Tak a je to tady..... Po všech peripetiích a dobrodružstvích se loučíme s Tukanem. Zítra vyráží na svoji poslední cestu se mnou za volantem. Cesta povede z Horních Řepčic kamsi do Jeseníků. Cestou můžete mávat, tukan to má rád (policisty poprosím aby mávali tak, abych nemusel zastavovat). A samozřejmě, jak je u téhle srandy zvykem, BEREME STOPAŘE.

Teoretická mapka cesty zde          https://mapy.cz/s/QM2w

Módní salón Se změnou země přichází i změna módy. Minisukně bych viděl radši ;-)

    Do Mašadu na severu Íránu jsme dorazili chvilku před setměním. První rozkoukání bude proto muset proběhnout dost rychle, aby jsme zvládli jít spát ještě dnes. Před letištěm jsme začali hledat, jak se dostaneme do centra města, kde máme dojednaný nocleh. Autobusy tu prý nejezdí, jen místní taxi. Před odletovou halou stojí minibus a tak jdu na výzvědy. Chlapík anglicky nemluví a tak rukama nohama vysvětluju kam chceme. Chlapík se rozhovorem dost baví a najednou hrábne vedle sebe a dává mi koblihu. No, no, zas tolik jsem toho neřek :-)

    Írán je pro nás absolutně neznámou zemí a tak nemáme pořádně ani ponětí o cenách jídla. Jen taková mlhavá představa, že to už bude dražší než předtím. Od odletu z Indie jíme jen sušenky a protože už si o ně začínám říkat slovy "Polly chce suchárrek", tak je nejvyšší čas s tím seknout a vrhnout se do neznámých vod místních kulinářských zázraků. Očekáváme ovčí hlavy nadívaný kuřecíma žaludkama, nebo obráceně, ale po dlouhém hledání se nám nepodařilo najít otevřeného nic jiného, než pizzerii. No hlad už se nedá přemáhat a tak se pouštíme do nudného evropského jídla. Jídelní lístek je kompletně ve farštině (naše přezdívka pro Farsi - perštinu) a i když už tyhle znaky ovládám, tak stejně nerozumím té řeči. Šéfkuchař mi pomáhá vybrat něco s masem. A teď přichází cenový překvápko - celá pizza stojí 24 000 riálů. Na letišti jsem dostal 300 000 riálů za 10 dolarů. To je pizza asi za 20 korun. To levný jako prase(tady spíš jako kuře, prasata jsou zakázaný), dokonce levnější než Indie. Tak tady si budem žít jako boháči.

Mašadské minarety Íránské minarety jsou nezaměnitelné

    Po jídle jdu zaplatit a tahám 50 000 bankovku. Ještě mi vrátěj. Když to dávám chlapíkovi, tak nevěřícně zírá. Asi dlouho neviděl pracháče s tak velkou bankovkou. Něco mi vysvětluje ve farštině a pak společně celej kolektiv dává dohromady anglickou větu. Chtějí po mně ještě 4 takovýhle papírky. Nechápu. Cena nebyla v Riálech, ale v Tomanech. Dozvídáme se, že Írán má dvě měny. Jedna je oficiální a druhá virtuální. Téměř před 100 lety byla oficiální měna Íránu Toman. Tou dobou došlo k reformě a měna se změnila na Riály v poměru 1:10. Lidem se to ale nezamlouvalo a tak Riál nepoužívají (je to prý Portugalská měna, tak co s ní v Íránu). V lidských hlavách zůstal Toman i se svým s kurzem dodnes. A přestože jediné existující bankovky jsou Riály, tak se v obchodech a restauracích běžně obchoduje v Tomanech. Cena natištěná od výrobce bývá v Riálech, ručně psané cenovky a menu v Tomanech. Platíte sice v Riálech, ale desetkrát více, než je napsáno. Pizza se tak zázrakem proměnila na jedno z nejdražších jídel za celou cestu 200 kč za kus :-(. No co, je to daň z neznalosti, potkává nás to pořád a ještě dlouho bude.

Hele koho jsme potkali! Jak je vidět, Írán se čechama jen hemží. Pat a Mat jsou tu opravdu známí.

    S Íránem přišel náš přerod z relativně bohatých turistů, kteří si s klidem dovolí  k večeři skvělou kuřecí masalu s roti chlebem za 35 kč a ubytovat se v hotelu za 50 kč na osobu, na cestovní homelesáky, kteří jedí hlavně falafel(rychlé občerstvení) za 30 kč a hotel za 300 kč na osobu je ani nenapadne zkoušet. Občas je potřeba dát se trochu do pořádku, a tak jsme začali využívat CouchSurfingu(surfování po gaučích). Jde o stránku, kde lidé nabízejí ubytování zdarma u sebe doma v podstatě jen kvůli tomu, aby se spřátelili s novými lidmi, většinou cizinci.

    Na první noc v Íránu jsem se domluvil s chlapíkem jménem Amin. Cestu k němu jsme nějak našli a zvoníme. Nic se neděje. Nemáme mu jak zavolat, protože ještě nemáme íránskou simku. V domě se svítí a tak máme naději. Po několikátém zazvonění se na balkóně objeví postava a ptá se anglicky, jestli jdeme kvůli Couchsurfingu. U branky nám kluk povídá, že Amin odjel do Teheránu a zpátky bude za pár dní. Oni jsou tu taky jen hosté. Klíčky jim prý majitel nechal na zídce. Pohodář.
Když jdeme nahoru do bytu,tak se mě Kozáč ptá, jestli má závřít vchodový dveře, tak se ptám anglicky a pak volám zpátky česky:"Dveře nech otevřený." na to se kluk otočí a povídá:"Vy jste taky češi?! My jsme z Liberce."

    U Amina jsme spali dvě noci a vůbec jsme ho nepotkali. Očividně jsme mentálně úplně jinde. Já když si domů zvu cizí lidi, tak mi musí ukázat rodný list, pokud jsou to křesťani, tak soupis hříchů potvrzenej domovským farářem, nebo svojí složku z STB.

Po čase blbnutí kolem expedice se zase hlásím s článkem, snad už se mi povede psát trochu pravidelněji :o)

Znervózňující počasí Před dvěma dny nebyla na kopcích v pozadí ani vločka

    Náš čas v Indii se blíží ke konci. Na útěk zpátky do Dillí, odkud nám letí letadlo jsme si nechali 4 dny. S nástupem podzimu se tady v Ladakhu některé věci dost mění. Třeba to, že se uzavírají cesty. Celou dobu nám to tu připadalo jako pohoda, ale do téhle oblasti vedou jen 2 cesty a ty se na zimu uzavírají. Když začalo sněžit v okolí Lehu, trochu jsme znervózněli. Směrem na Manali už přestaly jezdit autobusy a tak to vypadá, že pojedeme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Ještě je možnost vzít to na Manali soukromým minibusem, ale to je dražší. Nakonec ale vítězí zvědavost a tak jedeme tím dražším minibusem. Zase ušetříme na ubytování, protože tímhle směrem jede všechno přes noc a navíc to bude časově kratší.

Horský hotel Jak je vidět se zvyšující se nadmořskou výškou stoupá i kvalita ubytování

    Cesta vede okrajem Himaláje a krajina je úžasná, dokonce i v noci, kdy je vidět jen něco málo osvětleného měsícem. Když se začne rozednívat, tak se objevují nejen výhledy na krajinu ale bohužel taky na silnici a na řidičský um našeho závodního pilota. Některý kousky bych nechtěl opakovat ani u nás na rovné silnici, natož tady, kde je pod některými úseky skalní sráz.  Krajina začíná být dost nehostinná. Teplota je někde kus pod nulou a fičí tu vítr. Jakmile je nějaká pauza, všichni cestující okamžitě mizí do tepla a závětří některého z "Hotelů" na čaj. A to je teprve podzim. Co zdejší lidé dělají v zimě netuším. Pravděpodobně rozdělávají ohníčky pod ovcema, aby jim nezmrzly.

Baracha-La Někde tam nahoře se ukrývá nejvyšší bod naší cesty

    Cestou máme jedno sedlo jménem Buralacha-La vysoké 4890m a celou dobu se modlíme, aby bylo ještě průjezdné. S přibývajícími metry nastupuje sníh a kousek pod sedlem je menší sněhová vánice. Tady už je regulérní zima. Naštěstí náš řidič očividně není z Prahy a tak ví co to je sníh a když ho vidí na silnici, tak se ho nezalekne.
    Na okraji Himáčal Pradéše (Indický stát) jsou ještě silnice poničené po nedávném sesuvu půdy. Když jsme se konečně dostali z tohoto pásu hor mohli jsme si oddechnout. Teď už to do odletu stíháme.

Zájezd Skupinka busíků má výhodu, že si můžou pomoci. Nevýhodu v tom, že při poruše čekají všichni

    Náš řidič si opravdu zaslouží obdiv. Z Lehu to do Manali trvalo asi 20 hodin, za tu dobu si ani jednou nezdřímnul, jen měl občerstvovací zastávky jako my. Na konci se mi v serpentýnách pozdávalo, že lehce podřimuje, ale radši jsem tomu nevěnoval pozornost, abych si nezamazal spodní prádlo.

    V Dillí ještě zařizujeme poslední věci, jako je odeslání pohledů a nákup dolarů. Posílání pohledů mě dost bavilo. Paní na přepážce se zeptala, kolik mám pohledů, spočítala známky a pohledy si vzala. Celé to dala jednomu úředníkovi a ten vždycky odtrhnul 3 známky nacpal si je do pusy. Pak vypláznul jazyk, známky sundal a plácnul je na dopis. S tím, že jsme měli asi 20 pohledů, tak měl dost zábavy. Já taky :-)

    Přelet do Íránu se protáhl o zastávku v Dubaji. Měli jsme tam spoustu času na přestup. Vylezli jsme na chvíli z letištní budovy a téměř 50 stupňové vedro nás za chvíli zlomilo k návratu. Ale nakonec jsme se odhodlali k návštěvě centra s nejvyšší budovou světa. Doplazili jsme se k metru a tam jsme najednou zjistili, že nás vlastně nějaké další obří město vůbec nezajímá. Ať si strčí nejvyšší budovu třeba do Emirátu. My už se těšíme na Írán :-)

Od 1.2.2016 do 29.2.2016 bude probíhat výstava fotografií z naší expedice. Koná se prostoru nákupního centra Olympia v Mladé Boleslavi. Jste všichni srdečně zváni. K vidění budou fotografie z cesty a budete mít i čest setkat se osobně s hlavními aktéry celé akce - s Tuktukem(také zvaným Býst, Vozejk, Krám zas..nej) a Vespou(přezdívky Princezna, Vespina, Herka zku..ená). Budeme rádi, když na výstavu dorazíte v hojném počtu.

ahoj Martin

Tak další povídání už je z tepla domova. Ještě vás čeká pěkných pár dílů seriálu :o)

Kláštery v Ladakhu bývají postavené v dramatické krajině

    Pokračujeme směr Ladakh. Krajina se mění s každým kilometrem a stejně tak i lidé. Po ujetí 400 km do Kargilu si člověk téměř netipne, že je ve stejném státě. A o dalších 200 km dále, kde začínají buddhistické kláštery, už by netipoval ani zemi. Tady nastupujeme na trek. Nemáme mapu a všechny informace co máme jsou od jedné Češky, kterou jsme cestou potkali: "Za Khaltse půjdete po silnici a pak bude vidět pěšina do kopce. Není to lehké najít, ale uvidíte."

Praporky v sedle Sedla hor jsou ideálním místem pro modlitební praporky

    Vrháme se na první pěšinu stoupající do kopců. Rozcestíčko. Hodinku šlapeme jednou cestičkou. Na vrcholu kopce odhalujeme mezi námi a předpokládaným směrem hlubokou rokli vyhloubenou řekou a na druhé straně spleť soutěsek. Ale žádnou pořádnou cestu. Ta naše se tu vytrácí. Raději se vracíme a z rozcestí jdeme druhou stezkou. A znova jak říkám u kadeřnice: Do ztracena. Po dalším hledání se vracíme na silnici. Jedno odpoledne krásně strávené hledáním cesty.

Kde ani tráva neroste Život se při sebemenší příležitosti uchytí i v horské poušti

    Další ráno jsme náhodou narazili na francouzské turistky jedoucí džípem. Jejich řidič to tu zná. Dává nám jména vesnic, kterými bychom měli projít a tak už se máme čeho držet. Tenhle trek má přezdívku baby trek, protože je krátký - cca 3-4 dny a chodí se s malinkým batůžkem, protože se spí v Homestay(takový domácí hotel). V našem podání to vypadá trochu jinak. Strana ze které jdeme je prý příkřejší a jdeme s veškerým naším majetkem včetně notebooku (ten jsem několikrát proklel a tak netuším, jak bude nadále fungovat).

    Mezi vesnicemi je vysokohorská poušť a když večer vaříme čaj, tak ráno jsou sáčky totálně suché i přes to, že je v noci poměrně zima. Ani stan se nám přes noc nepodařilo zafunět. Vrchní část, která bývá po ránu mokrá je suchá na troud. Okolní vzduch je tak suchý, že nám málem přes noc vypil flašky s vodou.
    Občas se člověk zamýšlí nad tím, co vidí. Tady se mi pořád do hlavy dere myšlenka, že lidé se uchytí i tam, kde už ani tráva neroste a přemýšlím, proč se zastavili tady, kde je život boj o přežití a všechno co tady získají je vykoupené tvrdou prací. Zatím jediné na co jsem přišel je, že chtějí mít pokoj od ostatních.

Teplo domova Sporáček je v centru téměř každé Ladacké domácnosti

    Pravděpodobně tyhle tvrdé podmínky z nich dělají skvělé lidi. Rádi si popovídají i když nemluví anglicky, poradí a občas něco darují i když jsme relativně bohatší než oni. Turismus tady bohužel nechává své stopy a tak když hledáme nějaké teplé jídlo ve vsi, tak to sice možné je, ale za velké peníze na místní poměry. Až s jedním chlapíkem dohadujeme prima cenu a on nás bere k sobě domů, kde nám vyrábí jídlo na počkání. Po našich jídlech je to paráda. například naše zakoupené špagety s nápisem Italská kvalita - Indická chuť, by mohly mnohem více přejít do té Itálie. Celou dobu si u něj připadáme spíše jako na návštěvě, než jako hosti v restauraci. Když je jídlo hotové, svolává celou rodinu a pak jíme v rodinném kruhu.

    Počasí nám přeje a tak se člověk na sluníčku dokonce i spálí. Když docházíme na konec treku, počasí se kazí. V Lehu - hlavním městě Ladakhu se zatáhlo a když mraky opět odpluly, tak po sobě nechaly čerstvou várku sněhu. Koho by napadlo, že touhle dobou je v Dillí 35 stupňů.
V Lehu právě probíhá místní festival. V klášteře předvádějí obřadné tance s maskami, večer je koncert. Nás nejvíc táhne ochutnávka jídel. Na jedné straně probíhá utkání v lukostřelbě a my to sledujeme s plným talířem thentuku, thukpy a všech ostatních jídel, které tady babičky na místě tvoří.

Čhorten hraje Součástí hřiště na polo je i náboženská stavba

    Největší zážitek je ovšem místní polo. Komentátor nás v úvodu upozornil, že místní hra je světový unikát. Má to být tím, že hřiště je nejvýše umístěné polo hřiště světa a jako povrch používá písek. Pro nás je těch zvláštností ovšem víc. Chlapíci vjeli na hřiště na konících jako ze snu všech malých holčiček. Jen růžová stuha chyběla. Kdybych na některém z nich jel já místo Ladackých čahounů, tak mám sedřené podrážky a na dolíku by kůň z pode mně vyběhnul. No ale takhle to zase odpovídá starému koňáckému pravidlu, že jezdec by měl vidět přes hřbet koně a ne aby mu kůň nedopatřením nepomočil čepici na hlavě.

Hra se občas trošku přiblíží :o)

    Hra má ale opravdu švuňk. Přišli jsme mezi posledními a sedli jsme si na schod, který je přímo u hřiště. Hra se dostává blíž a míč se nám kutálí k nohám. Sotva zvedáme nohy a už je tu chlapík s koněm v plné rychlosti a řeže do míčku dřevěným kladivem. Nechat tam tu nohu, tak možná kluci hrajou chvíli s ní. Na ploše jsou natlačení diváci a pokaždé, když se hra stáčí k nim, tak všichni utíkají do bezpečí. Celou hru také provází místní pes - očividně veterán místních utkání. Běhá mezi koňmi a mistrovsky se vyhýbá ranám pálkou. Hřiště má také pravděpodobně jako jediné na světě umístěný čhorten (buddhistickou kapličku) přímo v hrací ploše. Tahle hra si nás opravdu získala. Zítra bude další zápas a ten rozhodně nevynecháme.

Vyhlášení začátku obřadu Trouby duní údolím

    Ze všech náboženství, která jsem kdy na cestách potkal se mi nejvíce zamlouvá tibetský buddhismus. Jestli budu někdy věřící, tak se určitě stanu buddhistickým mnichem. Trošku mě na tom mrzí, že budu plešatej - už jsem dohola byl a vypadám jak debil. Ale co. Když mě to zachrání od pekla, tak proč ne. Ladakh má přezdívku malý Tibet a vzhledem k dnešní situaci se tu možná tibetská kultura dochovala lépe než v samotném Tibetu.

...čaj, rum, bum Mnich už je téměř u portrétu nejvyššího sympaťáka

    Vydávám se do kláštera Thiksey kousek od Lehu. Kozáč zase z nějakého důvodu nejede. Místní sdílené taxi je super levné a jedu s babičkama, které se celou cestu modlí. Asi znají řidiče. Procházím se po klášteře a najednou přímo nad mojí hlavou začne houkat lokomotiva. Vyběhnu tam a na střeše dva chlapíci vytrubují začátek modlitby. Klášter je na kopci a troubení se neuvěřitelně nese krajem. Na modlitbě jsou vítáni všichni. Na uvítanou dostáváme slaný tibetský máslový čaj. Pravděpodobně kvůli tomu, aby se cizinci už nevraceli. Slabší nátury tenhle zvyk nenesou dobře :o) Obřad má silnou atmosféru, ale je dost dlouhý. Abych to přiblížil, tak pravidla obřadu silně připomínají dětskou hru Cukr, káva, limonáda. Uprostřed uličky stojí chlapík a v ruce drží vázu s větvičkou jabloně. Všichni ostatní mniši se modlí. Na chvilku zastaví modlitbu a začnou vyhrávat muziku. Během toho se mnich s vázou vydá vpřed k portrétu nejvyššího sympaťáka. Jakmile hudba ustane vázonoš se zastaví. Na rozdíl od Cukr, káva chlapík nemá soupeřů a tak jde hrozně pomalu. Takže celá hra je dopředu jasná a dost dlouhá. Chlapík si to dost užívá. Jen mám strach, aby mu kytka nechcípla než tam dojde.

Předváděné tance jsou dost fyzicky náročné

Bude se baštit Babičky připravují tradiční pochoutky

Modlitební mlýny

Tata king of the road Náš kočár do Šrínagaru patří mezi elitu Indických náklaďáků, jako tenhle

    Veškeré přípravy jsou za námi. V nížinách pořád panují strašlivá vedra. Miluji hory a tady se na severu dají najít skvělé kopečky. Bude chládek, už se těšíme. Bez těch našich potvor bude trochu smutno, ale aspoň se nám zahojí okopané palce od přemlouvání k jízdě a zklidní hlasivky od věčného nadávání.

    Jedeme se podívat do Kašmíru. Když se Indie po získání nezávislosti dělila, jednotlivá království se připojovala buď k Indii(většinou hinduisti) nebo k Pákistánu(muslimská populace). Kašmír se právě rozhodoval, kam se připojí, když Pákistán vyslal delegaci doprovázenou armádou. Místní král se zalekl, že je chtějí obsadit a ihned podepsal dohodu s Indií. Tak se stalo, že něco výjimečného a převážně muslimský Kašmír se stal součástí Indie. Sousednímu Pákistánu se to ovšem dodnes nelíbí a tak tyhle dvě země neustále bojují o sporné hranice. Není to už tak vážné jako dříve, ale prý se kolem hranic občas rozjedou hrátky se samopaly.

Lákadlo Šrínagaru - pobyt na hausbótu

    My se samozřejmě nehodláme zdržovat v komplikovaných oblastech. Máme namířeno do Šrínagaru - letního hlavního města. Místní dopravou se dostáváme do místa jménem Patnitop. Na něm je zajímavé to, že vůbec není zajímavé. Je to dovolenkové místo pro Indy. Je to na kopci, ale kromě spousty hotýlků tu nic není. Tedy kromě jehličnatého lesa, ten už jsme celkem dlouho nepotkali.

    Taky už jsme dlouho nebyli jen tak na vandru a tak si to štrádujeme po silnici směr Šrínagar - 240 km. Až to bude hezký, tak si možná uděláme výlet, kdo ví. Cestou potkáváme dalšího uvědomělého občana. Jako vždy se ptá, odkud jsme a po chvíli chce vidět naše pasy. Tuhle hru už jsme hráli :o) Dost nudná. Celkem úspěšně ho ignorujeme. Ovšem jak říká chlapík, pokud nebudeme spolupracovat, tak zavolá policii. Bezva, už se těšíme. Krouží kolem nás na motorce a po nějakém telefonátu vyráží napřed.
    Jak si to tak štrádujeme, tak najednou zastaví cisterna s benzínem. Chlapík se ptá co děláme. Jdeme. Kam? Šrínagar. Chcete svézt? Proč ne. Prvně jedeme Tatou - králem silnic. Bavíme se představou, že na nás někde za zatáčkou čeká uvědomělý občan s policejní hlídkou. Ale neviděli jsme to, což nás zamrzelo. Z našeho truckera vypadává, že jede až do Šrínagaru a klidně nás tam vezme. Krásných 7 hodin náklaďákem.

Opravit nebo zbořit?  Některé domy starého města by potřebovaly památkáře jako sůl

    Ve Šrínagaru je vidět, že patří do problematické části Indie. Všude jsou zátarasy a vojáků je tu tolik, že by se s nima dalo topit (jen by nesměli mít po kapsách náboje, to se pak nedá u kamen spát). Když vyrážíme na výlet, tak je něco špatně. Je sobota a v ulicích není ani noha. Obchody zavřený, hospody jakbysmet. Stávka. Takhle prázdno tu normálně není ani o půlnoci. Když se v Indii stávkuje, tak pořádně.

    Další den chceme jít do starého města navštívit páteční mešitu. Ve dvou obchodech nás varovali, ať tam dnes nechodíme, že každou neděli jsou v téhle části města nějaké potyčky a nemají rádi turisty. No klidně si vymyslíme jiný program, jen blbec se vrhá do zbytečného nebezpečí. V pondělí vyrážíme znova. Jsme obezřetní, co kdyby upalovali turisty i dneska.

Minaret páteční mešity je dost neobvyklý Nejdříve jsme si mysleli, že jde o nějakou pevnost

    Ve starém městě by památkáři brečeli - jeden krásný dům vedle druhého někde v poločase rozpadu. Jdeme se podívat do první mešity a je to tu. Budeme snědeni za živa. Při prohlídce se na nás vrhá stařík a něco vykřikuje. Nechal si ale protézu doma a tak kanibalismus nehrozí(jen lehké ožužlání, ale to se dá přežít). Máme dost pocit, že se mu nelíbíme. Ale podle reakcí osazenstva jde o místního blázna. Otřeseni se vydáváme dál. Na ulici se na nás vrhá další člověk. A sakra. "Vítejte v mém městě" třese mi s úsměvem rukou(asi starosta). Zanedlouho další. Lidé nás tu vítají a hrdě nás směrují k páteční mešitě. A mají být na co hrdí.

    Šrínagarská páteční mešita je nádherná. Totálně odlišná od všech, co jsem na svých cestách viděl. Je starodávná a obrovská, pojme 33 333 lidí. Jak to stavitel dokázal na tohle číslo spočítat je mi záhadou :o) Zdejší sloh mešit je zvláštní. Podle mapy jsme z přilehlého kopce hledali minarety a žádné jsme nenašli. Po shlédnutí téhle mešity jsme si upravili požadavky na vzhled a hned se podařilo něco najít.

Páteční mešita v celé své kráse V pozadí se tyčí Šrínagarská pevnost

Každý kobereček je místo pro jednoho věřícího -celkem 33 333 míst

Ve starém městě bují stará řemesla Ruční výroba tepaných misek a samovarů je stále žádaná

Ahoj  všem,

blížíme se k domovu Mílovými kroky(a Míla jde fakt rychle). Bohužel naše možnosti připojení jsou dost omezené a tak všechny aktuality kolem toho dávám hlavně na Facebook, který je na to více stavěný. Takže jestli vás zajímá, jak si vedeme, tak sledujte tuhle stránku https://www.facebook.com/VespaExpedition2014/ jde se tam podívat i bez účtu na facebooku a bez přihlášení.

ahoj doma Martin