Naší návštěvu Barmy popíšu ve stylu v jakém jsme jí projeli - bleskově ale přitom se pokusím stihnout vše co půjde :o) Díky tomu, že mám pokrýt celou zemi a asi 1700 km, tak jsem stvořil dva články. Předem se omlouvám za případné nepřesnosti, měli jsme na tuto zemi jen 5 dnů a to na poznání není dost.

Během příprav jsme se pokusili na našich strojích dát vše do pořádku a odstranit drobné chybky, které nás občas trápí. Vše vyladěno, připraveno, celou Barmu na to nebudeme muset šáhnout.

Den 1.

   Překročení hranic celkem šlo, jak už je zvykem je větší problém na straně opouštěné země, než té do které jedeme. Vláda určuje cizincům určitá pravidla pro pohyb vlastními vozidly po Barmě. Musíme mít připevněné dočasné značky a neměli bysme se vzdalovat od našeho doprovodu. Ten tvoří řidič, vedoucí výpravy Tinmar Win a jeden člověk nasazený vládou, který dohlíží, jestli je vše jak má být.

K naší výpravě se přidal ještě jeden člověk bez našeho vědomí. Ind jménem Deepak. Trochu to popírá důvod, proč jsme se nemohli k nikomu přidat. Nikdo není tak blbej, aby jel přes Barmu 50 km/h v nejlepších místech a už vůbec nikdo to nechce ujet za 5 dní. Přece se někdo našel, ale na jeho obranu on má zase časový tlak a musí být do pěti dnů v Indii. Má Hondu Transalp, která by to mohla ujet za dva dny. Snad se z nás nezblázní, ale je to jeho boj - my jsme všechny varovali, že to bude zážitek.

Když jedete chvilku z kopce, nebo v zatáčkách, kde se musí více brzdit, tak někde před hospodou leží hadice s vodou a aby brzdy moc nehřály, tak vám je někdo ochotně prolije vodou. Při naší zastávce přímo pod kopcem okamžitě přibíhá ochotný chlapík a za syčení jako z naštvaného pavilonu plazů brzdy prolévá. Máme štěstí, že nám neprasknul kotouč. Po naší nehodě s brzdovou trubičkou máme ještě zavzdušněné brzdy a při odvzdušňování se od našeho doprovodu dozvídáme, že nám to nebrzdí, protože jsme v minulosti málo chladili. Jiný kraj jiný mrav. Odteď budeme prolévat brzdy každých 500 metrů a snad to ještě napravíme.

   Pokračujeme v našem poslání, pro které jsme vymysleli nové slovo v angličtině Hijackhiking(únosostopování). To proto, že občas musíme lidi skoro unést abychom je svezli. Beru prvního stopaře a i když je to jen pár set metrů, tak je to dost v pohodě. Po nějaké chvíli další a tentokrát mnich. Ti se v Thajsku několikrát odmítli svézt. Stmívá se a začíná pršet. Prý to bude ještě alespoň 2 hodiny cesty. Začíná zlobit rozdělovač na Vespě - problém, který se nedávno objevil a neustále se opakuje. Máme náhradní díl, ale nedokážeme se dostat pod kryt dynama bez speciálního sundaváku. Ladíme a můžeme dál. Sotva jsme zavřeli kryt motoru už jsou tu policisté a co prý je za problém. Netrvalo to ani 5 minut. V cíli jsme v 11 večer a máme za sebou asi 380 km. Na hotelu jsme se šli ještě podívat na Vespinu. Potkali jsme tam dva chlapíky, jak jí oblézají a prý že jsou z turistické policie(asi něco jako salám u nás, taky tam nacpou všelijaká kopyta). Kontrolují a fotí si naše stroje i se značkami.

Den 2.

   Ráno vyrážíme na místní tržnici. Byli jsme překvapeni, jak jsou místní lidé nebezpeční. Každý z nás dostal na ochranu jednoho svého turistického policistu, který se od nás nehnul na krok. Místní lidé se sice usmívají, ale jak uděláte krok do vedlejší uličky tak Bum! Prásk! a už se válíte na zemi. Pro trochu adrenalinu jsem svého policistu střásl a šel na vlastní pěst. Samozřejmě připravený. V karatistickém postoji vylepšeném slzným plynem v přední ruce se pomalu posouvám tržištěm. Díky tomu se žádný z nich o nic nepokusil a jen si se mnou přátelsky povídali. Ale stačil by jen náznak a už by se váleli se slzami v očích a monoklem po zemi.

   S motorkami očividně nesmíme na dálnici a tak jedeme různýma silničkama směr hlavní město Naypiytaw. Už se začínáme zabíhat a tak pokaždé když na chvilku zastavíme: focení, záchod a podobně, tak náš doprovod počká a ptá se, jestli je všechno v pohodě. LPG stanice tu nejsou a tak jezdíme zase z lahví s plynem na vaření. Jde se na první lov plynárny. V jednom městečku neznámo kde se vydáváme do uliček a pořád se motáme, až končíme u nějakého dědy na dvoře. Výměna bomby se tu nevede a chlapík nám musí plyn přelít. Nastává zmatek při vyúčtování. Podle váhy byla bomba prázdná 10 a plná 20, ale chlapík nám účtuje 16 kg. Po chvíli rozhovorů nám průvodkyně vysvětluje, že to na váze nejsou kilogramy, ale barmská jednotka peittha, která je 1,6 kg.
   Celou Barmou projíždíme v podstatě poslepu. Nemáme mapu, městečka a vesnice vypadají, že nemají žádné cedule a když potkáme nějakou značku(kterých je opravdu poskrovnu) tak je ve sněhuláčtině neboli v barmském skriptu. Občas se dozvíme kde jsme od průvodkyně a občas od Deepaka, který má GPS. A tak v podstatě téměř netušíme kudy jedeme.

   Barma občas vypadá jako ve středověku, všude jezdí povozy tažené voly, orání to samé navíc s ruchadlem za které by se ani bratranci Veverkové nemuseli stydět. Chvíli pozorujete tuhle scénu z minulosti, když tu se ozve vyzvánění mobilu. Oráč hrábne do kapsy a vyndá zbrusu nový dotykový telefon a pokračuje v orbě. Když už si myslíme, že tu jiná zemědělská technika není, tak kolem prosviští moderní traktor Kubota snad ještě zabalený v igelitu.
   Vzhledem k tomu, že naše jízda je spíše podobná závodu, tak už na žádných památkách nestavíme. K večeru začíná Vespina znovu blbnout, ladíme jí a sotva vyrazíme strhává se nádherný monzunový slejvák. Do cíle už jen 30 km. Najednou Kozáč s tuktukem stojí. Po projetí jedné hlubší louže to cáklo a konec. Zkoušíme všechno co nás napadá, ale očividně je voda někde v elektrice. Tukan má v sobě tolik kroutilových spojek, že když zapnete klíčky, tak lehce září a hřeje. Hledat, kde je ten problém je beznadějné. Náš doprovod vymýšlí co dál. Prý nás někdo s dodávkou přijede odtáhnout. Náš tukan je kapesní ultralight a tak není problém ho táhnout i za koloběžkou. Tak je přesvědčujeme k tomu, že nás odtáhnou sami. Zažíváme divadlo, jaké jsme ještě neviděli. Profi řidič neumí táhnout na laně. Ostatně ho ani ve výbavě nemá. Rozjede se a když se náš špagát napne a zabere, tak se řidič lekne a přibrzdí. Těmito přískoky jedeme asi 5 km/h. Musím z Vespiny do jedoucího auta křičet povely, aby se to rozjelo. Povedlo se a celí promočení jsme v 10 hodin na hotelu. Dnešní porce cca 350 km.

   V ceně našeho zájezdu je i jídlo a hotely(naštěstí). Kdykoliv stavíme na jídlo, tak jsme okamžitě zavaleni obří hromadou jídla. Jakmile něco odjíme, tak to doplní, nebo přinesou něco nového. Po našich hladových dnech si připadáme jako Jeníček s Mařenkou. Pro jistotu si schováváme do kapsy bambusový klacík, kdyby náhodou přišla kontrola vypasenosti.
S hotely je to divné nejen na naší výpravě, ale v Barmě jako celku. Nebyli jsme schopni o podobě našeho zájezdu nijak vyjednávat a tak bydlíme v tříhvězdičkových hotelech. V něčem tak okázalém jsem ještě nikdy nebydlel a dlouho nebudu. Z jiných výprav jsme se dočetli v podstatě stejný problém, jen je často nechávají platit hotely extra. Podle všech našich vědomostí je i nejzaplivanější hotel pro turisty nejméně za 15 dolarů. Jsou i levnější, ale tam turisti nesmějí. Pro zájezdy jako je náš musí všechny hotely mít schválení od vlády a ty pak nejsou vůbec levné.

    Po návratu do Mae Sot máme schůzku s Peterem. Domlouvání po telefonu s ním je dost intenzivní, volá cca každých 5 minut i když je vše jasné. Neleze z něj nic zajímavého, jen by chtěl těch svých 100 dolarů. Teď už nepustím ani chlup, dokud nebudeme sedět na rozvášněných strojích v Barmě. Pořád na mě tlačí, ale dohoda je jasná. Na druhé straně hranic. Další den máme schůzku s vedoucí výpravy, která nás protáhne celou Barmou. Má trochu strach, jestli to naše stroje zvládnou. Tak to není sama :o)
    Po schůzce jedu ještě něco zařídit a hned mi zvoní telefon - Peter. Nemám čas teď s ním něco řešit a už vůbec ne za jízdy na Vespě. Obchody mi zavírají jeden za druhým přímo před očima a my máme ještě v plánu nakoupit olej do motoru na celou Barmu. Tukan flašky oleje chroupe jak Marfuša ořechy. Po cca deseti telefonátech od maníka dorážím už trochu v ráži do hotelu. Tady na mě čeká Peter a chce se bavit. Je mi jasný, o čem to bude. Nebude to mít jednoduchý. Vymýšlí jeden důvod za druhým, proč mu mám dát peníze hned - ráno učí(ale až od 8mi v 7 máme schůzku v Barmě), je to moc daleko(10 minut cesty)... Průvodkyně je jeho kamarádka, můžeme klidně dát peníze jí - to ne, to by je dostal moc pozdě. Celé to tak trochu smrdí. Jednoznačně to ukazuje na to, že nechce aby jeho kamarádka věděla, že dostává od nás peníze. Tvrdí nám, že to dělá jen aby nám pomohl a nemá z toho žádnou provizi od cestovky, ale nevěřím mu ani nos mezi očima

    Na jeho chování je něco divného. Kozáč, který byl celou dobu na hotelu a připravoval tukana mi nadhazuje, že mi asi nevěří. Prej když jsem byl pryč, tak vykřikoval že ho chceme podvést a že zavolá policii. Tak takhle je to. Ptám se ho přímo, jestli mi nevěří a on to bez okolků přizná. Tak to je konec. Pouštím se do něj, protože celou dobu chce abych mu věřil a když to udělám a svěřím mu 600 dolarů, tak se dozvím, že nevěří on mě. Ještě jedno slovo a nedostane ani cent. Takovejhle sprdung dostal naposledy když přivázal sousedovic varanovi na ocas plechovky od fazolí. To očividně nečekal a najednou nemá vůbec problém předat si peníze až na druhý straně. Během výpravy se samozřejmě dozvídáme, že provizi dostal. Díky jeho nenasytnosti celé jednání probíhalo s velkou nejistotou z naší strany a zároveň bez možnosti dohodnutí podrobností s lidmi, kteří to celé řídili. Myslíme si, že by se daly dohodnout lepší podmínky a asi i lepší cena.

    Papíry na hranicích jdeme vyřídit dopředu hned ráno po příjezdu do Mae Sot. Ukazujeme jim všechny dokumenty a prý to nebude problém, ale máme přijít až budeme opravdu odjíždět. Od Petera se dozvídám, že to musíme udělat dopředu, aby to pak ráno šlo rychle, prý tam bývá dost lidí.

    Při druhém pokusu o vyřízení papírů se jeden celník zarazí, že nemáme zaplacené silniční daně. To nemáme celou dobu a zatím to kromě jedné pokuty nevadilo. Máme prý zajít na dopravní inspektorát a zaplatit to. Je to asi 250 korun dohromady. Podle našich znalostí to není tak jednoduché a jde to jen v Bangkoku, odkud naše stroje pocházejí, ale celník tvrdí, že to jde i tady. Ok, jdem to zkusit. Na dopravce nás podle očekávání posílají do Bangkoku. Na to není čas, vyřízení by zabralo přinejmenším dva dny a my máme zítra vyjíždět. Zpátky na hranice. Chlapíci nás nechtějí pustit, prý bude muset rozhodnout náčelník. Ten je podobně neoblomný - 6 let nebyla zaplacená daň a to je moc dlouho. Prosím je, že ztratíme ohromnou sumu peněz když nás nepustí. Nic. Jsem rozhodnutý, že mě odsud budou muset vyvést, prostě to nevzdám. Ukazuju chlapíkovi kupní smlouvu, kde je datum a najednou náčelník polevuje. Asi uznal, že to není naše chyba, ale je to jen domněnka, protože mluví anglicky stejně jako já thajsky. Děkuju mnohokrát. Ale papíry udělají až ráno, prý bez problémů. Doufám. Tohle bylo opravdu o chlup.

    Zatímco čekáme na vyřízení povolení dohání nás další problém - víza. Při překročení pozemní hranice dává Thajsko víza zdarma, ale jen na 14 dní. Nám se to pomalu chýlí ke konci a tak nám začíná to co se tu nazývá visa run(běh za vízy). Vyberete si jednu z okolních zemí, která má víza na hranicích a vydáte se tam. Po překročení hranic se většinou hned vracíte zpátky. Malajsie má víza zdarma a tak je to pro nás jasná volba. Je to sice hrozná dálka, ale při cenách vlaku se to pořád vyplatí. Čas máme, s penězma je to horší. Vlak jede 19 hodin a třetí třída je dost strohá. Naštěstí je vlak celkem prázdný a tak se dá natáhnout na lavici. Teda natáhnout... lavice je stavěná na dva thajský zadky a tak když se člověk dost zkroutí, tak dokonce i leží. Hranice je v pohodě - první, kde nám prohlédli obsah zavazadel. Dost je udivilo, že máme jen polštář(nezbytná výbava na dlouhé cesty vlakem), jedno tričko a spoďáry. Hraniční městečka jsou většinou dost nevýrazná a tak se hned vracíme. Jakmile Thajci zjistili, že se vracíme, tak se opevnili a nechtěli nás vpustit zpátky, že ať si nás užije na chvilku někdo jinej. Prej furt couráme sem a tam. Co maj, tohle jsou teprve naše pátý thajský víza. Nakonec se přece jen rozmysleli a přijali nás. Museli jsme si jen desetkrát kleknout před obrazem krále a políbit mu rám. Za každé překročení hranice dvakrát.

    Na hotelu v Bangkoku narážíme na Čecha Martina. Ten už několik let učí po světě angličtinu a vede o tom svůj vlastní blog, dříve známý jako Učitel v |Thajsku. V současnosti učí na škole, která je na úplném okraji Bangkoku asi 20 km od nás. Stojí to za prozkoumání a tak se domlouváme, že nás vezme na exkurzi s návštěvou hodiny a my ho za to odvezeme tukanem do práce. Kozáč si nakonec vymyslel průjem a tak jsem taxíkařil sám. Ze školy je výhled na linii maličkých mrakodrapů Bangkoku někde v dálce a z druhé strany už jsou jen palmové háje. Klasická Thajská škola je stavěná tak, aby se děti těšily až odtud vypadnou a půjdou do práce, kde budou mít hezčí prostředí. Ale abych jim nekřivdil, tak ve všech okolních zemích to vypadá stejně. Tahle škola je ale prominentní Bangkokské gymnázium a tak má dokonce i okna. Díky superschopnostem našeho tukana jsme ve škole o půl hodiny dříve, než je Martin zvyklý a tak to máme s celou parádou. Na začátku se celá škola sejde na nádvoří, zazpívá se hymna, vytáhne vlajka a pak přijde na řadu projev. Ani jeden z nás mu pořádně nerozumí, ale Martin říká, že je to o tom, jaký jsou Thajci skvělý národ a že se jim nikdo nevyrovná. Prý je to tak denně.

    Učitelé jsou prý v Thajsku velice vážení a ve společnosti jsou téměř hned pod mnichy. Ve škole mají opravdu vysoký respekt - nikdo si nedovolí nepozdravit. Hodina začíná samozřejmě představením naší expedice a poté už se to rozjíždí klasickým stylem. Trochu mě zaráží probíraná látka. Učí se říkat, kolik je hodin z času napsaného na tabuli. Děti už vypadaly jako teenageři, ale tahle látka se u nás probírá v prvním roce výuky. Když jsem se potom ptal, jak dlouho se učí angličtinu, tak mi bylo řečeno, že už 8 let. Thajci jsou mezi východními národy jedni z těch, kteří angličtinu moc neovládají. Kambodžané jsou oproti nim na úplně jiné úrovni.

    Nejdřív se opakuje a je to dost uspávající. Potom ale Martin přišel s Komenského škola hrou a udělal jim z toho závod. Dva žáci si stoupnou k tabuli a ten kdo dřív správně napíše číslicemi čas, který pan učitel říká, ten si může sednout a zároveň vybírá dalšího, kdo půjde k tabuli. Ten kdo třikrát prohraje musí se vyfotit s namalovanými bůvolími rohy. Ty jsou tady symbolem hlouposti. Musím říct, že se mi hodina nakonec dost líbila.

    Na odjezdu ze školy se mi tuk porouchal takovým způsobem, že jsem děkoval bohu, že se to nestalo za úprku po Barmě. Motor se točil, ale kola nic. Po rozebrání v nejbližší dílně(z nářadí neměl jsem s sebou ani takovej ten klíček z Merkura). Poloosa se protáčela v držáku kola(automechanici prominou můj profesionální slovník). Za tu dobu, co takhle blbla kompletně sežrala všechny zuby. Dílna dělá tunning a tuka tu mají prvně v životě. Po marných pokusech o dočasnou opravu je zastavuju, že raději zajedu díl koupit a vymění se. Chlapíci mě naloží na motorku a jede se přes půl města do tuktukshopu. Po dvouhodinové jízdě a výměně mi chlapík řekl lámanou angličtinou: "Give me no money" (Dej mi žádné peníze). Dokonce i v Bangkoku jsou skvělí lidé, i když se to občas nezdá.

   Jeden den jsem se šel projít po Bangkoku a zatoulal jsem se jen kousek od místa, kde jsme bydleli. Vlezl jsem do jednoho téměř zavřeného chrámu, kde byly všude nápisy zákaz fotografování. Tyhle věci celkem dodržuju a tak mě najednou překvapilo, když mi jeden člověk zničeho nic říká, že tam fotit můžu. Výzdoba chrámu není ještě hotová a tenhle člověk je jedním ze dvou, kteří jí zrovna dělají. Je to celkem zajímavé tak se pouštím do focení. Povídám si s chlapíkem a jsem ohromený. Všechny malby jsou vyvedené v úžasných detailech a tenhle malíř tady dělá výzdobu už 25 let. Podle jeho odhadu bude trvat ještě alespoň 10 let, než bude celý interiér hotový. Je to nepředstavitelné, že člověk stráví většinu svého života na jednom jediném díle. Vím, že většina lidí také dělá celý život stejnou práci, ale tohle mi prostě přijde úžasné. Dozvídám se ještě mnoho dalších věcí o významu jednotlivých maleb a i nějaké pozadí jejich vzniku. Třeba to, že mezi lidmi na zdi je namalovaný také jeden Američan, kamarád tohoto umělce. Se slibem, že se přijdu podívat na dokončené dílo se loučím. Snad to nebude pořád na stejné expedici.

    Barma je pro nás stále velká neznámá. Víme, že pro vstup s vlastním autem je nutné povolení od vlády. Ale žádat o něj můžete jen přes cestovní kancelář. Ty se snaží nabídnout nám to jako placený výlet, protože podle nich potřebujeme průvodce, pak nás má ještě doprovázet ještě někdo od vlády a ti jedou vlastním autem. To samozřejmě musíme zaplatit, včetně jejich ubytování a jídla(takové zaměstnání bych si taky přál). Nabídky jsou kolem 5000 dolarů, což jsou peníze, které prostě nemáme. Podařilo se mi objevit agenturu, která nám nabídla, že obstará pouze povolení a my budeme moci jet sami a za to chtějí jen 300 dolarů. Super. Jednání se táhne kvůli státním svátkům a nakonec, když už je vše konečně domluvené, tak mi chlapík píše, že je to pro ně příliš velký risk, že jsou za nás zodpovědní během pobytu a že nám povolení pro auta dát nemůže. Snažím se sehnat něco podobného, ale bez úspěchu. Další možnost je zkusit přímo hranice. Jdeme do toho. Když už se mi podařilo přesvědčit Thajskou stranu, že nás pustí ze země, tak na straně Barmské se dozvídáme, že nás prostě nepustí. Ani na moje náznaky na úplatek nikdo nereaguje. Když jsem se bavil s jedním klukem, co tam pracuje, tak mi vysvětlil, že na černo to nikdo neudělá, protože za to hrozí obrovské tresty. Ještě nám radí, ať zkusíme cestovku. Bohužel tady ani nejsou takové, které by kdy o povolení slyšely, natož jej uměly zařídit. V tuhle chvíli jediné co nás napadá je jet lodí do Indie.

Během 2 dnů jsme v Bangkoku a zjišťujeme, co všechno budeme potřebovat abychom vyřídili papírování. Nejlepší nabídku, kterou jsme dostali je cca 65 000 Kč. Pojede se z Bangkoku do Kalkaty, cesta má trvat 20-25 dní plus nalodění. Mezitím se pořád snažím sehnat dopravu po zemi. Zkouším oslovit i nějakou Barmskou komunitu na Facebooku a tady se mi ozývá nějaký bývalý průvodce, který nám chce pomoci. Ve chvíli, kdy jsme připraveni na nalodění přichází nabídka, kterou nemůžeme odmítnout. Cena bude 2600 dolarů, což je náš limit - je to cca to samé jako cena cesty lodí, ale bude to kratší. Aby se to povedlo takhle "levné", tak budeme muset projet Barmu během pěti dnů. Ze země toho moc neuvidíme, ale dostane nás to do Indie, což je nejdůležitější. Je to kolem 1500 km, takže to bude opravdu nálož. Takhle daleko jsme bez poruchy snad ještě nedojeli.

   Teď přichází nepříjemná část vyjednávání. Kluk, který ze začátku říkal, že nám chce jen pomoci a sice něco očekává za svojí snahu, ale možná ani ne, protože se nechce bavit o penězích, najednou dostal chuť se o nich bavit. Po nadhození, kolik by si představoval je to 300 dolarů - to je celkem dost a pro většinu lidí tady to může představovat téměř celý měsíční plat. Jemu se podařilo dostat cenu ze 3000 na 2600. Teď chce 300, vyjádřeno slovy klasika:"Nechci slevu zadarmo". Po dlouhém rozhovoru se domlouváme na 100 dolarech. Vzhledem k místním cenám se nám to zdá fér. Spousta lidí tady si prostě představuje, že peníze jen tak taháte z kapsy a vůbec je tam nemusíte dávat.

No a teď přichází ta nejhorší část. Musím zaplatit zálohu 600 dolarů přímo jemu. Nechce mi prozradit u jaké cestovní kanceláře to je, protože on je ten spojovací článek. Takže mám dát peníze někomu, koho jsem v životě neviděl, bez jakékoliv záruky, objednávky nebo něčeho podobného. Se svými zkušenostmi s podvodníčky na cestách s tím mám ukrutný problém. Kozáčovi se to zdá v pohodě. Chlapík se mě snaží přesvědčit, že to není podvod, ale jsou to jen slova. Dostávám i fotokopii jeho řidičáku, ale i to je mi platné jak falešná licence pilota, kterou si můžu nechat vyrobit během 5ti minut na Khao San road. Nakonec, když už podle něj odešly všechny dokumenty na Barmskou vládu, přichází klíčový moment. Buďto to dám a máme určitou šanci, že to dopadne dobře, nebo to pohřbím a celé vyjednávání bylo k ničemu. S obrovským sebezapřením do toho jdeme. Uvidíme, jak to dopadne. Do deseti dnů by mělo být povolení pak můžeme vstoupit do Barmy. Doufejme......

    Cesta k hranicím s Barmou vede přes kopcovatou krajinu. Užíváme si výhledu a chladnějšího podnebí. Do cíle to máme kolem 40ti km. Tušil jsem, že nemáme moc plynu v nádrži, ale stále ještě máme nějaký záložní v bombě. Samozřejmě po nějaké chvíli přepínáme na zálohu. Jenže ta nějakým chybným propočtem také došla. Díky chladnému počasí se plyn méně odpařuje a tak se dá jet přískokem plazením vpřed. Zastaví se, nechá se trochu natlakovat s kousek se jede. Je vidět, že se tady s podobnými problémy počítá a tak jsou v kopci na svodidlech položené kameny na zabrždění. Poslední možností je přepnutí na bombu, která je už dávno prázdná. Kolem projíždí náklaďák plný plynových lahví. Přemýšlíme o přepadení, ale s kudličkou rybičkou je únos náklaďáku komplikovaný, ne li nemožný.

V prázdné bombě se roztáhnul zbytek plynu a jede to. Do cíle chybí kolem 20 km. Cesta vede stále do kopce, ale tukan to dává. Jakmile jsme na vrcholu vypínám motor a už to letí samospádem. Z kopce se snažím brzdit jen minimálně, aby to na protikopci dojelo co nejdál. V jednom místě je nádherný nový asfalt a dlouhý kopec téměř bez zatáček. Tady tukana pouštím takovou rychlostí, jakou snad v životě nejel. Bez tachometru se to nedá odhadnout, ale já si rád představuju, že to bylo alespoň 100 km/h. Tuktučí rychlostní rekord. Teď už se nebojím ani na solný jezero, jen to bude muset někdo naklonit. Plachta je napnutá, všechno co může plápolat ve větru plápolá(dokonce i některé plechy), no prostě paráda. Ještě že to má přední sklo, protože jak se usmívám, tak bych měl zuby plný much(což je ostatně jeden ze snů spousty Thajců - ekvivalent přísloví létání pečených holubů rovnou do pusy ). Kilometry vesele ubíhají a na prázdnou láhev se daří dojet až k LPG stanici na kraji Mae Sot. Tady mi to samo chcíplo. Tohle bylo fakticky na poslední chvíli. Plníme všechno, co se naplnit dá a ještě si bereme nějaký plyn do igelitek. člověk nikdy neví.

   Krajina kolem Mae Sot je nádherná a v posledních dnech jsme si moc zábavy neužili a tak odkládáme přechod hranic o den na přírodní relax.
Kousek odtud je vodopád a horký pramen. Vodopád ale nemá moc vody ale i v plném proudu asi nebude až tak zajímavý. Je jen pár metrů vysoký, zato je tu plno betonových bazénků ke koupání. Horký pramen je úplné zklamání. Je to takový parčík dokola obehnaný obchody a uprostřed je fontána napájená vodovodní trubkou. Ale horký je. Objevili jsme ještě nějakou jeskyni a tak se tam bez velkého očekávání vydáváme. Je celkem dost vysoko a tak se potíme jak vejce dole v horkém prameni. U vstupu je boudička na odpočinek a v ní vypínač. Zapíná se jím jeskyně. Cestou jsou žárovky a samozřejmě zhasnuté, vypínač nefungoval. Po pár set metrech narážíme na osvětlené krápníky. Takže přece. Kousek odtud je zamčená branka. Vedle ní je díra, kterou by prošlo i slůně. To nemyslí vážně! Samozřejmě nám to nedá a musíme tam. Procházíme obrovským jeskynním systémem s nádhernými krápníky. Něco takového jsem ještě bez průvodců nenavštívil. Žebra 10m vysoká, 1m hluboká o tloušťce kolem 2 cm. Nádhera. A některé z lepších kusů jsou osvětlené zářivkami. Dojem trochu kazí thajská záliba v barvičkách - zářivky mají barvy od modré přes zelenou po růžovou - maličko cirkus, ale stejně impozantní. Na jednom konci je jezero, které když se přebrodí, tak objevíte další sál. Procházíme to tu celé více jak dvě hodiny a nemůžeme se toho nabažit. Tuhle jeskyni nenajdete v žádném průvodci a na internetu se o ní mlčí. Neuvěřitelné.

    Náš blog začíná trochu vypadat jako zápisníček automechanika, ale tuhle příhodu prostě musím popsat. Od chvíle co jsme tuktuka koupili jsme se dohadovali, jestli má tahle převodovka synchrony. Pro ty, kdo netuší to je asi takhle: Motor roztáčí kolečka určitou rychlostí na jedné straně, kola jedoucího ďábelského stroje roztáčí kolečka na straně druhé. Při zařazení rychlosti se ty kolečka potkají a když nemají podobnou rychlost, tak slyšíte z převodovky zvuky jak když se v masně melou kopyta na turistický salám. To jak o sebe kolečka drhnou, než zuby zapadnou. Tady do toho vstupují synchrony, součást převodovky, která má za úkol srovnat rychlost koleček aby do sebe krásně zapadly. Pokud tam nejsou, musíte se pokusit dorovnat rychlost koleček třeba tím, že přidáte plyn a srovnáte rychlost motoru na rychlost převodovky. Dost bylo teorie, teď trochu praxe.
U našeho tuktuku to vypadá tak, že když chcete podřadit, musíte přidat sešlápnout spojku přidat plyn a pak podřadit, zatímco při řazení nahoru se snažíte při sešlápnuté spojce co nejvíce ubrat před zařazením. Což třeba při řazení do kopce z 2ky na 3ku nedává moc smysl a když už to musíte udělat, tak se ozývají zvuky, které prostě nechcete slyšet. Podle toho, jak tuktuk řadí bych řekl že tam žádné synchrony nejsou. Podle Kozáče se to v době výroby celkem běžně dělalo.

    V jednu dobu dělala převodovka strašidelné zvuky a tak jsme se snažili sehnat novou, záložní. Když se nám to konečně podařilo, tak se po dvou týdnech začal ozývat takový rachot, že jsme hned začali hledat někoho, kdo by byl schopen přehodit ložiska a zase to celé složit. Podařilo se nám přemluvit chlapíka v Sukothai, že se na to mrkne a asi nám přehodí převodovku. To bysme měli zvládnout sami, ale s tím, že má převodovka jiné připojení to radši necháme profíkům. První co udělají je prohlédnutí současné převodky. Synchrony v ní jsou. Jeden je na několik kousků a nějaký srandista nahradil tělíska synchronů z tvrzené oceli za plastová. Samozřejmě našrot. Najezdili jsme 4000 km s převodovkou s nefunkčními synchrony. Z téhle převodovky toho moc použít nepůjde. Vsazujeme naší záložní a některé věci se musí upravit aby to pasovalo. Po prvním rozjetí mám špatné pocity. Trojka tam nechce a podřazování na dvojku jde po zubech. Zbytek funguje. Tohle nemá význam. Byla sice levná, ale je to tak na náhradní díly. Chlapíci nám nabízejí, že se tu dá koupit v perfektním stavu za 4000 bátů(cca 3000 Kč). Po tom, co jí dovezli zjišťujeme, že je sice podobná, ale přece jen jiná. Chlapíci přicházejí s nápadem přeházet kolečka z jedné skříně do druhé. Tak to bude veselý. Všechno se čistí a při porovnávání vnitřností z původní převodky s tou nejnovější se zdá, že to zrovna sundali z linky. Začalo se hned po otevření dílny a skončilo až za tmy. Ale nakonec máme převodovku zpátky ve stroji. První projížďka je k neuvěření. Kam se poděly ty divné zvuky? Jak to, že nemusím blbnout s plynem pokaždé když řadím? Naprosto skvělé. Teď už jen odstranit ostatní divné zvuky, klepání a další dětské nemoci a tukan bude jak nový.

    Občas se stává, že narazíme na něco, čemu vůbec nerozumíme a bohužel se nám ani později nedaří zjistit o co šlo. Takovýmhle způsobem jsme narazili na průvod tanečníků limbo, nebo co to bylo. Normálně po čtyřproudové sinici jede auto s papírovým drakem na střeše, za ním partička rozjetých baleťáků a konvoj uzavírá povoz s gigantickou reprosoustavou. Jakmile se k nim přiblížím jsem ihned vtažen do děje a okamžitě dostávám panáka rýžové whiskey, kterou do mě nalejou i přes protesty že řídím. Jediné, co jsem se dozvěděl, bylo to že se takhle přesouvají do chrámu. Vzhledem k jejich rychlosti na to nemáme dost času :o)

O nějakých pár kilometrů dále je jeskyně s obřím Buddhou ve vchodu. Cesta po schodech k němu je lemována ručně dělanými květy. Působí to opravdu zajímavým dojmem. Nikde jinde jsme na nic podobného nenarazili a tak máme v hlavě další nezodpovězenou otázku.

Další den se dostáváme k vodopádu. Je tady dost naplaveného dříví. A protože jsme v poslední době měli až moc nevysvětlených zvyků, tak rozjíždíme jeden český: vynášení Morany. Tenhle zvyk už několik let oživujeme u kamarádů na chalupě a tak ho máme krásně nacvičený. Plavíme mezi ostrůvky jednu větší kládu a při přeskakování z kamene na kámen a postrkování kmínku zpíváme:"Smrt plave po vodě, nový léto k nám jde, buďte báby veselý, že jsme vám smrt vynesli". Oproti chaloupce to má nesmírnou výhodu, že se Morana nakonec rozmázne o kámen po pádu z 10ti metrového vodopádu. Další novinkou je, že je tohle zakončení doprovázené z naší strany vítězným pokřikem domorodých lovců hlav. Je jisté, že tahle Morana se už nevrátí :o) Několik místních nechápavě přihlíží. Teď mají zase oni o čem přemýšlet.

    Během naší jízdy do Vientiane začala být krajina dost nudná a silnice trochu moc civilizovaná. Když jsme objevili odbočku na věž, odkud se dají pozorovat sloni výrazně jsme pookřáli. Podle všeho měli místní veliké problémy se slony, kteří plenili úrodu a dokonce i někoho zabili. Jako kompenzaci pro nemožnost zemědělčení jim tu vytvořili možnost získávat peníze z turismu.
    Na předek tuktuka přiděláváme srolovaný koberec a těšíme se, jak se budeme prohánět po pláních se slůňaty. Turistická kancelář je zavřená, je neděle. Projíždíme mezi políčky kolem cedulí s nápisy tady je sloniskovo. Místní tu jezdí na traktůrcích a to nám dodává odvahu. O tuktuku už celkem dlouho tvrdíme, že je to převlečená terra a tak se nebojíme, že by neprojel. Jedeme opatrně, kdyby se náhodou za zatáčkou objevilo slonisko, aby jsme mohli v případě ohrožení alespoň ještě namontovat kly pro finální zápas. Ale pořád nic, kolem všude ploty a vypadá to, že je to tu proti loupeživým chobotnatcům zajištěné. Po nějaké době už je to podezřelé a tak se vyptáváme kolemjdoucího. Věž je ještě 2 km daleko, ale dá se tam už jen pěšky. No a sloniska? Na ty je moc vedro, jsou na horách(asi lyžujou). Ale prej můžeme tady kolem na výlet. No nic družba nebude.

   Dorážíme do Vientiane. Hlavní město Laosu, to bude celkem pruda dostat se do centra a najít spaní. Cestu nacházíme překvapivě snadno - je tu jedna dlouhá třída, vedoucí od okraje až do středu města. Až na pár výjimek tu není žádná výšková budova. Nejvyšší barák má tak 5 pater. Vientiane je prostě taková větší vesnice. Bohužel dost roztahaná. Dali jsme si za úkol prodat prázdnou plynovou bombu. V Thajsku bude zase LPG. Nedaří se nám tu objevit plynárnu, jen nějaké podomní prodejce plynu. Bombu jsme koupili na jihu za 700 tisíc kipů(kousek přes 2 tisíce Kč), tady nám nabízejí 200 tisíc. Vtipálci. Ať se ptáme kdekoliv na normální plynárnu ne a ne narazit. Ve chvíli, kdy už naše zoufalství dosahuje vrcholu kolem nás projíždí náklaďáček plný bomb. Skáču do tuka a poprvé v životě mám možnost použít větu:"Řidiči sledujte tamten vůz". Pronásledujeme náklaďák, ale ztrácíme mapu. Musíme zastavit a situace se tak přiostřuje. Doháníme vůz, ale držíme se raději trochu v pozadí, aby mu to nepřipadalo nápadný a nepokusil se nás setřást. Honička jako v bondovce. Podle všech znaků jede domů. Ani jedna bomba nemá plombu, nikde nezastavuje a najednou jsme u plynárny. Tady nám také nabízejí 200 tisíc. Naše bomba koupená na jihu země byla dovezená z Thajska. Cena tomu proto odpovídala. Laoská cena je někde úplně jinde. Ale honička to byla parádní.

    Při našich cestách po Laosu se začal projevovat problém s řazením u Vespy. Občas se stávalo, že vypadla rychlost, občas se podařilo zařadit neutrál tam, kde vůbec neměl co dělat. V Laosu na Vespy moc zvyklí nejsou a tak po překročení hranic zpátky do Thajska hledáme pomoc tady. Nejsme si jistí, jak moc jsou servisy rozšířené po Thajsku a tak hned v prvním větším městě Udon Thani zkoušíme naslepo hledat. Jsme nasměrováni do jednoho místa, kde je opravdu dílnička, ale chlapík prej přijde až v poledne. Ve 3 je tam jak na koni. Od Vespa Clubu ČR máme tipy na potencionální viníky a tak to celkem dost rychle domlouváme i bez angličtiny. Kluk ještě něco chce a tak začíná domluva přes Google translator(největší pomocník v nouzi). Thajština je dost komplikovaný jazyk a s každým napsaným znakem se kompletně mění význam textu. Když začíná psát, objevuje se friend(kamarád) to se okamžitě změní na bitch(děvka) z toho na my friend(můj kamarád) dále na the bitch(ta děvka) a s posledním napsaným znakem se anglický text ustaluje jen ne jednom písmenu I(já). I přes nedokonalosti tohoto systému se nakonec dozvídáme, že večer v 8 přijedou jeho kamarádi a rádi by nás viděli(i když je také možné, že máme v 8 schůzku v night klubu).
    Po osmé hodině se tam opravdu pomalu scházejí členové Scooter Clubu Udon Thani(night klub holt někdy jindy). Jsou z naší expedice nadšení a zahrnují nás samolepkami klubu a nakonec i klubovými tričky. Je to prima parta, dělají různé výlety po Asii a nakonec se domlouvají, že nám udělají spanilou jízdu. Jen malou, protože je to narychlo a zítra musí do práce, ale i tak je to zábava. Opravář s přezdívkou Beer(pivo) si nakonec na našem motoru máknul celých 9 hodin, ale objevil ještě nějaké další problémy, o kterých jsme neměli tušení a dal to dohromady. Ráno jsme dostali eskortu, která nás krásně vyvedla z města a po 30 km se s námi rozloučila. Získali jsme několik přátel, kteří nám ještě několikrát se svojí sítí kontaktů pomohli. Díky kluci.

    Laos má velice zvláštní kulturu. Jak už název, Laos People's Democratic Republic(Laoská lidově-demokratická republika), napovídá je to komunistická země. Všude po celé zemi najdete na domech vlaječky se srpem a kladivem, což samozřejmě není nic zvláštního. Co nás ale opravdu překvapilo je mix komunismu a náboženství. Když jsme poprvé narazili na svatostánek, který vypadal podobně jako thajský oltáříček, jen místo Buddhy tu byla umístěna busta Kaysona Phomviane(jeden z vůdců revoluce), tak nás to dost rozesmálo. Když jsme pochopili, že to myslí vážně tak nás to překvapilo. Tady nějakým způsobem vypustili myšlenku, že víra je opiem lidstva. Podle všeho sám nejvyšší(opět Kayson) byl sám velkým budhistou.

Navštívil jsem hřbitov revolucionářů nedaleko Vientiane a tady jsou hroby komunistické elity, na kterých jsou po stranách ochranné bohyně apsary a vpředu srp s kladivem. Takovýhle mix jsem zatím nikde jinde neviděl.

Zároveň s tím mají pro nás trochu nepochopitelný styl budování okrasných parků věnovaných těmto symbolům. Vesnice na Bolaveanské vrchovině, čítající něco kolem 1000 obyvatel a vsazené uprostřed zeleně, má jeden park se sochami revolucionářů a na jeho okrajích se další dva budují. Tolik umělé zeleně na obyvatele nemá snad žádné město světa. Buďto jsou Laosané megalomani, nebo vizionáři, rozhodnutí ať si udělá každý sám.

   V Laosu skončily LPG stanice. Jednou to přijít muselo. Náš tukan tak musel přejít na klasický plyn na vaření v lahvích. Ceny v Laosu nás dost překvapily. Z běžných 12kč/kg se cena dostala na 45kč/kg, což už je celkem dost. Abysme nezůstali na suchu musíme vézt dvě lahve.
Proto když jsme konečně v Thakheku narazili první LPG stanici, okamžitě jsme nabrali co se vešlo. Ale to jsme ještě netušili, že se vejde víc než je zdrávo. Chlapíci jsou podnikaví a protože plnící hadice má stejnou koncovku jako plynová bomba, tak nám nabízejí i jejich doplnění . Cena je o třetinu nižší a tak nadšeně souhlasíme. V jedné lahvi zbývá asi 5 kg. Normálně se do ní dává 15 kg. Chlapík nacvaká něco na pumpě a už to plní. Než bys řekl propan-butan je v naší lahvi dalších 22 kg plynu. Bomba je nacpaná na 27 kg a nám se zdá, že se maličko zakulacuje. Chlapík se cpe i k druhé lahvi, která je prázdná , že jí taky narve. Ani náhodou!! Odjíždíme a za prvním rohem přeléváme plyn z bomby tvaru melounu do té prázdné. Jak se snižuje tlak v lahvi, tak se uvolňují i naše sevřené půlky. Příště si to radši budeme pořádně kontrolovat, jinak budeme mít na konci sedací svaly jak ze železa.

Jedna část Laosu se pyšní nádhernými vápencovými kopci, které jsou plné krasových jeskyní. To si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Míříme na jeskyni Buddhů. Před několika lety sem vlezl lovec netopýrů a objevil tady stovky sošky asi 300 let starých. Pravděpodobně tady byly ukryté před nájezdy Thajců. Kolem jeskyně není moc ukazatelů a tak omylem nacházíme ukazatel na jinou jeskyni nedaleko. Máme čas a tak do toho jdem . Nebýt několika místních, tak bysme tam ani nedošli, ale to by byla škoda. Jeskyně s jezerem je plná krápníků a vůbec nikdo tu není. Něco takového by u nás mělo vlastní vstupné a stovky návštěvníků. Pokračujeme dále po cestičce a ta nás zavádí ke skalní stěně, kde končí. Najednou si všímáme lehce ošlapaných kamenů a ty nás dovádí do jeskyně, která vede na druhou stranu útesu. Když potom konečně docházíme k jeskyni Buddhů, už nám ani tak zajímavá nepřijde. Vedou k ní betonové schody a uvnitř je několik místních dohlížejících na dodržování klidu.

    V Pakse jsme jednoho dne po ránu objevili, že máme na zemi brzdový pedál. Proseklá trubička(pravděpodobně od špatného naloďování) vypustila většinu kapaliny. Opravář trubičku briskně zaletoval. Po 2 kilometrech brzda opět na podlaze. Samozřejmě to jdem reklamovat(to jde dokonce i tady v Asii) a ten nachází problém v brzdové pumpě. Po opravě vyrážíme na Bolaveanskou vrchovinu. Po 20 kilometrech jízdy do kopce brzda zase na zemi. Neumíte si představit, jak mě potěšila představa jízdy zpátky z kopce s polofunkční brzdou. Před každým bržděním pořádně našlapat a skoro to i zabrzdí. Tentokrát je na vině odvzdušňovací ventil. Chlapík si snad vymýšlí, ale díky němu máme zrevidovaný celý brzdový systém. Po dvou dnech nám upadl celý brzdič ve kterém se šťoural. Nedotažené šrouby. Holt někdy máte štěstí na profíky.

V Laosu nás trochu nepříjemně překvapily bankomaty. V každém městečku je jich spousta, ale jen dva jsou ochotné dát nám peníze. Maximální částka je 1000000 a za výběr si vezmou 20 000 kipů. To je hrozně nízká částka pro výběru cca 3400 korun, za což odevzdáte skoro 70 korun na poplatku. Čím víc jsme milionáři, tím jsme chudší. Stále jsme nechápali proč je to tak drahé, až nám to konečně došlo. To totiž nejsou bankomaty, ale tiskárny peněz. Bankovky z toho lezou úplně čersvé a krásně za sebou. Jen je nestíhají tak rychle tisknout.

   Místní kuchyně má kulinářskou zvláštnost. Ke všem polévkám se podává ošatka zeleného listí. Převážně různé byliny a hodně velká část je máta. Zajímavá věc osvěžující jídelníček. Ale nejen to. Zdá se, že Laosané vyřešili problém starý jako lidstvo samo. Mám nepříjemné tlaky v podbřišku, ale všude je spousta lidí. Jak je v Asii běžné, není nikde místo, kde bych mohl být na chvíli sám. Uvolňuji zatnuté svaly a tradá, svěží vůně máty. Na toaletách kompletně chybí jakékoliv deodoranty a jak je cítit, tak tu vůbec nechybí. Navíc jsou provoněné i ulice. Jen nesmíte potkat někoho, kdo není polívkovej.

Při našem výletu na Bolaveanskou vrchovinu, která je domovem kávových plantáží, jsme si chtěli cestu k našemu dalšímu cíli lehounce zkrátit polňačkou mezi kávovníky. Vrchovina má své vlastní klima a tak tu téměř každý den prší. Jakmile vjíždíme mezi plantáže zlehka začne. Na tuktuku jsme vyřešili prachový filtr připojením na hadici a vyvedením z prostoru motoru, kde nebylo moc místa a hlavně se tam prášilo úplně nejvíc, takže bychom museli filtr často čistit, nebo měnit. U první hlubší louže se ukázalo, že se tukan tímto stal obojživelným. Vklouznul do hlubin a jediný zvuk byl ze šnorchlu a bublání výfuku. Po nějaké době déšť přechází ve slejvák. Na cestě se tvoří potoky červené vody a veškeré díry tím mizí. Velice opatrně projíždíme všechna místa a po vodácku si je prohlížíme předem, aby jsme se tam necvakli. 30 km dlouhá cesta se mění na neuvěřitelně dlouhou cestu do neznáma.

 

   V Laosu se nám poprvé za celou dobu v Asii stalo, že nás odmítli nakrmit. Hladoví jsme přijeli do města a hned přepadli první jídelnu v dosahu. Říkají, že ne. No asi už nevaří, je trochu pozdě. Další jídelna se spoustou hostů. Ne. Co se děje? Trenky nosím teprv týden, boty čerstvě umyté v louži, smrad to tedy nebude. Laosky mluvíme jako rodilí mluvčí, tedy čerstvě rodilí, tady by háček být mohl. Po pátém odmítnutí zaujímáme novou strategii. Ihned po příchodu do hospody se nadrzo nacpem do kuchyně. Tam si ukážem, co chceme jíst a sednem si a nehnem se, dokud nás neobslouží. Nejdřív se nás snaží vypudit hnusnou omáčkou, ale my se nedáme. Nakonec to funguje! Dostáváme sice jen maso bez přílohy, ale což. Pro jednou se bez rýže obejdem.