovci a tak trochu podivíni. Města se kompletně obnášejí a pro jistotu se přidá ještě 40 kilometrů. Bohužel města jsou nejdál 30 km od sebe a tak přihlásit se do vodáka v podstatě znamená vstoupit do turistického klubu s tím, že navíc nosíte věci místo v batohu v lodi. Samozřejmě existují extremisti, kteří to jedou, ale stejně musí mít sílu v rukách, aby se na řece s konzistencí pudinku vůbec pohli. Kvalitní plíce, protože nejlepší je to celé jet na jeden nádech. A v neposlední řadě silný krk, protože udělat tady eskymáka znamená provést na hladině stoj na hlavě i s lodí a převalit se na druhou stranu. Samozřejmě je ještě dobrý bejt prase. Když se to sečte, tak to dává člověka, který se rodí jednou za dvacet let. Poslední extremista bohužel ukončil tragicky kariéru loni v létě, když se na jednom "válci" převrhl a spolknul hroudu vody. Krátce na to zemřel na rozklad krve.
Pro svůj další cíl na cestách jsem si vybral Jižní Indii. Indii už jsem navštívil a tak se někteří lidé divili, že se sem vydávám znova. Důvodů je víc, ale mezi hlavní patří, že mám tuhle zemi rád a to, že jsem napoprvé viděl jen malou část země. Minule jsem se vydal na sever, tentokrát na jih. Indie je opravdu obrovská a na jejím území se používá nejen několik jazyků, ale i několik druhů písem, vzájemně vůbec ne podobných. Jen na bankovkách je jejich hodnota vypsaná v 15ti jazycích a 8mi skriptech.
I po těch několika výletech, co mám za sebou, mám pořád problém si zabalit. Vypadá to zhruba tak, že mám už všechny věci v batohu a začnu si procházet, co potřebuju a co ne. Zdá se mi, jako pokaždé, že mám moc velký batoh. Jedu na 6 týdnů - to je na každý den jedno tričko, to máme 42 triček, není to málo? Znám se, jsem prase, pocintám se a pak budu muset chodit půl dne špinavej. Radši 10 přidám. Dobrý. Dvoje trenýrky - není to moc? Minule jsem přivez jedny čistý a to jsem byl na dýl. Tak tu jedny nechám, přece si nestrhnu záda s tím báglem. Takhle to projdu všechno a najednou se půlka obsahu batohu změní. Teď už jsem konečně tady a tak podle starého rčení:"Co nemáš, nepotřebuješ" jsem kompletně vybavenej.
Vlakové nádraží v Bombaji Architektonický skvost - dějiště velkého nádražního neštěstíBombaj. Tohle město je tak trochu výjimečný spoustou architektonických p, jak z dob minulých, tak současných. Z dob kolonizace je například celé nádraží Chatrapati Shivaji Terminus (CST) přezdívané námi místními Victoria. Prý je to nejvytíženější nádraží v Asii. A něco na tom bude. Jakmile vjede lokálka do stanice, tak se perón okamžitě naplní lidmi a jede to jako vlna. Blíží se to ke mně a tak mi nezbývá, než využít znalosti z plavání v moři a těsně před vlnou se ponořit a plavat. Když se vlna převalí, otevřu oči a zjišťuji, že dělám tempa na chodníku před nádražím. Co to pro Krišnovy rány bylo?! Aha, do nádraží přijely dva vlaky najednou - byla to větší vlna než jsem předpokládal a málo jsem se potopil. To mi připomíná o čem jsem četl na plaketě venku. Velké nádražní neštěstí roku 1985. Špatným řízením provozu se stalo, že do nádraží přijeli ve stejnou chvíli vlaky na všechny nástupiště. Lidi vystoupili. Následná tsunami kompletně rozmetala celou spodní část haly. Trosky budovy jsou do dnešního dne rozesetédo do vzdálenosti několika kilometrů od nádraží. V protější budově je stále zaseknutý starý turniket, který se nepodařilo vytáhnout. Ty už se z bezpečnostních důvodů do budovy nevrátili a podle nových regulí smí do stanice přijet max. 5 vlaků najednou. Mně stačily ty dva, ještě teď vyklepávám Indy z ucha.
Záplava cestujících Menší vlnka - po příjezdu jedné soupravyO tom, že je Indie zemí vůní a chutí ví snad každý, ale já bych vám chtěl přiblížit i ostatní smysly. Například sluch. Pokřikování trhovců a rikšů probírat nebudu, ale je tu spousta zvuků, které jsou pro místní naprosto normální a řídí se podle nich. Třeba takoví čističi bot vůbec nepokřikují kolem, jen sedí u svých bedýnek a když jsou volní, tak začnou dřívkem do těch beden tlouct. Zákazníci se tím opravdu řídí a když někde čekají ve frontě na leštění (to je tady celkem dost běžné ), tak po zaslechnutí bušení přechází k volnému čističi. Jiným zvukem jsou rolničky přidělané na kole lisu na cukrovou třtinu, kde se vyrábí výborná šťáva. Zdáli tak tušíte, kde stánek najdete. Dá se v podstatě chodit poslepu, chce to ovšem tréning. Když jsem šel za zvukem rolniček já, našel jsem jen stádo ovcí se zvonečky. Jakou šťávu mi vyrobili si snad dokáže představit každý.
Potkávají mě první střevní potíže a najednou si vzpomínám, že to s těma tričkama a trenkama mělo bejt obráceně. Moje jediný trenky jsou "pocintaný" a mám plný batoh nepoužitých trik. To, že se dá tričko používat jako trenýrky už jsem v praxi viděl a pro tenhle případ to má i nesporné výhody (nemusí se v podstatě vůbec sundávat), ale má tu i svoje mouchy a hned celý roje. Naštěstí místní krejčí jsou opravdu zruční a tak si myslím, že mi v pohodě vyrobí několik trikoslipů.
Spousta míst tady má název připomínající něco na mytí nádobí (Nagpur, Jaipur) a jina zase naznačují nějakou spojitost s koupelnou, nebo lázněmi (Hyderabad,). Do jednoho takového míří i moje další cesty - Aurangabad. Spíš než cokoliv jiného je to strategické místo pro návštěvu dvou archeologických nalezišť Ellora a Ajanta. Ale to už radši nechám na příště.
PS: při průzkumu mapy jsem zjistil, že se tam jede přes Badapur-shodou okolností největší výrobce pěny do koupele v Indii.
Než začnu psát, chtěl bych varovat všechny kdo mě neznají před čtením tohoto blogu. Píšu to co mě baví a to jak vidím věci já. Může se to lišit trochu od pravdy, ale z toho si nic nedělejte, pravda vymřela a nic s tím nenaděláme. Pro ty, kdo hledají pravé cestovatelské zápisky, nějaká napínavá dobrodružství, prostě cestopis tak jak ho znáte odjinud odpovím slovy oficiálních orgánů:"Rozejděte se, tady není nic k vidění!". Ten kdo hledá trochu pobavení, může pokračovat, i když - nic neslibuji :-)
Naše expedice byla z finančních důvodů posunuta na začátek příštího roku. Alespoň budeme mít více času na shánění peněz :-) Já jsem se mezitím vydal na sólo výlet, abych nabral trochu inspirace. Z téhle cesty bude vycházet série krátkých článků. Když budete mít chuť a bude vás to bavit, tak si počtěte
Ahoj z cest Martin
Podařilo se nám navázat novou mediální spolupráci. Server Novinky.cz bude v průběhu naší cesty vydávat články o naší cestě. Zatím jsme domluveni na 3-4 článcích s tím, že první by vyšel v době našeho odjezdu. Také domluvená reklama je výborná - u každého článku bude kolem 5ti fotografií, z nichž na 2 můžou být fotografie s našimi motocykly a tím pádem i logy.
Novinky.cz je jedním z nejčtenějších zpravodajských serverů na českém internetu - zprávy z něj se ukazují na domovské stránce rozcestníku Seznam.cz. Velice si této spolupráce vážíme a děkujeme za ní.
Od té doby, co jsme se rozhodli spustit tuhle naší akci naplno, jsme také rozjeli průzkum všech náležitostí, které budeme pro naší cestu potřebovat. Sehnali jsme zajímavé kontakty a informace. Předně bych rád poděkoval jednomu člověku přímo do Vietnamu. Je to čech, žijící v Saigonu a díky němu máme spoustu zajímavých informací o tom, jak to vypadá, když cizinec něco vyřizuje ve Vietnamu.
První zajímavé zjištění je, že to snad ani za ty problémy nestojí. A tak toho necháme a na celou tuhle záležitost zvysoka končíme. Anebo ne :o) Jen tak se nevzdáme.
Takže zajímavosti, co by se mohly někomu hodit
Různých zjištění je více, ale nejsou už tak zajímavá a tak si je nechám na příště.
Vespám zdar Martin
V současné době jednáme s novým potencionálním sponzorem. Tím je společnost Domos s.r.o. - firma, specializující se na správu bytových a nebytových domů a realitní činnost. V současné době spravující cca 6000 bytových a 150 nebytových jednotek z vlastnictví města Mladá Boleslav a soukromých vlastníků.
Zatím vše vypadá, že naše jednání bude úspěšné, tak nám držte palce.
Získali jsme našeho prvního sponzora. Firma Roman Šedivý - elektroinstalace - její hlavní předmět činnosti jsou montáže, opravy, údržba a revize elektrických zařízení v rámci celé ČR. V současné době rozšířila svojí činnost i na zemní a výkopové práce. Nalézt jí můžete v Úštěku.
Děkujeme mnohokrát za podporu. Jen více takových :o)
