Po dlouhém období neúspěchu začínáme zvažovat krizové řešení kolem Vespy. Jedno z nich je koupit drahou Vespu, skrz kterou je vidět na silnici a druhé je koupit superdrahou Vespu, skrz kterou vidět není. Obojí je z krámku od obchodníka. Když už se rozhodujeme, že půjdeme asi radši do superdrahý, tak se objevuje další možnost - nádherná, neuvěřitelně levná, ale asi 1000 km od nás. Ale za ty prachy... Čekáme na víkend, ale chlapík najednou nemá čas a že za tejden. Tak to už ani náhodou. V totálním zoufalství a depresi objevuju nový inzerát. Okamžitě domlouváme schůzku a jedem tam. Vespa je celkem dobrá, ale jak se dozvídáme na místě, tak 6 let stála a nevrčí. Už ani o Vespu dál. Druhý den bereme tuktuka a jedem na vzdálenost 2 pokut(cca 15 km) Bangkokem. Na místě vytrháváme sedačky a cpeme Vespu dovnitř. Za ní jdou zpátky sedačky a zbylý prostor vycpáváme Kozáčem. Vespička se ani nehne. Cestou na nás místní dost mávají a fotí si nás. Následuje celkem svižná oprava u profíků v Piaggio servisu - hlavně neobvyklá(nikdo nás nebere na nákupy náhradních dílů a asi by byli nejraději, kdyby jsme tam vůbec nebyli). Při návratu na hotel nás čeká překvapení. Před hotelem stojí delegace a sám starosta nám předává čestné občanství za přepravu Vespy ve stylu, za který by se žádný rodák nemusel stydět.

Informace o stroji pro zajímavost:
Objem: 125 ccm
Typ motoru: dvoutakt, jednoválec
Rok výroby: 1965
Vin začíná(pro fajnšmekry z řad Vespařů): VNB6T

    Během našeho pobytu v hotelu jsme také zaznamenali nepříjemné stránky pobytu ve čtvrti, kde bydlí samí cizinci. Nejmučivější a zároveň nejgeniálnější je způsob obživy jednoho z místních žebráků. Každý večer se objeví u nás před hotelem a hraje na flétnu. Dvě hodiny. V kuse. Jedinou písničku a pořád dokola. Po dvou dnech jí umíme nazpaměť. Po týdnu zvažujeme, kolik mu dát, abychom ho už nikdy neslyšeli. Po 14ti dnech přemýšlíme, jak se nejlíp zbavit těla. Teď už jsme si zvykli a jsme húúúúú húúúú húúúúplně v pohodě.

    Vyřizování víz je také jedna ze zvláštních kapitol v našem životě v Bangkoku. Barma je jedna ze zemí, které se teprve nedávno otevřely světu a turizmus tady hraje čím dál významnější roli. Očekáváme, že to bude trochu zvláštní - stále ještě existují části země, kam se turista vůbec nedostane a jiné, které jsou dostupné jen na speciální povolení. Naše očekávání neobvyklého se splnilo - ještě jsme si ani pořádně nevzali lístek s pořadovým číslem a už jdeme na řadu. Na nás se lepí děda s dalším číslem, kterého mezitím také vyvolali. u okýnka nás s dotazem na vjezd odbývají, že informace nemají a ať zaplatíme za víza. Ještě se ptají, jestli chceme víza dnes, nebo až zítra. Zítra stačí. Během 3 minut stojíme venku - Kozáč pořád ještě svírá pořadové číslo, které v té rychlosti ani nestihnul odevzdat. Tolik ambasáda jedné z nejstřeženějších zemí nedávné minulosti. Ovšem jak to bude s vjezdem, to vůbec netušíme. Podle dostupných informací to je téměř nemožné, nebo jen za peníze, které nemáme ani na celou expedici.

    O to překvapivější je ambasáda Indická. Tady po nás chtějí tolik papírů, že to ani nestíháme pobrat. Člověk musí prokázat, že nikdo z jeho rodiny 7 generací zpátky nebyl Pákistánec. Trošku problém je, že díky oficiální indické víře nejde jen o váš rodokmen, ale taky o všechna převtělení, do kterých se vaši předci změnili. Tam jde v podstatě o to samé - prokázat, že žádná z reinkarnací není padouch a tak musíte mít potvrzení z veteriny, že nebyl zdokumentován žádný případ napadení člověka vašimi předky a pokud ano, tak okolnosti této nepříjemnosti. Praprapradědeček byl komár a tak se bojím, že víza snad ani nedostanu. Na tuto ambasádu musíme kvůli papírování opakovaně a na víza si musíme celkem počkat. Přesně jak říkají propagační materiály na ambasádě - Incredible India(neuvěřitelná Indie).

    Při jedné návštěvě se dává trošku do deště. Z trošky je větší troška a z té celkem slušná potopa. Před tím nejprudším deštěm se všichni schovávají, ale jen to začne polevovat už se zase plní ulice. Jenže ulice se zaplnily nejen lidmi. Na chodníku je téměř po kolena vody(po moje kolena, většina Thajců to má skoro po krk:-) Bangkok je nazýván Benátkami východu a očividně podobnost nekončí u kanálové dopravy. Lidi se brodí přes přechody a autobusy s motorkami se tu prohánějí, jak kdyby se nic nedělo. Jen před sebou tlačí vlnu, na které už by se dalo surfovat. Nejlepší ale na tom je, jak to berou lidi. Celkově atmosféra připomíná první zimní sníh ve školce. Většina lidí se směje, občas je slyšet nějaké vřeštění, když se někdo namočí víc než by chtěl. Jediný rozdíl je, že sníh nesmrdí, jako by ho někdo nabíral šoufkem a nejsou v něm chcíplý krysy.

Lodní MHD Už to sviští po kanále

Celkem často využíváme Bangkokskou městskou dopravu. Ta je dost rozmanitá. Jezdí tu minibusy, krtek(metro), űberkrtek(nadzemka), říční loď, lodě na kanálech, přívozy. To celé je doplněné o soukromou dopravu - taxíky, tuktuky, minivany, motorky, dragontaily(vyhlídkové lodě). Každá z těchto doprav má své kouzlo - autobusy s teakovou podlahou stojí 5kč kamkoliv po trase. Minibusy číslované stejně jako velké sledují trasu svých větších kamarádů a většinou 2-3 zastávky před tím než chceme vystoupit se trasa změní. Űberkrtek má tak nastavenou klimatizaci, že není výjimkou zahlédnout na tyči pověšené hovězí a prasečí půlky. Pro nás je ovšem nejzajímavější říční a kanálová doprava.

Benátky východu

Po kanálech se dopravují lodě o délce kolem 20 metrů a pohybují se takovou rychlostí, že zvedají více jak metrové vlny. A pro podjíždění mostů mají sklápěcí střechu. Když se potkají 2 protijedoucí lodě, tak to s lodí hází na všechny strany a čím méně zkušený řidič, tím více toto houpání pocítíte. Takže když přijdete například na úřad a tam sedí nazelenalá paní a mumlá si něco o amatérech, tak si můžete být jistí, že jela do práce lodí.
Lodní doprava nás opravdu baví a tak když jsme ve městě a podle Boženky(navigace v Kozáčovým telefonu) je asi +1 km odsud říční doprava, tak neváháme a vyrážíme. Cesta je trošku zdlouhavá a najednou se zdá, že docházíme na konec Bangkoku. Mrakodrapy zmizely a na jedné straně silnice je dokonce prázdný prostor. Boženka nám to chtěla udělat zajímavý a dotáhla nás až do nákladních doků. No co, kontejnerem jsme ještě nejeli...

Nabídka Vesp Cenově dostupná/nedostupná

Neustále nás trápí shánění Vespy. Koukáme po inzerátech, protože prodejci chtějí strašlivé peníze. Největší problém opět dělají doklady. Motorky jsou dovezené na díly a někdo je složí dohromady. Na získání technického průkazu se pak musí proclít. Tak jich jezdí velká část bez dokladů.

Vespa je dříč Tyhle skůtříky jsou brané jako nejspolehlivější pracovní motorky v Bangkoku.

Taková se dá koupit mezi 20-30 tisíci na inzerát. V krámě 40-45. S papírama na krámě 70-80(prožraná hajtra za 50). Telefonování na inzeráty je dost zvláštní - 90% lidí nemluví anglicky. Občas z nich vypadne akorát Vespááá. No, no, no, no, no. S pomocí místních obvoláváme některé další inzeráty. Často neúspěšně. Sem tam se podařilo i uskutečnit schůzku, ale bez uspokojivého výsledku. Když už jsme zoufalí a otravovali jsme snad všechny anglicky mluvící lidi v dosahu 2km, rozjíždíme tu pravou legraci. V překladači od Googlu si nacházíme slova, která potřebujeme a necháváme si je přehrát. Zkouším to po telefonu a vypadá to na průlom. Místo obvyklého no, no, no se dozvídám maj, maj, maj(v thajštině ne). Po několika telefonátech připomínajících lekce thajštiny pro mentálně postižené, jdem zase otravovat lid. Když s sebou beru náš notebook, dozvídám se, že většina inzerátů je cca 2 roky prošlá. To jsem to s "maj" ještě docela vyhrál. Kdyby takhle někdo zavolal mně, tak by to bylo asi to nejslušnější slovo v rozhovoru.

Společnost M&B Calibr  byla založena funguje od roku 1990. Roku 2002 obdržela osvědčení o akreditaci a je akreditovanou kalibrační laboratoří č. 2301 podle ČSN EN ISO/IEC 17025 v oboru délky, tlaku a síly. V její nabídce najdete služby týkající se široké škály měřidel v oboru délky, tlaku, síly, úhlu a roviny.
Vytvořením akreditované kalibrační laboratoře vyšli vstříc zákazníkům, kterým nabízím nejen kvalitní a spolehlivé služby, ale také podává pomocnou ruku v případě servisu, následného měření a kalibrace v naší laboratoři.

Akreditace kalibrační laboratoře zavazuje její pracovníky k dodržování a plnění veškerých akreditačních kritérií, zaručujících vysokou přesnost měření během kalibrací. Pro jejich zákazníky z toho vyplývá, že budou splněny podmínky certifikačních orgánů na vysokou kvalitu kalibrací a měření v akreditované kalibrační laboratoři.

Jak sami říkají:"Po celou dobu fungování společnosti usilovně pracujeme na tom, abychom Vám mohli nabízet ty nejlepší služby za co nejpříznivější ceny."

S tuktukem jsme měli obrovské štěstí. Ještě před odjezdem se mi povedlo kontaktovat člověka, který již něco podobného dělal, jezdili po Asii v tuktucích. Po téhle srandě mu zbyly trosky původních tuktuků a jeden(ten náš), který ještě před nedávnem brumlal. K tomuhle stroji jsme dostali originál doklady, kterých je v Thajsku jako šafránu. Podle našich poznatků bychom téměř nebyli schopni tuktuk s doklady sehnat, nebo jen za velkou sumu. Díky Johne. Aloha.

Kozáč spravující Takhle to vypadá, když je oprava v plném proudu

Odvoz tuktuku je opravdu zábava, ale ještě větší je jeho oprava. Probíhá to asi takhle . Přijede se k opravářovi a ten se na to mrkne - odhadne cenu a že druhý den se jde na to. Druhý den ve 2 je vidět, že sundal kryt motoru a vyndal svíčky. Super. V naší přítomnosti ukáže, že je přední kolo v háji a jde se do krámu, kde povídá: to máte ráfek, gumu, střed, osu. Návrat na servis neboli chodník kousek od krámu. Vše se vymění. Baterka v háji, to už je dál a tak se stará baterka naloží na motorku a už to frčí. Takhle se průběžně za použití majitele nakoupí všechny díly - samozřejmě majitel se nesmí vzdálit, takže si aspoň připadá užitečný, když už se v tom neumí vrtat. Když už to začíná vypadat slibně, tak se pomocí tkaničky do bot tuktuk odtáhne na benzínku, kde se natankuje plyn(ekologicky je to trochu sporné, když se do dvoutaktu nacpe plyn a pak se to hustě zalije olejem). A už to vrčí. Pak se koupí nejdůležitější součástka - lahev rumu, a už se spravujeme i my. Je jasné, že zatímco stroj se pomalu vylepšuje, tak my se rapidně zhoršujeme. První rozjezd musíme nechat na další den.

Řízení je silně o zvyku, alespoň pro mě. Řazení je přímo mezi nohama a vzhledem k tomu, že plyn je jako u motorky na řidítkách, tak řazení musí probíhat levou rukou. Spojka a brzda jsou na podlaze jako u nás. Do toho má tuktuk spoustu čudlíků, které nějak odhalujeme až na jeden.

Kozáč už je spravenej Práce stále probíhají, stadium spravenosti je silně rozdílné

Moje první zkušenost s touto mimozemskou technologií vypadala podle toho. Při řazení mám sundanou nohu z plynu a pořád to řve. Jindy zase stojím na plynu a nejede to. Divný. Přeřazování levačkou taky není zrovna nejplynulejší a do toho kolem provoz, jako když celá ČR vyráží najednou na dovolenou do Chorvatska. Větší ulice má alespoň 4 pruhy v jednom směru a průměrně 3 vozidla na pruh s mumrajem připomínajícím spíš klubko hadů než uhlazené evropské popojíždění. Řízení na levé straně silnice tomu taky úplně nepřidá. A občas to díky speciálně vyladěnému volnoběhu chcípne přímo na křižovatce když skočí zelená. Do toho všeho mi ze zadní sedačky Kozáč říká:"Tady doprava. Tady jsme měli jet doprava!!". Během téhle mojí prvotiny se mě pokouší stopnout babča. Zachránil jsem jí život tím, že jsem nezastavil. Když ne život, tak spodní prádlo určitě.
Už se nemůžu dočkat, až se budeme pokoušet odjet z Bangkoku. Trochu se bojím, že tady budeme celých 5 měsíců bloudit uvězněni provozem.

Na jedné křižovatce čekáme asi 2 minuty na zelenou, tak si hraju a zkouším čudlíky. O křižovatku dál, zase na světlech najednou tuktuk chcípne. Nejde nastartovat a tak ho musíme odtlačit. Po nějaké době se ho podaří nastartovat. Jedem rovnou k jinému opravářovi známému pod jménem Tuktuk doctor. Chlapík se mrkne a hned vidí, že nám teče olej z převodovky a hned to spravuje. S motorem nedělá nic, podle něj je v pohodě. Časem se ptáme na neznámý čudlík a ouha: děti nehrajte si s odloženými čudlíky! Páčka ovládá vypínání přívodu paliva. Než to zdechne, tak celkem kus cesty ujedete :o)

Náš příjezd na hotel je kupodivu celkem v klidu. Každý má si všímá svého a tak vůbec nebudíme pozornost. Při odjezdu mi to chcípne přímo mezi dvěma přeplněnými venkovními hospodami, kam chodíme na snídani a na večeři. Trapas, ale zdá se, že to zaregistrovali asi tak 3 lidi. Během startování si vozítko střelí do výfuku a hned máme plnou pozornost všech 300 lidí, až na dva, které musí křísit ze mdlob. Kdybyste slyšeli o teroristickém útoku na Khaosan Road v Bangkoku, tak víte o co šlo. Náš tuktuk tam získal novou přezdívku: Prďoch.

Něco málo fotografií z našich servisů

Další článek už je v sazbě, ale ještě chvilku to zabere, tak vám nabízíme pro zkrácení chvíle malý kvíz, na který jsme narazili díky napojení na Bangkokské sociální sítě. V okolí Khao San road, kde bydlíme se pohybuje mnoho ladybójů. Tento článek je o tom, jak rozeznat slečnu(lady) od transsexuála(ladyboy). V článku je popis, jak se dají poznat, ale pokud neumíte anglicky, tak to zkuste jen od pohledu. Jsme zvědaví, jak dopadnete :o) My si tady radši nic začínat nebudeme :o))

http://www.thailadyboylovers.com/ladyboys/

Tak už ho máme. Mazlika. Tady je ještě nemocinkej a tak se veze. Nikdy by mě nenapadlo, že se to vozí takhle. A ještě je to přivázaný něčím jako gumou od trenek. Není lepší pocit, než když se vezete v tuktuku a na každém semaforu se na vás zezadu přátelsky tulí ten váš. Teď přemýšlíme, jak tu potvůrku pojmenovat dokud s ní nejezdíme. Až to budem řídit, tak určitě najdeme tunu nových jmen. Nějaké nápady?

Technická data - výrobce Daihatsu, dvouválec, dvoutakt, objem 356 ccm. Pravděpodobně. To je maximum, co jsme z těch thajských nudlí vyčetli. Kdo je na tom líp, ať se mrkne na poslední fotku(techničák).

Předposlední fotka je pravděpodobný dárce orgánů.

Balení na cesty probíhalo tentokrát trochu netradičně. Člověk jede na delší dobu a tak po chvíli zjišťuje, že bere několikanásobně víc věcí, než je obvyklé. Chvíli přehazuji trička a ponožky do batohu, za chvíli je zase rovnám zpátky do skříně. No co, nemusíme se uskromňovat, Tuktuk to uveze i se skříní, aspoň bude spousta čerstvého prádla na každý den.

Bydlení Jeden z hotelů v námi uvažované cenové relaci

Netradiční je i to, že s sebou bereme asi půl batohu kafe - dar od jednoho z našich sponzorů. Celý batoh je provoněný kávou a mě najednou napadá, že by to mohlo dělat neplechu - drogy se většinou v kafi pašují. Cesta byla celkem v pohodě a v Bangkoku to přišlo. Policejní psi nás sledují, jako kdybysme měli na batohu přivázanou kočku a tak si nás celníci berou stranou a prohlíží batohy.

Výhled z okna

Po otevření všech balíčků kávy, samozřejmě bez drog, dochází k nejhoršímu. Prý bude prohlídka tělesných dutin. Polévá nás horko. Záchrana přichází nečekaně od dvou gentlemanů v růžových košilích za námi. Prý to ochotně podstoupí za nás. Hlava nám to nebere, ale my to bereme všemi deseti. Po chvíli přemlouvání od nás všech a malém kávovém úplatku, celníci nakonec souhlasí.

Hotel v Bangkoku hledáme podle našich cenových priorit. Stane se naším domovem na nejbližších 14 dní. Nalézáme přijatelný poměr cena/velikost a tak když vysypem do našeho pokoje - kam se vejde sotva jedna průměrná thajská rodinka (bez krys) - ze zavazadel celý náš cirkus, tak jsou všechny plochy včetně podlahy kompletně zarovnané. Díky důmyslnému sytému - co je před tebou hoď za sebe - se dá po pokoji dokonce i korzovat. Navíc máme jako jediný z 20ti pokojů na patře okno směrované ven z budovy a dokonce i s výhledem.

První závod Bolloré byl založen v r. 1822. Druhý byl otevřen roku 1893 v Cascadet Mill a specializoval se na výrobu tenkých a cigaretových papírů, vyráběných výhradně ze lněných a textilních vláken. Ale příběh OCB se začal skutečně odvíjet, až když René Bolloré vytvořil v r. 1918 značku Odet Cascadet Bolloré. Začátkem 50. let dvacátého století už bylo cigaretových papírků OCB použito pro ubalení více než 140 miliard cigaret - každé jedné z deseti cigaret na světě. Mezi kuřáky ručně balených cigaret po celém světě si OCB vydobyla a udržela dobré jméno pro trvalou vysokou kvalitu. OCB Premium byla vůbec první značka, která začala používat tisk hologramů. Každá fáze výroby je pečlivě monitorována jak kvůli zajištění kvality produktu, tak pro zdokonalení samotných výrobních technik. Věrnost našich zákazníků značce je barometrem našeho úspěchu již více než 100 let...Tím lze vysvětlit, proč se OCB těší tak dlouho dobrému jménu po celém světě.

Již více než 100 let jsme tu s vámi. S OCB ubalíte kdekoliv a kdykoliv, a proto tu jsme!

http://www.facebook.com/OCBCZSK